RECENSE Patrika Linharta/GLOSY Petra Tygra (FRISCHE)

A jen skryté poklady dál tiše září

 

Kol. autorů: Skryté poklady

Malvern 2016

 

Literární debut kolektivu anonymních autorů anebo debut ruskojazyčného světoběžníka psaný v češtině? Kdoví, ale jistě je to opulentní hostina pro milovníky příběhů, ze které jde hlava doslova kolem celého světa. I když nikdy nevíme, s čím se kdo vytasí, můžeme některé z nich předčítat svým dětem, u jiných se lze o samotě opít nebo zhulit a bude nám jako mezi dračími vládci. Kniha, která nemá zapadnout. A nechybí ani „krásná, statná holka“!

 

Čtenáři, který chce vědět, na čem je, způsobí kniha na počátku jisté nesnáze. Předmluva od jistého Tima Wesleyho, amerického studenta, jenž žil v 90. letech v Praze a naučil se česky (sic!) odhaluje, jak on (Wesley) k textu – konvolutu příběhů – přišel. Byla to jedna z věcí, které v Amsterdamu zůstaly po záhadně zmizelém studentu Stanislavu Měšťánkovi. Následující nakladatelská poznámka vše vyvrací a o Měšťánkovi píše jako pouhém zapisovateli anonymně vyprávěných příběhů. Měštánka, píše se v poznámce, se podařilo vypátrat v Nagasaki, kde „žije již několik let pod zcela jiným občanským jménem. Tato noticka se mi však zdála náramně podezřelá. Zaboha jsem si nemohl představit muže jménem Měšťánek, který si v Nagasaki jen tak změní jméno. Autor poznámky podepsaný jako J. H., který hovoří o nedůstojné a faktograficky zmatené předmluvě, – patrně ředitel nakladatelství Jakub Hlaváček – může rovněž mlžit (na webových stránkách je u jeho jména fotografie chlapce asi desetiletého, možná šestiletého). Náhoda mě přivedla k muži, který se mi prohlásil jako Marwin Lee Beck a rád by, jak prohlásil, tyto Skryté poklady pokřtil v Teplicích (rovněž podezřelé). Na jeho webových stránkách jsem se dočetl, že jde o umělce narozeného v Buchaře „během jedné z nejneobyčejnějších bouří, jaké člověk pamatuje“, nyní po výtce globetrottera. Web dále uvádí, že umělec je žákem jednoho z tančících dervišů, což po pravdě muselo přijít na mysl všem účastníkům jeho autorského čtení. Nuže, bravura přednesu, samozřejmost s jakou s knihou nakládal a souvislost mnoha povídek s jeho takořka proteovskou osobností mě vedou k přesvědčení, že tento člověk je autorem buď celé knihy, včetně oné ošidné předmluvy, nebo alespoň vůdčím duchem celého improvisovaného symposionu. Vše trochu zpochybňuje recense Jaroslava Soukupa na iLiteratuře, kde je jako jeden z autorů uveden „Wesely, Tim“, což nemohu považovat za překlep, ale další cílenou mystifikaci, ať už vede k čemukoli.

 

