Oficiální stránky vlády krále Mastivka

Pindíci jsou stvoření, která v jejich kelipotech běžně užíváme ke společenským hrám. Jejich nejznámější emanací je Člověče, nezlob se!/Mensch, ärgere dich nicht! v britských zemích nazývaná Ludi čili hra. V našem světě však jsou pindíci svojské bytosti, které mají vlastní historii (datuje se cca od konce 70. let XX. století, vulg.), politický systém, umění, setologii, logonomii a kosmologický výklad kosmíru. Na těchto stránkách se s nimi můžete seznámit.

Pevnost Madnicht

Pevnost Madnicht

Základní prameny pro poznání pindického světa jsou: Devonská žlutá kniha (cca 1984), Černé zrcadlo: okkultní okus (1991), Brány Essexu (1991), Příběh Essexu (1993), Myšlení na kulatině (1997), monumentální Dějiny pindíků (2004) s přílohami Dějiny pindických zemí a Borgesova mapa Essexu a dokumentární mysterium Karla Jíšky Beneše Pindíci (Arnold Lane Movies 2003). Zajímavá fakta rovněž objevíme v pindických časopisech Essex Review (1993- ), Revue Des Integrates (1994- ) a v Ročence Staré milenky (1998- ).

Dějiny pindíků

 

V šesti letech jsem dostal, myslím, že k narozeninám, několik pindíků z Člověče, nezlob se. Hrál jsem si s nimi na modrém koberci v pracovně otce svého, jenž se je čas od času snažil vyssát vysavačem značky ETA. Dnes už bych si nevzpomněl na všechna jména, která jsem jim dal, jednak nejsem blázen a také nemám paměť jako slon. I když na některé pindíky si ještě vzpomenu. Předně to byl Mastivek, dále jeho bratr Budek z Jorku, jejich matka (nebo sestra) Cinda z Jorku, Redburg, Wolfram, Derby McGray a William Hudson. Řekl bych, že hodně dětí v mém věku něco takového zažilo. Pro mě to nebylo nic menšího než zjevení. Ta umělá hmota byla celý můj svět a troufám si tvrdit, že jsem jim to vrátil. Vytvořil jsem svět pro ně. Takový docela malý, i když mi nakonec přerostl přes hlavu. Někdy v polovině osmdesátých let jsem pochopil, že takhle to dál nejde, a začal jsem si pindická dobrodružství zapisovat. Počítač byl pro mě pravé požehnání, i když nebýt pomoci Williama Hudsona a Jonse Regise ztěží bychom na něj ušetřili. Takový pindík se samozřejmě věnuje umění a válce, ale má i osobní život, a jak by bylo možné zvládnout agendu takového národa, který čítá dva tisíce pindíků?

Toto je pravdivé vylíčení historie pindíků od počátků zahalených dětským zapomněním po pindickou pindimodernu a možná až k samým hranicím pindického kosmíru. Za vlastním textem následují statistické tabulky všeho druhu, fotografický a kartografický materiál a stručné vylíčení poměrů jednotlivých pindických zemí.

 

červen 98, červen 03, duben 04

VÝBĚR Z KAPITOL 

Bitva u Hove XVII.07 (zleva vlajky Kernowu a Middlessexu)

Bitva u Hove XVII.07 (zleva vlajky Kernowu a Middlessexu)

 

První hospodářská politika: „Obrat“

Hudson finanční krisi, která postihla Essex zkraje roku 93, zdůvodnil komplikovaným dobýváním nových krajů,. Ve skutečnosti za tím bylo snížení vkladů v Bijour Bank o dvě třetiny a rostoucí státní dluh Essexanů, kteří vedle alkoholu našli novou drogu v muzice. Zatím se nepodařilo potvrdit, že to co se říká o metle a lidstvu, platí i pro pindíky. Spíš naopak. Únorové volby penězům navzdory potvrdily vládu LCRP/FNP. Hod spolu s Hudsonem a Regisem sestavil první cílevědomý hospodářský program pindíků, který autoři nazvali Obrat. Tato jednoduchá metoda spočívala v prodeji skript, obrání dědečkovy kasičky a ekonomii „horkého bramboru“. Na tento geniální nápad přišlo konsorcium nejlepších mozků – spočíval na jednoduché ideji, že budeme nakupovat vyřazované knihy z rušených knihkupectví a prodávat je do antikvariátů. Horký brambor stal kapitána Hoda ministerské křeslo. Přesto Obrat vyvrcholil – úspěšně, jak jinak – průnikem do světa počítačových technologií. O tom později. Důležitou částí Obratu byl i program „Kopcový mužíček bankám“. Při návštěvách z Británie, které si u našich podávaly dveře, jsem předstíral zájem o design britských bankovek, zejména o unikátní skotské jednolibrovky z papíru, a vymámil jsem na jistém Robertu Hillmanovi slušný obnos 120 liber. Po devíti měsících provádění politiky Obratu se podařilo splnit hlavní cíl: vytvoření sítě EPS[1] na basi PC 386. Význam Obratu tkví v jeho v odhadnutí prozřetelnosti o toho, kam až rodina může zajít. Nikdy předtím se pindická vláda nepokusila o změnu hospodářské situace v tak velkém stylu. Byl to velký krok k hospodářské nezávislosti pindíků.

Ve XII. vládě sestavené po volbách v červnu 93 si Hod vyměnil ministerské křeslo s Regisem. Osazenstvo nové vlády prozrazuje mnoho o jejích plánech. Ministerský předseda Hudson – první ministři plukovník Blue a Jons Regis – a ministříci Wrangel (Válečná rada), Oronsay (zahraniční affairy), Baskerville (interní affairy), kapitán Red (kmeny) a Quorm (Kulturní rada). Následující kapitola ukáže, co se z takové kumulace krasopindíků – s patentem na umění – na jednom místě vyklubalo.