Dekameron v čase globalisace

Úvodní entrée přivádí čtenáře do Boccacciova světa naruby, venku sice hrozí nebezpečí (mor nahradil totální kolaps společnosti v době antiglobalizačních protestů), ale místo přívětivého venkova je útočištěm opuštěná tovární hala, příběhy si nevyprávějí pouze mladí muži a krásné dívky, ale také starci, rozklepané smažky a v nejlepším případě na povrchu fešné leč zjizvené duše, víno a vybrané lahůdky vystřídaly čaj, keksy a jointy. Zpočátku to nevypadá ani na žádné příběhy. Řeč protagonistů je strohá („Ani slovo. Žádný emoce. Žádnou paniku. Uvolnit se, čekat, spát. To je podmínka.“). Jejich jednání není o moc vlídnější („Permisivní hipícký manýry ho rázem přešly. Přišel, začal bejt vostrej.“). Formou i obsahem vytváří autor žádoucí atmosféru zmaru a rozkladu. Minimalismus však rozkvete do barokní poživačnosti, k vášni vypravěčů příběhů z čínských tržišť a bazarů, kteří nezkušené posluchače lapí do nesčetných odboček, až se jim před očima dělají hvězdičky, k velebné řeči demiurgů, jež tvoří svět od píky (zde je tato absurdnost adekvátní), k talentu evropských překladatelů Příběhů tisíce a jedné noci vymýšlet si raffinované podrobnosti a dávkovat zlo až do furiosa. Ale ještě dříve pronese vypravěč-zapisovatel k tomuto shromáždění štvanců řeč, baví mě představa, že takhle nějak promluvil před tisícovkami let první iniciátor (budu mu tak nadále říkat) k prvním básníkům: „Sdílíme tohle místo, ale jediný, co nás zatím doopravdy spojuje je strach. (…) Zkusme najít, co je pro všechny nějak stejný, kolektivně sdílitelný. Nějak se zabavit.

Následují – oproti Dekameronu – pouhé tři noci vyprávění, v první jednotliví vypravěči navazují na své předchůdce, v dalších dvou už každý začíná svůj vlastní příběh: jako demiurg, který nejprve stvořil řád a potom chaos.

 

Čtyři koše vyprávění

Autor velkými literami označuje vstup vypravěče („KOUSNUL JSEM RÁZNĚ do jablka a řekl:“/“A UČITELKA FILIPA pokračovala:“), jejich jména naznačují, o jak pestré společenství se jedná (Omar, Lájoš, Johan). Promluvy se liší slovní zásobou (snad by nebylo na škodu tyto přirozené odlišnosti více akcentovat) a reáliemi, kterými vypravěči své příběhy „prošpikují“: Nuraj mluví o jurtě, Omar o sultánovi, doktor Ziang o nebeskému císaři a do příběhu zakomponuje báseň, jak je u čínských vypravěčů zvykem. Fanda do kulturpolitiky korektnosti by namítl, že se zde traktují stereotypy – kulturní, genderové, rasové, náboženské -, ale zadrž, člověče, každý po svém vypráví příběh, který universální a všem dostupný je. Nemůže přece nikdo příkladně po katolíkovi – zatím – chtít, aby o papeži mluvil jako o hlavním mullovi ježíšovců. Škarohlíd může mít výhrady k tomu, že i v tomto fikčním světě improvizujících vypravěčů je nepravděpodobné, aby každý sypal z rukávu tak fantastické příběhy, jež nezřídka mají hlavu i patu. Nejen Šeherezáda, ale každý člověk, který se dostal do patové, adrenalinem čpící situace, ví, že právě tehdy jsme schopni neuvěřitelných intelektuálních a fysických výkonů. A jako každý čin, i vyprávění má svá úskalí.

První noc se vypráví příběh stvoření světa, je tu bůh, tajemné bytosti jakoby vyšlé z En-sofu, legendy o lovcích, o lásce a zkaženosti i o čertu, který chce také stvořit bytost k obrazu svému, jenže jako vše v těchto příbězích se to zhatí: „‘To je hrozný tohle, co to jako je?‘ říkali jedni. ‚Ty bláho, to je děsná čurina,‘ říkali druhý. Prostě názory se různily.“ A jak se mění vypravěči a tok krásných slov plyne, ani si čtenář (či posluchač) nevšimne, že bůh zmizel a najednou tu je legenda z časů preadamitských králů či od lidu Sídhe: „Lidé si uvykli. A přestože nedůvěra a strach z neznámých bytostí je neopouštěla ani na chvíli, byli vlastně rádi, že se o ně někdo dobře a ochotně postaral. Každý rok (…), když svazky slunečních paprsků prostupovaly štěrbinami mezi kvádry a stíny se pouštěly do tance, všichni se shromáždili uprostřed dvorce a vzdali díky tomu, jehož jméno zůstávalo skryto.

Po noci první, „v níž je vyprávěna KNIHA ZMATKŮ“, vystoupí iniciátor před dav a všechny zpraží: „Musíme se postavit před zrcadlo vyprávění, dobře se zahledět, (…), nehledat to, co si myslíme, že by tam mělo být, ale spatřit to, co tam je.“ Vytýká vypravěčům, že touží po tom, „aby se zaskvěli v odlesku nablejskanejch vět“. Možná se za jeho zmatenou řečí („tváře plný tázavejch, nechápavejch výrazů“) skrývá obava, že vypravěči, skrze které se příběh odvíjel, dojdou puzeni vnitřní potřebou až k oné noci v oné továrně a vše začne nanovo jako v oné noci, kdy Šeherezáda začne králi vyprávět svůj vlastní příběh a hrozí, že vznikne jakýsi Uroboros zkazek. Pokud přijmeme fakt, že autorem Skrytých pokladů je jeden člověk, lze tuto řeč považovat za metatextový vstup autora, který se snaží ukočírovat sám sebe a naráží na zeď vlastního nepochopení.

Nakolik se mu to podařilo, ukazují noc druhá („KNIHA ŠPATNÝCH RÁDCŮ“), noc třetí („KNIHA ZRÁDCŮ“) a úsvit („KNIHA SNŮ, SOUDŮ A ZJEVENÍ“).

 

Od nekrofilie k patosu

Každý vypravěč přichází s vlastním příběhem, zde se doslova zhmotňuje heslo „všechnu moc imaginaci“: projdeme svérázně podanými pohádkami, apokryfy, legendami naruby, potkáváme královnu ze Sáby, tři prasátka, odvážné mladíky, moudré cadiky, louskáme zenové historky chytrých dervišů, krev cáká, polibky mlaskají a šibenice nezahálí. Zatímco v jedné rovině se odehrává příběh komunity ohrožené okolím i vlastními členy, příběh spojený s iniciátorem a jeho stydlivé lásky k tajemné (jak jinak, ale odpusťme autorovi toto klišé) dívce Veleně, ve druhé rovině, fantaskní a imaginativnější, ve zběsilém rytmu zkazka střídá zkazku. Vskutku mám dojem, že čtu nový Krvavý román per se (nebo se se mnou, milý čtenáři, raději neper): tresť z více než jednoho sta krvasů. 

Vypravěč (ať už je jím kdokoli) je vlídný, krutý, ironický i morbidní. Znamenitě to dokazuje v osobitém podání Sedmi trpaslíků, které začíná skandováním dívčího voicebandu: „Žilo tam sedmero uprchlejch politickejch vězňů.“/Žilo tam sedm puritánů.“/Žilo tam sedm teploušů, ale byli milý, čistotný a každej večer překrásně zpívali ‚hej hou, hej hou‘.“ A tak dále da capo, dokud nedojde na samotný příběh, na jehož konci krásný princ usedne do pivnice, kde sedí sedm hrobníků: „(…), jestli máš zájem vo hezkou holku, tak nám před chvílí jednu přivezli do márnice. Stačí dvě pětky. Je eště teplá!“ Po tomto příběhu poradí neformální vůdce komunity iniciátorovi: „Snaž se to ubrzdit!“ To je – počítáme-li apel k vypravěčům na prahu druhé noci – druhé zadření soukolí, ke třetímu dojde téměř na konci knihy, kdy podivný kluk v černých brýlích vystoupí a spustí: „(…) je třeba vybrat si, zvolit si jasným postojem svůj řad, svůj šik, svou pozici k té výzvě poslední…“ V nastalém zmatku iniciátor pronese projev hodný pekaře Matěje z Císařova pekaře, ale právě takový moment, možná chvilka trapnosti celou tuto knihu příběhů zbavuje podezření z papírové literárnosti: „Bylo to teda hodně patetický, ale zabralo to.