 

Denisova 4 a symbolisté

Několik měsíců po zveřejnění ourgroundové sbírky Fucksimile a rozpadu ourgroundového hnutí se v Nottinghamu vypresentovala nová umělecké skupina, která si vzala název ze své adresy – Denisova 4. Zakládajícími členy byli Quorm, Hudson, Oronsay a Regis. Umělce z Denisovy 4 označila pozdější kritika jako epigony surrealistů, tehdy však v Essex Review psali o svébytném postourgroundu. V literární pozůstalosti skupiny objevíme dvě perličky – automatický a skupinový román Filutus publikovaný v únoru 93 a fragment novely Irwinga Quorma Poslední den před vcházením duší. Mnohem cennější jsou malířské pokusy Irwinga Quorma a Williama Hudsona ze zimy a jara 93. Města pochopila, že přítomnost umění přispívá k jejich slávě, a proto vedle Nottinghamu a Plymouthu umělohmotným umělcům otevřely Hove, Tasov, Cullenquay, Essexský Orleans a Bell-Air. V březnu 93 připravil William Hudson první výstavu obrazů.

 

První den                                               Nakladatelství Kult

měsíce března                           zve kultivované pindíky ke shlédnutí

roku 93,                                                výstavky obrazů

v galerii                                                 Williama Hudsona,

Middlessex,                                          člena skupiny Denisova 4

Hove                                                     úvodní huly huly do papuly přednese Nigail Oronsay

 

Pozoruhodné jsou tehdejší, značně primitivní grafické metody.

V únoru 93 vznikl skupinový obraz Dva idioti skládající se z několika autoportrétů          a zrcadel. Skupina společně namalovala ještě dvě nebo tři díla. Ty jsou s výjimkou jediné práce ztracené. Vedle pindíků se života skupiny účastnil i Radek Ohisver Müller, který se bohužel brzy úplně vypařil.

Desider de Baskerville, Evermore Turner-Smith a Jan Damphouse stály v červnu 93 u zrodu kernowského hnutí symbolistů. List Literatura napsal o jejich aktivitách nadšené články. Po rozpadu Denisovy 4 se k symbolistům připojil Regis a ukončil tak jejich neustálé spory o tom, kdo je ve skupině protagonista, deteraugonista a trigonista. Hudson – to se vrr – prý neměl kvůli politice čas, Oronsay se rozhádal se všemi a Quorm si založil vlastní Surrealistickou skupinu. Regis u symbolistů namaloval Paranoiu a Bestii. Sám na symbolistické období vzpomínal později takto: Během své práce na kulturním odboru jsem se poprvé setkal se symbolismem a rázem jsem se do něj bláznul. Do takových malířů jako Jean Delville, Henry de Groux, Carlos Schwabe, Arnold Böcklin a Gustav Moreau a nepovažoval jsem za náhodu, když mi několik okamžiků nato, co jsem si prohlížel jeho Salome, volal Achab, jestli neznám Hyusmanse (řekl jsem, že právě před vteřinou jsem si poprvé přečetl jeho jméno). Vzápětí mi někdo, koho jsem do té doby neznal, prodal Naruby. Právě v tomto románu je popis dvou obrazů Gustava Moreaua (Salome… a Zjevení). (Deník diluvianta, srpen 93)

Jiným směrem se vydali William Blakk, Robert Clwyd a William Watson, kteří v Carlisle založili divadlo RausAplaus, na jehož antuce (sic!) experimentální skupina Lahoda předvádí vlastní představu divadla. Kritici shrnuli nové směry pod názvem essexský symbolismus. Lahoďáci jako jediní jejich chválu přežili do dnešních časů.

Nihilistické půnebí a symbolistická povznesenost přivedli Regise k napsání básně Kruh (93). Z ničeho všechno/na světě vzešlo/tobě je to jedno?/Tak to by nešlo. Toto své dílo vecpal, kamkoli to jen šlo a není divu, je to snad jediná báseň, ze které na čtenáře dýchne pindický duch ve zkratce.

V Essexu se postourground vyčerpal a osamělý Quorm působil spíš jako číman než jako kumštýř, ale v Zemi Edwarda I. založil netalentovaný kreslíř Garnat z Cullenquay skupinu Revivalistů, tj. Oživených. Pojmenoval je podle jedné blouznivé náboženské sekty, která uměla báječně brnkat na kytaru. Revivalista Garnat brzy oživil i další pindíky z mladé země. Přidali se k němu Antonius Cole, Fragonard a Rugger Claire. Rokovali po prázdných galeriích od Cullenquay po Nový Kingston, a vymýšleli, jak to oživení provést.

Pindíci malíři si uvědomili, že z nich žádní Lautrecové etc. nebudou a přeškolili se na Lautreamonty, které propagoval neúnavný surrealista Quorm. Zasáhl jsem právě včas a obohatil jejich knihovničku o díla Gellnera, Breiského a Morgensterna. V listopadu 93 hnutí symbolistů vyvrcholilo. Pohříchu ještě před vrcholem. Pokud jde o úspěchy… Špinavě žlutý Regis se stal výkladní skříní pindických dandyů. Turner-Smithův román Sexuelní smělec a hra Perfidos patřili dlouhá léta k literárními kánonu (i když, jak už to s kánony bývá, málokdo si z nich střílí). S Turner-Smithovým románem se objevil i nový typ pindíka – sexuelní smělec. Na perfidní píchače naštěstí nedošlo.  

Příliš smělý Jan Damphouse, pokládaný za nejtalentovanějšího básníka Essexu, opustil rodný domeček a jako pravý symbolista byl rozdrcen kostkou se šesti šestkami. Baskerville vydal první versi novely Sny. Regis se neúspěšně pokusil nabídnout své básně nakladateli. Turner-Smith se chytil do pasti vlastního textu a opustil skupinu. Pozdě přišel nato, že sex ho v zemi s jednou pindicí neuživí. Koho by tehdy napadlo, že i mezi pindíky se najde férová buzna. Hnutí essexských symbolistů se rozložilo už před Dnem meditací o životě. Vedle tragického obrazu pindíka-smělce, který zanechalo, dokázalo, že praxe jogínů je pindickému životu na hony vzdálená. A taky ani jeden z nich nedozrál k úkolům, které si předsevzali.

Deset nejvýznamnějších měst roku 93:

1. Tasov, 2. Plymouth, 3. Charleston, 4. Savannah, 5. Scarlet Falls, 6. Sydney, 7. Leigh-on-Vivien, 8. Nottingham, 9. Torquay, 10. Sv.Louis

Literární a politické aspekty eserské myšlenky

Úspěch vládní politiky Obrat, jejíž název, jak se ukázalo, byl dvojznačný, a dobytí Tranmere, poslední pevnosti Říše Oni v Zemi Edwarda I., natěšily představitele Essexu na další atak. A tak i přes první známky budoucích rozepří zaútočily jednotky ERA v prosinci 93 na neldoretský poloostrov, který pindíci pojmenovali Victoria Æterna. Živořilo tu několik dřevěných pindíků, posledních potomků kdysi mocné Empúzské říše. První vojenský konflikt s Říší Oni na její vlastní, téměř akademické půdě, vypukl pod heslem „dehybernujeme hybernované hybernské pindíky“ a táhl se mnoho let.

Rok 94 je pindíky, dokonce i těmi, kteří nevědí, která bila, nazýván rokem Liverpoolské konference a Orville d´Aureville dodává, že je Rokem povídky Nespoután. V lednu 94 se stovka zgruntu umělecky založených pindíků shromáždila na mé posteli a tento okamžik je zvěčněn jako Liverpoolská konference. Rozmlouvalo se o potřebě odstranit zatuchlý magický socialismus, otevřít dveře revoluci a extatikům, o možnosti založit společný časopis a expandovat mimo pindický svět a o sjednocení pindíků, kteří chtějí pokračovat v díle Ourgroundu.

V novém liverpoolském divadle A rebours byla zdramatisována hra Perfidos. Zachoval se dobový plakát, který zde přetiskuji v původní podobě.

 

Divadlo A rebours uvádí

Evermora Turner-Smithe hru

PERFIDOS

premiera 2. ledna 94, občerstvení v ceně

Hrají: Rugger Claire, Jons Regis, Fragonard jako žena

Liverpoolská konference zavrhla jiskrné vise essexských symbolistů a surrealistů – neboť pindičtí mágové dosud nedorostli básnických veltmanů – a přiklonila se na stranu reálného umění. Protože realitu nebylo možno vnímat jinak než skrze umělý svět stvořený, pindictvu cizími, bureaukratickými elementy, přijali v Liverpoolu artificiální art official za vlastní. 

Magický socialismus byl zproštěn povinnosti dopovat pindíky svými teoretickými axiomy, neboť se neshodoval se svobodomyslností, která nabyla monstrosní podoby intelektuální zlaté žíly konference. Moderní pindík, prohlásil William Hudson, je eser a tedy socialista-royalista, ne žádný čaroděj stojící u vytržení nad kouzelníkem. Antonius Cole a William Hudson vydali první číslo eserského literárně-výtvarného časopisu Revue Des Integrates. Tentýž Cole, člen zmíněné skupiny Revivalistů, založil ve městě Nový Kingston nakladatelství Watson et Holmes, nazvané podle dvojice britských mystifikátorů, kteří stvořili postavu idealistického lékaře a mystika.

Konference v Liverpoolu excitovala tvorbu literárních děl. Namátkou vybírám  několik textů, které vznikly po Liverpoolu. Panspermatické Henriho Orra, Zakuklený svět a Z temnot vane puch, detektivní romány Orvilla d´Aurevilla, Nihilovského sladká novela Ria.Modrá fantasie, Regisův historický opus Odchod navrátivšího a návrat odevšího a sbírka povídek Rok v rakvi, Hudsonova objevitelská sbírka povídek Těkavá znamení. To vše se objevilo v krámech během tří měsíců.

Sčetlý pindík pozná zřejmý vliv Poeův a Váchalův. Regis se v deníku sám přiznává. Napsal jsem povídku Odchod navrátivšího a návrat odevšího a vzápětí svůj první soubor měsíčních povídek Rok v rakvi (inspiroval mě Hudson) – to byl již opravdový průraz do kvality a zejména do kvantity, přesto mě mnozí označili za stylisovaného entelektuála, to bylo dost rozčepýřující – řekl jsem však: ´Nehraj cíťu!´ osušil slzy a sypal dál. Významnou injekcí kromě obvyklých lineckých banánků stalo se mi váchalium, jehož rozkoše jsem pociťoval již od ledna – byl to Krvavý román. (deník z března 94)

Toto je jedna z prvních měsíčních povídek Williama Hudsona (in Těkavá znamení). Tento žánr kurz-kurzgeschichte patří k pindickým doménám.

Velká a malá role

Pacient: „Jsem duševně chorý, nemohu napsat román na více než pět stránek. Doktore, pomozte mi!“

Doktor: „Dělejte větší písmena.“

Pacient: „To je všechno?“

Doktor: „Ne, dáte mi 3,20.“

 

Iniciační role Charlestonu a éra nomádů

V březnu 94 uspořádalo charlestonské nakladatelství 26 famosní trachtaci v atelieru Denisova 4. Nemá to nic společného se stejnojmennou skupinou, která před rokem vznikla v Nottinghamu, byť se tu sešli docela stejní pindíci s docela jiným pohledem na svět. Ten pohled našel pořádný ksicht v založení Charlestonské skupiny. Štědré hodovní tabuli předsedal William Hudson, který si vyhradil roli hlavního teoretika skupiny. Po jeho boku zasedli Regis, Orr, Nihilovskij, d´Aureville, Clwyd, Blakk, Cole, Claire a Fragonard. Právě hosté ze Země Edwarda I. zde předvedli epochální objev. Když se postourgroundový výtvarný prostředník, barevná křída, ocitl v krisi, bylo třeba najít způsob, kterým by se imaginace prodrala na čtvrtku (potištěnou z druhé strany ideogramem Když Alenka stůně). A ecce: z rušených školek přišel spolu s pindíky uhel černý jako bezměsíčná noc. Přímo in situ vytvořil Claire první albenoirs Radiové vysílání, z níž reprodukuji kresbu Smrt jede do města. Aby Essexští nezůstali pozadu, předvedli několik ukázek z básnické tvorby. Předčítali se básně z Regisovy sbírky Ďáblův šuplík. V čtenářském kroužku debutovala díla Bondyho, Kafky, Wernische a proslavený cizácký časopis RR a hudba Leščenkova, PPU a především hit Odvážných bobříků A jsem sem debil sem…

 

 

Z repertoiru Regisova básnického debutu zazněl například –

Das Übermensch

Pouze, když je venku pěkně,

tak si vyjde na procházku,

řiť ukázat své slečně,

Absolutno v pěkném fráčku.