 

Když vítr kvete

Skryté poklady jsou rozkročené na cestě mezi alegorií a analogií, jež je vlastní moderní prose. Iniciátor vyzývá před první nocí své vypravěče, aby se vydali za to, co je individuální, jinými slovy k regresi od nominalismu k realismu – J. L. Borges ve své essayi Od alegorií k románům zmiňuje fakt, že pro středověkého člověka (tedy platonika a realistu, nikoli aristotelika a nominalistu) „nebyli tím podstatným lidé, nýbrž lidstvo, nikoli jednotlivci, ale druh…“ V dané situaci se iniciátorův postoj jeví jako jediný možný. Před druhou nocí však vyzývá k větší individuaci – namísto skupinové alegorie vznikají osobité románové miniaturky (klopýtavě řečeno). Jelikož víme, že proběhly úsvit čtvrtého dne, třetí, druhá i první noc a žádnému z těchto okamžiků nelze přiřknout větší význam, můžeme se směle domnívat, že Skryté poklady dávají za pravdu, jak těm – kteří slovy Borgese – tvrdí, že „jazyk není ničím jiným než systémem arbitrárních symbolů“, tak těm, pro které „je mapou světa“. Tato umanutá otevřenost je mi sympatická, stejně jako skrytá poselství, která ke mně promlouvala v podobě oněch tří zadření v proudu vyprávění – rozpoznal jsem je jako své nejodpornější, nejen autorské, zlořády a neskromně se domnívám, že se v nich najde mnohý čtenář. Budiž nám to ku prospěchu.      

Poprvé jsem Skryté poklady pro jejich neskrývanou radost z vyprávění, po druhé pro jejich rytmický jazyk, jehož hravost podepřená bohatou slovní zásobou ozvláštní i na pohled slabší příběh, a do třetice pro moudrost – jářku, jako bych vstupoval do příbytku dávných mudrců, jenž se vzápětí proměnil v doupě taškářů. Jeden z příběhů jakoby šibalsky pomrkával po všech svých sestrách a bratrech: „A mezi skřítky koluje pomluva, že to všechno je blbost, že si to někdo vymyslel, protože tam na tom místě nikdy žádnej poklad nebyl. /A jen skryté poklady dál tiše září na dně hlubin.

V dnešním světě segregovaných světů fanatismů už taková komunita rozmanitých osobností, byť náhodně sehnaných dohromady, působí jako čirý mýtus – ale světlo se musí hledat, a jak říká doktor Ziang v jednom ze svých výstupů: „… jinak ale všechno dobrý, švestky sviští, vítr kvete, bude pěknej den.“

Kánon české literatury podle Luxe von Duxe

Pročetl jsem desítky návrhů literárního kánonu, vedle nezpochybnitelné Babičky se objevuje neotřesitelný Čapek, vedle Krvavého románu Váchalova díla meziválečné avantgardy – to všechno je moc a moc pěkné, ale úvodem musím přičinit několik poznámek. Z kanonického článku Květoslava Chvatíka (2002) plyne, že postupně vznikne jakési literární dogma čili seznam knih, jež by měl mít v malíku ten, kdo chce být považován za inteligenta a neztrapnit se při prvním rautu. A na tohle mě tedy neužije, to vám řeknu. Na druhou stranu, jak už napsal Petr A. Bílek (2/2007), je to lákavé. Dosavadní příspěvky příznačně oslavují především romány a opomíjí kratší formy belle lettres. Ale přiznejme si, jsou snad miniatury Petra Altenberga a povídky Alfreda von Saara menší literaturou než úctyhodný románový špalek, jakým je Muž bez vlastností? Nepatří snad svatá Barbora se svým poměrně skromným dílem po bok svatého Petra, který na poli Boží slávy zapracoval skutečně pořádně? A to nesmím zapomenout na bratry Číňany, kteří si o románu mysleli své. Nechci vystupovat jako Koniáš románu, snažím se jen cosi ubrat a cosi přidat (podobně jako ten rošťák Samček Mičebat v Meyrinkově povídce).