 

Objemná studie o pindické literatuře revoluční éry charakterisuje vypointovanost povídek: Z temnot vane puch nebo Poslední doušek oranžády měly ve svém závěru skutečnou finesu, např. ve zjevení ďáblovy ruky, pozdější tvorba postupuje opačně, aby to jako bylo lepší, ba přímo nejlepší. Uvědomili jsme si, že finito je nepodstatné a musí vyšumět, zatímco od prvních slov střílíme své šípy do jediného terče, v závěru nezazní u vnímavého čtenáře žádné ´aha, tak to je´, v závěru se nic neozřejmí, nedostane se žádné vtipné či duchaplné pointy, spíše se zdá, že autor ztratil nit, což se opravdu stalo… (Evermore Turner-Smith, in: Dějiny essexské literatury 93-96, Nottingham 96).

Dvě trojice textů ukazují rozdílné pohledy na literaturu. Panspermatické Henry Orra, Návrat a odchod Jonse Regise a Patrikus Desidera de Baskervilla obsahují residuální prvky symbolistů a zároveň je z nich přímo cítit, jak by autoři rádi s někým zatočili. Všichni tři chtějí psát realisticky a oddávají se snu o revolučním umění. Nedostatečná fabule a didaktická ideologisace jsou největšími vadami ranné essexské prosy. Personalita není nezbytně požadována. Panuje názor, že je v díle obsažena a priory. To je typické i pro zmíněné první prosy reálného umění – Zakuklený svět, Z temnot vane puch, Riu a Těkavá znamení.

Na Hudsonův pokus o kurz-kurzgeschichte navázal Jons Regis sbírkou Na rovině (94) a záhy dovedl tento útvar k dokonalosti. Mezi nejznámější patří sbírky Divocí jezdci Aurořini (94), A nestalo se nic (95), Oranžové noci (95), Druhého dne (96), Komm schon, Schmutzi (97), Rusputl a Najtajch (98), Nesmělé vyhlídky (1701)…

Tomuto žánru se věnují i Henry Orr, Edmond de Regnier, Robert de Montmorency a Hugo Hugo. V roce 94 se však největšímu zájmu těšila novela a také poesie. Hudsonova a Regisova měsíční povídka byla tak trochu outsiderem. Člen essexské literárně-divadelní skupiny Lahoda, Robert Clwyd, vydal v květnu 94 hru Cambus O´May – která je inspirována televisními seriály Manuela a Tak jde čas. Cambus byl za mimořádných ovací stažen z repertoiru nejstaršího essexského divadla RausAplaus v Carlisle.

První bouře potlesku se ozvala již ve 3. aktu, kdy se prvně objevili mladí manželé Man a Jane, s nimiž se divák pokusil ztotožnit: „Jsi skutečně nemožná, úplně jsi mě znemožnila, nyní jsme nemožní oba!“ řve skrze akvárium ve zdi Man na svou Jane, „jsme spolu již devět dnů, já tě považoval za svou královnu, ale teď tě musím zbavit té šaškovské koruny. Byl jsem hloupý blázen, když jsem svolil, aby si za mě zpívala tu Sachsovu árii.“ „Snad se moc nestalo zlatíčko,“ ukrajovala medu svým barytonem Jane.

„Ale to víš, že ne,“ ukousl si medu Man. Při tom pomalu stahoval kalhoty a potom i trenky. Kravata mu to zakryla. Jane zakopla a spadla do postele. Chvíli se na sebe oba dívali jako při prvním lizu, dlouho tak nevydrželi, zhasli a po deseti minutách se ozvalo: „No jen si omoč čumáček, jen si omoč čumáček.“

Konec charlestonského hnutí v umění se časově shoduje s koncem výtvarné Druhé vlny, kterou režírovali Revivalisté. Poslední tečkou za touto érou zůstal Kamenný trůn rozumu Ruggera Claira.

Ptal jsem se Claira, proč náhle zanechal kresby, když, jak se zdá, našel svého dobrého ducha. Odpověděl, že jedna píča mi řekla, že to furt dokola omílán, tak sem chytil nerva a jednu jí přišil, ale stejně bylo už pozdě, uvěznil mě kamennej trůn… Clairova přítelkyně patrně nedokázala ocenit názor, že umělecká tvorba je akt, který lze opakovat nesčíslněkrát – i když to není tak úplně orig. Je mi jasné, že tuhle kravinu mu nakukala blahoslavená Lilie, kvůli které jsme museli vypárat lilii ze státní vlajky.

Druhovlňáci si zakládají na kostřičkách, lebkách a klíčových dírkách. Ale má pindík kostru? Kdo ví? Gotlandský psycholog Trommel se domnívá, že spisovatelé hlásící se k Charlestonské skupině vyjadřují postavy literární stejně schematicky jako Claire na kresbě Hrad, který má jen jedny dveře. Jejich hrdinové jsou zabydleni „pocitem A a APP“, pocitem, že je rozdíl mezi slovy apokalypsa a a pokálí psa. Jenom Tofa ví, co tím myslel.

 

Charlestonský kulturleben čili kulturní lebky z Charlestonu přinesly semínka nejen městu, ale i ostatním krajům Virginie – která, dračice jedna, patřila už dobré dva roky do silné trojky pindických zemí. Namátkou zmiňuji činnost studia v Triviu (střediska vyduchlé hudby), vydavatelství v Tampě, ukrutné sexistické obřady v Savannahu a Thébai, stavbu vojenského přístavu essexského významu v hermafroditním městě Orlando nedaleko Charlestonu…

 

 

 

Když se podívám na vzdálenost mezi Liverpoolem a Charlestonem, je to malý krok pro člověka, ale velký pro pindíka. A co taková cesta do Tasova, Hove, Plymouthu, Cullenquay… Moderní pindík se stal nomádem jako za starých časů. Hudson, Regis, Turner-Smith, Claire, Orr, Baskerville, d´Aureville a další putují od města k městu a do rodného domečku utíkají jenom ve chvílích totálního vysazení. Pilný nomád d´Aureville oběhl v letech 94 – 95, během nomádské explose, města Essexský Orleans, Tasov, Liverpool, Charleston, Tasov, Charlotteville, Hove, znovu Liverpool, Charleston a Plymouth, kde se podle všeho usadil a podnikl několik menších výletů do Port Laois a Redonu. 

Éru nomádů neukončila ani pozdější blokáda Tasova, ale paradoxně teprve vytvoření kosmopolitního Essexu prostírajícího se od Belleville po Isca Silurum na Trinacrii, od Uquab al-Waqt v Leonu po Revel v Ingrii. V odlehlých místech vznikaly polouzavřené komunity, mezi nimiž stále pendlují pindíci, ale spíše jako lázeňští hosté, než jako kosmopolitní nomádi.


[1] EPS znamená prostě Essexská počítačová síť. Organisace vznikla v listopadu 93 a v jejím čele stojí mercijský pindík Sian Ghoul.

Moderní výzkum na roli kulturní

Přes spornost některých postulátů došla v Essexu velké obliby práce Arnolda Toynbeeho o filosofii dějin. Obsáhlejší studii věnovalo Toynbeemu červnové číslo Essex Review z roku 95. Naukou o pindících jako species se zabýval Irwing Jelow, který hrubě odmítl Toynbeem preferovanou tezi o universální církvi – „Je západní společnost nesena západním křesťanstvím jako leitmotivem ještě na konci 18. století? Připustíme-li, že ano – konečně i ateisté potřebovali se vůči církvi vyhranit – pak pro 20. století universální církev neexistuje, neboť Pindíkům – aspoň většině z nich – jsou církevní otázky lhostejné, ne proto, že by je záměrně ignorovali, ale  skutečně nebyli vychováni v křesťanském duchu,“ napsal Jelow v úvodu. Jeho odpor je pochopitelný, v době, kdy se bratři Jelowové vyskytli (roku 88), rozhořel se v Essexu vášnivý boj mezi zastánci Víry (import z Říše Oni), Církve (import z Říše Oni) a Rationalismem (import z Říše Oni). Pindíci zapomněli svoji universální víru. Jelow se stal agnostikem a jediný problém, který považoval za hodný řešení, byl problém času. Odtud plyne jeho zájem o historii. Jelowova posedlost časem ovlivnila pindické myšlení následujících let.  

Jelow považuje pindíky za prefabrikované, petrifikované a unifikované společenství. Jednotlivé skupiny, esotheroristé či vyznavači Lamií, jsou podle jeho názoru nátlaková lobby, jejichž jediným cílem je moc (případně snaha mít v pokladně co nejvíc halířů). Přínosný je Jelowův objev výskytu, který nahrává jeho profánním tezím. Pindík se nerodí, nýbrž vyskytuje – místo a okolnosti tohoto výskytu nelze řídit. Tofa Semilský stvořitel pindíků je tím pádem pouhou illusí, berličkou. Jelow jde tak daleko, že tvrdí: Pindík se vyskytne asi takto: lup lup a je to! Lup lup a je to… Odpůrci věří, že pindík je nejprve stvořen Tofou Semilským a teprve potom se, fakultativně, může vyskytnout – a získat duši, dodávají někteří. Taková pindická duše je jako duše každé živé bytosti velice subtilní a ztěží může být uvnitř pevné a neprodyšné hmoty, kterou je pindík, proto duše pindíka vzniká současně s výskytem a to určitým pohybem a za určité barevné konstelace. Tak rozšafně soudí Jons Jelow, který na svých cestách po Říši Oni viděl nejednoho pindíka bez duše.  

Abdukcí došli představitelé eserské školy k závěru, že v místě a čase výskytu nepůsobí náhoda, ale živoucí systém, který jak známo překračuje pindíka o celé jedno pole. Laicky řečeno, kdyby se v Bell-Air takřka zničehonic vyskytl Fred Bender, stalo by se Bell-Air a celý kraj ohniskem magického socialismu, zažilo by vzestup a následnou válku, která jej na dlouhá léta degradovala na periféerii? Na základě této myšlenky vznikla řada komunitních studií, které se pokusili zmapovat jednotlivá pindická společenství a ze zjištěných údajů extrapolovat jejich vývoj.

Byl to samozřejmě šílený nápad, ale pro mě cenná zkušenost. Kromě toho se zjištěné údaje uplatnily alespoň v jedné věci. Na počátku existovalo skutečně uniformní společenství, během let se rozostřilo a vznikly rozmanité komunity. Komunologové určili základní typy pindických společenství – podle doby vzniku, území, kulturního rozvoje, životního stilu a rhytmu. Oproti etnologům tvrdí, že kmenová příslušnost není rozhodující – a jako příklad uvádějí minoritu Sussexanů ve virginském Ely, kteří si sice zachovali kmenovou identitu, a přesto patří ke společenství virginskému.

Současný výzkum (I.Jelow, F.MacNamara, W.Hudson) nepřekročil úroveň banálních konstatování, ale podle MacNamary lze v budoucnosti očekávat, že filosofové dějin nám spolu s komunology podají lepší nástin jestvování. Čerstvé podněty přišly z řad frenetiků, Jons Regis navrhl, aby se identita společenství určovala na základě vztahu příslušníků k hudební produkci. I.Jelow se shovívavě domnívá, že Regis chtěl, aby se orel rozeznal od sovy a proto rozdělil pindíky vertikálně na střihouny, rampouchy a pokrouše. Crewe Maily Dail označil Regise za střihouna, Middlessex Maily Dail za rampoucha a Essex Review za pokrouše.

Seriosně šel na věc F.MacNamara a jeho tým. Tento tým, přezdívaný jing a jang, určil osm hlavních společenství:

1) Modrých pindíků čili pindíků, kteří patřili k byvšímu společenství na Modré louce. Odtud odvozují svůj původ nejstarší rody a odtud se vydali na svou cestu budoucí obyvatelé Essexu.

Dnes je jisté, že Modrá louka se nacházela někde v oblasti Edhil kolem hory Donnersberg. Jde o kulturu zaniklou, ale jednotlivé rody stále existují – patří k nim král Essexu, Jorkové a další.