Nebudu nikomu nic namlouvat, můj kánon slibuje jen slzy, pot a utrpení – čili tu literaturu, jejíž četbou účastník intelektuálního diskursu nabude jistoty, že Jana Eyrová byla víc než jen holka férová. Ano, literatura, které dávám přednost je dekadentní a frenetická. Domnívám se, že při dekódování významu slov jako úpadek a třeštiprdlo se mnohý zastánce moderních směrů dostane do vývrtky. Netřeba více slov.

1) Velký roman Ladislava Klímy, jehož tři torsovité díly poprvé vyšly v l.1991-92. vypravěčská linie sledující paprsky hvězd popírá barvitou nudu příběhových románů, které znají jen trojku a zpátečku. Velký roman není filosofie, ale dobrodružství praktického života – to, co od umění očekávají mlaďoši: fakt, že se čtenáři dožijí stáří přičítám kvalitě textu. Kniha, která by se měla dávat do kolébky.

Třeba se přimluvit i za novelu Slavná Nemesis a některé povídky – zejména Jak bude po smrti (s pravděpodobným koncem popsaným v I. dílu Sebraných spisů). Kolorit doplní klímovské skladby Plastic People of the Universe.

2) Jakub Deml: výbor Rodný kraj z 60tých let.

Demlovy tasovské texty jsou v jistém smyslu oslavou všech krajů. Rodný kraj je pro mě stejně inspirativní a blízkou knihou jako Cugaru Osamu Dazaie. Při pohledu na Tasovsko se docela jasně ukazuje Demlova velikost. Nejsem žádný ukrutný lokálpatriot, ale na druhou stranu by kánon měl trochu representovat skutečnost, že všude doma dobře nejlíp.

3) Krvavý román Josefa Váchala. Tuto knihu jsem nevybral náhodně, ale stále se nemohu zbavit přesvědčení, že kanonická kniha, která by si měla zasloužit pozornost všech lidí, nemůže být náhodná. Kdo určí, co je zásadnější – Zámek, Proměna nebo Lovec Gracchus? A co na to Kafka? Asi by si řekl, že kanonisátor si vyšel hledat knihu…

Ale zpět k ceně vajec. České země jsou na typ samotářů poněkud chudé, ale je potěšitelné, že i tací jsou mezi námi, co se dokáží na demokratickou a morální funkci literatury vykašlat bez nabubřelosti a dětinské sveřeposti.

4) Touha po sensacích smyslů, básnická obraznost i neurvalý styl, blouznivá imaginace i povrchní fantastika a chuť vyprávět příběhy, to spojuje lesser writers – menší spisovatele a francouzské malé romantiky frenetické školy. Tyto „plejády zapadlých hvězd“ by nebyly úplné, kdybychom nevyjmenovali i ty uražené a ponížené, kteří si vědomě i proti své vůli reklamovali místo na literární periferii: poetae minores české dekadence (do této zásuvky by mnohý literární šikovatel uzamkl i Karáska ze Lvovic či Opolského), většinu německo-české literární scény, osamělé aristokraty a ubohé outcast. Netvrdím tím, že vše, co stojí mimo zájem většiny čtenářů je eo ipso skvělé a už vůbec nehledám nějaké perličky na dně – pohříchu vyjmenuji jen ty giganty, kteří jako Lovecraftův mrtvý Cthulhu leží a sní ve svém mrtvém domě v R´lyehu. Je to proud, který naši drahou vlast téměř minul – nejspíš proto, že neodhaluje nic tak fatálně objevného jako je kupříkladu fakt, že když Češka potká Araba, není to žádná prča. Omezím svůj výběr na tři tituly.

Gotická duše Jiřího Karáska ze Lvovic, svérázný potomek Flaubertovy novely Listopad, a tedy celý krásný výbor zahrnující i Karáskovy povídky vypravený roku 1991 Vyšehradem. Čtenář brzy z díla vycítí, jaké to je, žít v době, ke které vlastně nepatří. Jak krásně poznamenal lázeňský švihák z Teplic J.G.Seume: „Jediné, co člověk může udělat pro svou dobu, je tvářit se, že k ní nepatří.“

Dále povídky Jana Opolského, snad by se mohl vydat nějaký mravný a vysoce užitečný výbor, tak jako se stalo před několika lety v případě J.K.Šlejhara. Opolského smutek a ponurost přesně pasují i do naší doby.