2) sussexsko-middlessexské zabírající království Sussex, Middlessex, Devon, kraj Nový Middlessex a ve své exotické versi část ostrova Antilopé. Představuje nejstarší společenství na ostrově, které se počátkem osmdesátých let usadilo v Údolí, kde vznikala první pindická města a později první státy. Mezi dominantními státy Sussexem a Middlessexem panuje dávná rivalita. Sussex byl nejmocnějším hrabstvím pindickým v osmdesátých letech, byl střediskem samostatného Essexu po roce 90 a své postavení si udržel až do roku 91. Tehdy byl vedle Devonu jediným nositelem kultury, neboť Middlessex se po válkách z minulých let nacházel v bídném rozpoložení. Považme, že Sussex držel Jižní Middlessex, politicky a hospodářsky ovládal Kernow a Jižní Georgii. V roce 91 se provalilo, že veškerá aktiva Essexu a hlavně Sussexu stojí za starou Berlu a Sussex se rozpadl ve dví. Občanská válka zruinovala jeho západní část a východ si do následující roku udržel jakési postavení. Sjednocení obou Sussexů nepřineslo takovou změnu, jak se očekávalo. Velmocí se stal Middlessex, který zakládal na vzdálených územích estancie Jarní Blakpupn, St.Lawrence, Kronoberg, Newquay, Bauhaus a Torquay a od té doby rostlo, jak sebevědomí kmene, tak síla velkošerifů. Kapitán Hod a po něm hrabě Wessex patřili do společenství pěti velkošerifů v dobách jeho největšího vlivu. Middlessex je od poloviny devadesátých let hegemonem tohoto společenství.

Zdejší pindíci jsou odvážní, poněkud divocí se sklonem k častému pití (byť v tom se nevyrovnají Kernowanům). Ostrakisace je v této oblasti mnohem častější než ve zbytku země – uveďme aspoň Bluea – vyhnanství v l.88, 89-90, v roce 90 Soud Svědomí), Smithe (dekapitace 90, 95), Wooda (vyhnanství 95, 1700, zahlínění 1701), Colina (vyhnanství 95, dekapitace 1700), Greena (vyhnanství 95), Reda (89-90, 90).

Toto společenství je také nejpindíkatější, čítá přes 500 pindíků.

3) kernowsko-norfolkské patřilo spolu s virginským k perfidní periferii Essexu osmdesátých let. Z vazalského postavení se vyšinulo po roce 88. Poprvé se zde setkáváme se společenstvím přímořským. Říše Oni, která ovládala většinu pobřeží v Essexu, však zahnala na mnoho let pindíky do vnitrozemí. Příbuznými Norfolčanů jsou Jutové, kteří se koncem osmdesátých let usadili severně od Norfolku a později pronikli daleko na sever,  do kraje Bretoni. Norfolk jako první soupeřil se Sussexem o postavení nejmocnější země a velkošerif MacNamara zajistil Norfolku přední místo, byť se jeho invence za krátký čas vyčerpala. Novým podnětem pro rozvoj této oblasti bylo přenesení hlavního města pindíků do Plymouthu v roce 95. Kernow leží daleko od Norfolku, ale jejich freundschaft překonal i těch několik set pindických svačinokilometrů. Až do roku 93 byl Kernow satelitem nejprve Sussexu a později Middlessexu, teprve expanse Kernowanů na západ jejich poloostrova a postavení města Charlotteville jim otevřelo cestu k vlastnímu rozvoji. V první éře (asi 93-95) Kernowané vybudovali z Charlotteville kulturní středisko essexského významu. Jejich inklinace k pití a sebevraždám vedla k tomu, že jejich talent dočasně vyšuměl. Pak přišlo na pomoc Sydney, od roku 95 hlavní město země, a Kernow chytil druhý dech.

V kernowsko-norfolkském společenství soustředěném ve dvou oblastech žije kolem 200 pindíků.

4) virginské se objevuje ve třetí vlně osídlování ostrova k.r. 88, kdy přišli kmeny Éseťanů, kteří založili hrabství Virginie, a Tsonga Shangaanů, kteří si dodnes primitiv svůj ryjí na nejjižnějším výběžku země Kernowanů. Tzv. píseční pindíci založili sídelní město Savannah ve vnitrozemí a teprve po roce 91 se probili k moři. Virginie využila konjunktury Norfolku a úspěšně ho napodobila. V l.91-92 měla svůj díl na moci velké pětky velkošerifů. Na první éru rozkvětu, na které se podílela města Savannah, Tampa a Luton, navázala expanse let 92-93, kdy Virginie obsadila celé virginské pobřeží, Novou západní Virginii v Nových hrabstvích a Virginii Alternativu). Největší význam mělo založení Charlestonu, se svou trochou přispěla města Trivium a Novalis.

K virginskému společenství v západním (Nová hrabství, Tsonga) a jižním Essexu se hlásí asi 160 pindíků.

5) středoessexské se skládá z velkého množství kmenů. Vytvářelo se během velkého tažení ERA zvaného Drang nach nord. V této oblasti žijí Karoliňané, Severní a Jižní Kumbrijci, Mercijané a Brunšvičané. Střední Essex je rozdělen mezi dvě království – Cumberland a Chmur, která se vznikla začátkem devadesátých let, a část Norfolku. Emancipaci společenství možno rozdělit na období: karolinské (91-93), kdy Severní Umberland se svým střediskem ve Scarlet Falls sjednotila všechna východní království a chmurský velkošerif patřil ke zmiňované velké pětici, nottinghamské (92-94) se znamenalo výboji kulturními, orleanské (94-95), v němž se město Essexský Orleans sice vyšinulo nad průměr, ale celá oblast hluboce upadla. Po roce 96 je nejvýznamnějším střediskem středního Essexu Lucknow. Zdejší pindíci nemají k umění takový vztah jako jinde, ale vynikají jako herci, revisionáři a hudebníci. Silný vliv má kmen Chan-Shanů, kteří se inspirovali u Číňanů. V Lucknow přestavili někdejší Brunšvické museum v EGMU, největší essexskou sbírku výtvarného umění. Typické pro tuto oblast je husté osídlení pobřeží. Ve vnitrozemí žije necelých 5% obyvatel.  