Triumf zla Arthura Breiského – a dvě jeho geniální povídky, které tento mystifikátor přisoudil R.L.Stevensonovi a sám do nich vložil zakuklený klíč k odhalení podvrhu. Zde nelze než nebýt personelní, ba co nejpersonelnější: tato kniha je nejlepší radou pro život, jaké se mi kdy dostalo. Jakmile mám pocit, že jsem na scestí, střelhbitě ji vyhledám. Vždy ji najdu na nočním stolku ve společnosti des Esseintese, Sherlocka Holmese a toho povedeného Čtyřlístku.

5) Le grand jeu – Vysoká hra: smysl pro ni tu rovněž chybí, už jen pro to by autoři, kteří na ni přistoupili v kánonu chybět neměli. Takže ze soudku umění visionářského a expresionistického:

Netečný divák a jiné prosy Richarda Weinera – dokonalé cvičení v trpělivosti, které se dočká odměny. Vybírám právě tuto knihu mezi jinými weinerovštinami, neboť se domnívám, že všeho třeba s mírou. Weiner vnáší do kánonu trochu bulvární sensačnosti: Ano, tu ho máme – homosexuálního Žida!

Elektrický les Vladimíra Rafela – nevybírám je pouze pro halucinační atmosféru, kterou ve mně vyvolávají, ale zároveň s nimi se kanonisuje fakt, že i takový Šalda FX se ve svých soudech dovedl šeredně zmýlit.

6) Nesmím opomenout německy psanou literaturu. V dobrém i špatném smyslu mi byly dobrým průvodcem Böhmische Dörfer. Který autor by však tuto scénu zastoupil nejelegantněji? K. H. Strobl byl příliš velký nácek, Sonka je sice osobnost nadmíru zajímavá, ale moc toho nenapsal. Kafka a Meyrink se z naší kotliny poněkud vyšinuli.

Ježíš Daniel Paula Leppina – obecně představuje jeden z důležitých proudů zlatého věku literatury v českých zemích, pro mě osobně navíc je zajímavá tím, že při její četbě mám chuť opít se kvalitním vínem a nikoli krabicovými patoky, takže její kanonisace by možná měla blahodárný vliv na zlepšení zdraví našich občanů.

Colbertova cesta Hermanna Ungara – Ungar vnáší do mého kánonu příjemnou náchuť dostojevštiny, která je stravitelná. Nadto ukazuje, že psychologisace nemusí být ke škodě věci, zhostí-li se takového úkolu skutečný mistr.

7) Dada, patafysika, surrealismus, experimenty – díla, u kterých až na výjimky není možné vybrat určitou konkrétní pieçu, nabízí se výbory – Karel Hynek, Vratislav Effenberger – za nejzajímavější považuji jeho pseudoscénáře, Ladislav Novák. Obecně díla autorů, kteří by i odpůrce surrealismu dokázali přesvdčit, že nemusí jít o nudné hry a žabomyší války.

Království české Jana Křesadla – to je velice záhadné svědectví o jedné podle mého názoru dosud neuzavřené epoše tzv. předposranosti. Kniha v kontextu jeho tvorby sice málo experimentální, ale zato hodně vynalézavá. Nevím, proč ale při její četbě se mi tu a tam vybaví povídková kniha Fosfen Strdického ze Strdic.

pokud jde o surrealistickou a experimentální poesii ani mezi těmito směry si netroufnu vybrat určitou básnickou sbírku.

8) Underground – Sklepní práce Egona Bondyho to je kniha magických nocí, zběsilé svědectví o moci imaginace, stále si vybavuji scénu, kdy se dva mučitelé politických haeretiků svičí na praseti, aby nevyšli ze cviku.