Ke středoessexskému společenství, počítáme-li k němu i Mercii, patří téměř 200 pindíků.

6) severoessexské je určeno poněkud spekulativně. Místní pindíci trvají na svém specifiku a odlišnosti od ostatních. Je to dáno divokostí pobřeží a ponurým podnebím. I jejich původ je tak rozmanitý, že scelujících prvků najdeme málo. Vedle sebe žije několik různých kmenů, které sever osídlili přibližně kolem 20.5.91. To tvrdí oni, ale v celém Essexu vědí, že toto datum se vztahuje pouze na sussexské Glamorany z kraje Renfrew. Caledonijci, Fárové, Chickasawové a Unalaskové přišli později během roku 91. V té době se tu usadili i kontemplářští rytíři z Cantii a Norfolčané, kteří si na severu říkají, čert ví proč, Macquarie. S výjimkou kontemplářů se všechny kmeny během let 91-95 sjednotili v království Caledonie a Fárských ostrovů. Pro zdejší pindíky je příznačná záliba v psaní dvojznačných novinových článků, pochmurném mudrlantství a odpor k válčení. Až na výjimky málokdy zasahovali do celoessexského dění. Kulturní střediska jsou Newcastle, Thorgyl a Belleville. I když můžeme něco říci o severoessexské kultuře, nestojí si tato kultura příliš vysoko. Snad je to dáno i počtem obyvatel essexského Velkého severu, kterých není více než 60.

7) novoessexské je zajisté nejmladším, vždyť Země Edwarda I. byla k Essexu trvale připojena teprve roku 93 a to po orgiích, které doprovázela válka ve vnitrozemí Země a konečná bitva o Tranmere. Společenství přináší leccos nového – kosmopolitně orientované Postsussexany a Postmiddlessexany čili Novosussexany a Novowessexany, dále místní Norfolčany a Éseťany a hrstku Jutů a Chan-Shanů. Obyvatelé nejstarší osídlené oblasti si říkají Féeričtí Middlessexané. V r.1700 byli uznání jako samostatný kmen. Tyto kmeny určují tvárnost nového společenství. Ale není to, ač tomu mnohé napovídá, „smetí z kdejaké země, taky z naší“, jak říká Joyce o Americe. Země Edwarda I. je spíše podobenstvím Irska než translací Irska do Ameriky. Konečně ztěží by jmenovitě Vereinigte Staaten mohli dát světu takové talenty kreslířské jako jsou Fragonard, Garnat či Claire a takové nakladatele a organisátory jako Antonius Cole, že? Zdejší Oživení jsou spíše přáteli Štěpána Dedala než beatniky.

K novoessexskému společenství počítáme asi 130 pindíků.

8) neldoretské, jehož původ se ztrácí v mlhách. Zmínky o osídlení Leonu ve mně vyvolávají představu pětiletého jinocha rozvaleného na mapě Hispánie a hrejícího si s dřevěnými pindíky velikosti dětského palečku. Ani Hybernie nebyla tehdy pindíkuprostá. Jisté je, že první krok k oživení pindické tradice a essexisaci zdejších krajin učinil Devonský pluk, když se pod vedením majora Jelowa zjevil jistého rána roku 93 na pobřeží Victoria Æterna. Všechny pindické země, které ať historicky oprávněně či nikoli tvořily Západní říši – pod správou Říše Oni, byly pindíky osvobozeny či dobyty v letech 95-97. Roku 97, kdy padlo Toledo a jako fénix vstalo z popela pod lákavým jménem El Greco, byl král Essexu Mastivek korunován v hybernském Antikristu na císaře Západu a krále všech pevninských kmenů: Drevieňanů, kteří své kořeny zapustili v Tofou opuštěných čtyřicátých letech, Moiranů, jejichž sídelní město Cordoba přibylo k Essexu již v 96. roce, Sidonijců a Leonidů, pindíků rudých ba krvavých, z nichž prýská barva krve po celých plátech, jak jsou věkovití. Hybernie je mezi nimi nejsilnější a směle konkuruje královstvím z ostrova. Pěstuje své vlastní umění a mravy odpovídající lidskému XVIII. věku. V Západní říši žije více než 160 pindíků.

I.Jelow k těmto skupinám přidal dvě minoritní společenství: niue-chanshanské (asi 40 Niueanů, Chanů a Shanů) čili pindíky mléčné, duté a porcelánové, kteří obývají ostrovy Niue a Jižní Georgie, část Nového Middlessexu, kraj Ti ve středním Essexu a kraj Shan-Si v Middlessexu, a gotlandské, jež svou tradicí – datuje se od roku 88 – zahanbuje  některá velká společenství, ale jinak prý nestojí za řeč. Vedle svérázného životního stilu a filosofické praxe, se na nezaměnitelném koloritu Gotlandu podepsala vzdálenost od Essexu.

Jiným směrem se v pozdějších letech vydal Institut Bonnapartistů v Clichy. Zatímco Jelowova škola zůstala v zajetí apriorních teriomorfních představ, hybernská skupina, vedená C.G.Jungonem a Lulu Frondonem, si povolala na pomoc nyktomorfní struktury.

Jungonovo zásadní dílo Pindíci: Symbol a tvar vyšlo v roce 1702.

V úvodu cituje Jungon klasika triumfální etnologie H.P.Lovecrafta: „A to nejhorší ze všeho, nikdy nemluví, nesmějí se, ani se neusmívají, protože nemají žádné tváře, která by se snad usmáti mohla, leč pouze sugestivní prázdnotu v místě, kde bývá obličej.“ Dodává, že velký učitel musel znát člobrdo již jako dítě a pindíci, chtějí-li poznat sami sebe, nesmí si nic nalhávat. V dalších kapitolách aplikuje Jungon svůj oblíbený bonnapartismus[1]. Signifikantní je například tato pasáž definující typického Drevieňana:

Ascendentní vertikalisace některých hodnot vykazuje okruh spektakulárních symbolů. Tento diairetický symbolismus zakládá arsenál obrazů oddělování a rozkližování, a spolu s alchymistickou symbolikou purifikace, zdůrazňují haptické gesto pindíka, který podobně jako paže hrdiny poráží chtonického netvora.

Srovnání Jelowovy školy a bonnapartistického přístupu, dokládá smělý výpad od primitivního behaviorismu směrem k hlubinné komunologii během pouhých šesti let.

 

Od plymouthské trachtace k Umírajícímu Jazyku

Přijetí programu Vznikajícího díla většinou pindíků rozhodlo o směru, kterým se Essex vydal v následujících letech. Jestliže Milton Keynes symbolisoval první (zakladatelské) a Tasov druhé (ekonomické) období, bylo nezbytné přenést sídlo vlády o dům dále a označit startovní čáru nové epochy i fysicky. Král, vláda a Královská rada probrali několik možností (jednou z nich mělo být založení nového města na Peninsulním poloostrově[2], nejlépe však pro přijetí elegantního titulu Hlavní město Essexu pasoval Plymouth. A tak se 24.7.95 stal hlavním městem Essexu (a přestal být hlavním městem Norfolku). Tasov mu tuto funkci, po třech letech držení, kdy byl dvakrát téměř zničen, rád předal. Hlavní město Plymouth čítalo včetně předměstí kingstonského a novoplymouthského 80 obyvatel.

 

Z cestovní ročenky Východní Essex ´01

Významné stavby: Wirsindský dům, sídlo Královské vlády – třída Palomar 93, sídlo EPS Plymouth & Východní Essex – Hrad Plymouth, sídlo MacNamarů, Nový hrad, sídlo Královského musea a Essexské královské společnosti – Middlessexský dům, Kingston, sídlo Válečné rady ERA a Norfolkského pluku – Orient Bar, Nové Východní město, sídlo norfolkských firem.

Dějiny: pol. 80.l. – založena osada Plymouth rodem MacNamara, území připojeno k Norfolku, 88 – osídlení východního břehu, čtvrtě Ema a Union a Pankow, 89 – Plymouth se stal hlavním městem hrabství Norfolk, k.r.89 – armáda Říše Oni dobyla město Plymouth a připojila jižní Norfolk trvale k říšskému území, k.r.90 – plukovník Blue osvobodil Plymouth a připojil tuto oblast k Essexu, zač.r. 91 – rod MacNamarů znovu získal vliv a Plymouth se stal hl.městem Norfolku, Plymouth se stává velkoměstem, založen velký Královský přístav, pol.r.91 – Plymouth se stal 2.nejv.městem v Essexu, založeno letiště Tlön, 92 – založena middlessexská čtvrť Kingston, ve městě působí skupina Ourground, jejíž členové budují Ourgroundovou galerii, založen přístav ERA v Kingstonu, 95 – Plymouth se stal hlavním městem Essexu a sídlem Královské vlády, založeno druhé – Dedalovo letiště, 1700 – založení největší essexské tiskárny EPS Cannon, 1702 – vybudována zahradní a sportovní čtvrť Schecker Jody.

V srpnu 95 připravilo filmové studio BioSturm v Plymouthu výchovně-vzdělávací akci „Twin Peaks a sturmky“. První essexské cigarety Der Sturm, které se kouří sami, měl u divkáů úspěch. Vše se dělo při velkém očekávání věcí příštích. Evermore Turner-Smith se několikrát pokusil o sebevraždu. 

Válka a láska ve vzdálené galaxii Bosna zasáhla i do osudů mnoha pindíků a galerie Ourground uspořádala v Orient Baru výstavu několika válečných relikvií. Vše upotřebil Henri de Regnier, pečlivý študioso, ve velkolepém weltschmertz-und-liebe-geschichte Když se bažant naplnil. Milostné téma se později objevuje i na Vetruginových kresbách Klokotající nádržka a Pavouk v rozkroku/ brzda pokroku.

Motiv milostného vztahu a desakralisace partnerských tabu se traktují v ranné frenetické tvorbě tohoto období mnohokrát. Dokazují to romány Alterna Magica Ryna de Marignyho a Umírající Jazyk Orvilla d´Aurevilla. V náčrtku autorově, který se jednou stane součástí kritického vydání, jsem objevil poznámku: „Nýni je nad světlo slunce jasné jakým směrem se bude ubírat mé vyprávění o Pavlu Jazykovi, které jsem právě tento měsíc dodělal a tituloval Umírající Jazyk,  jazyk, jenž je třikráte veliký: jazyk – symbol řeči, jazyk – symbol myšlení a jazyk – symbol lásky, pro někoho symbol erotický.“

Marignyho románový debut Alterna Magica nese již některé znaky pozdějšího frenetického stylu frou-frou. Jejich skloubením – tu upjatostí vypravěčovou, kostrbatostí stylu, tu náhlým rozvolněním nálady, bagatelisováním – se román právem patří zařadit mezi nejlepší díla přelomu první a druhé poloviny devadesátých let, konkrétně srpna 95.

Alterna Magica (úryvek 1. části)

Věčně klukovský kluk Jarmil chodil s holkou, či spíše již mladou dámou, Milunou. Miluna se cukala, ale aťsi – Jarmil byl jejím stínem vznášejícím se takřka neustále as 30cm nad ní. O večírku, který pořádala její matka, neměla iluse: Jarmil tam půjde s rodiči. Nebyla to taková tragédie, jak si Miluna naivně ztěžovala před vševědoucí babičkou Jesenskou. Ano, Miluna Jarmila vlastně začínala milovat. Milovala ho nyní víc než babiččina dobrmana Bojovníka.

Stázka Maková byla Milunina přítelkyně. Byla též přítelkyně Jarmila a Romana. Stázka a Roman byli snad kapitolou sami pro sebe, jak se říká. Ale nebylo to nic jiného než ty první polibky a nějaká ta slovíčka plná něhy, ale i sprostých rajcovaček, kterými se hoši vzájemně častují. Jako třeba Jarmil Romanovi 25. září: „Ta tvoje Stázička, mrdka jí teče po kolenou.“ Samozřejmě, že to Romana silně vzrušilo a oplatil příteli něčím podobným. Kdo má gymnasium není přece žádný blbec.

Roman se rozešel se Stázkou těsně před večírkem. Neoslavili tak ani své výročí a Stázka si dokonce vyndala Romana z peněženky a měla tam teď jenom mamku a kamarádku Milunu. Roman řehnil. Snažil se