Cestou za dobrodružstvím Petra Placáka. První Placákovy povídky jsem četl ještě v Revolver revue, jsou to texty mezi uměním, hrou, mystikou a bídnou skutečností, hranice mizí, zůstává země nezemě.

Magorova Summa – tady nemusím uvažovat, kterou sbírku ano, kterou ne. Jednoznačný výběr, který nepotřebuje komentáře. každý sice ví, že život je sumo, ale Magor do dovede říct.

9) Avion Jiřího Kratochvila a přidal bych sbírku povídek Orfeus z Kénigu. Obě knihy ukazují šíři i omezení talentu tohoto předního českého postmodernisty.

Postmoderní dramatik Botho Strauss prohlásil, že jsou dva druhy lidí: psychouši a rampouši. Ten první je mi bližší, a proto se přimlouvám i za Komisaře Šidla Jana Nováka. Je to dílko, nad kterým zůstává rozum stát, a proto nesmí chbat v mém kánonu. Kromě toho Novák je typ osobnosti, která dává za pravdu slovům Jana Černého, že největším zážitkem umělce není jeho dílo, ale může jím být on sám. Vnitřní poctivost a nepřizpůsobivost – vlastnosti, které jsou mi v umění nejbližší.

To bychom měli Brno – teď mě napadá, že by se kánon mohl sestavit podle návrhů měst, respektive úředníků na odborech školství, kultury a tělovýchovy. Docela to vidím v nějakém prestižním čase na ČT: A Děčín navrhuje Erzherz Radka Fridricha!!!

10) Nyní jsou přede mnou tři ošidné okruhy: autoři nejsoučasnější, memoárová literatura a beletrie, která vzniká jaksi mimochodem.

U autorů, kteří dosud žijí, existuje dvojí nebezpečí: Buď ještě něco vypotí nebo provedou věc tak příšernou, že budou jak Benito Mussolini, autor Zvrácených novel, vyškrtnuti ze seznamu vzorových literátů. Proto jen čistě impresionisticky a telegraficky bez nároku na úplnost vybírám z autorů generace, která vstoupila do hry v 90tých letech Poslední bourbon Bohuslava Vaňka-Úvalského (seriokomická konfese?), Spratek a krásná Danuše Petra Motýla (detektivka pro etyletiky?), básnická sbírka Ještě mě nezabíjej Svatavy Antošové. Víc to komentovat nebudu – ostatně nikomu není milé být za vázán svým současníkům.

Okruh druhý – deníky: Jakpak je to s nimi? Stylisace nulová nebo větší než při psaní fikce? Dokonale stačí, když nenajdu stopu tzv. poselství. – Knihy Jiřího Ortena, Celý život Jana Zábrany, Hory roků Ivana Slavíka. Knihy, s nimiž mám chuť se hádat. Najmě se Slavíkem, ale důvěra v autora zůstává. Těším se, až vyjdou Horrory roků Luxe von Duxe!

Okruh třetí – případy, kdy autor zcela propadne předmětu svého zájmu či studia, a zrodí se básník (nebo šílenec). Chrám i tvrz Pavla Eisnera, …nejlépe tlačiti vlastní káru sám Jiřího Oliče, Zrcadlo obzvláštního Vladimíra Boreckého, Čítanka český Jazyk Pavla Jazyka. Výjimkou je motiv Petra Čichoně, který zamýšlel napsat diplomovou práci o staviteli koncentračních táborů a po mnoha letech napsal Slezský román.

11) Závěrem několik noticek

Je-li smyslem kánonu mimo jiné vypovídat o stavu společnosti, a srovnávat kánony s odstupem desetiletí, aby se ukázalo, co mělo vypadnout a co zůstat, pak by neměl chybět nějaký z románů Natálie Kocábové. Mmchd. doporučuji k pozornosti i krásný příklad z USA, kde tamní neokonservativci sestavili index škodlivých knih. Proč takový antikánon nesestavit i u nás? Už vidím ty potoky facek.

(text byl v původní versi publikován v časopisu Host v roce 2008)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: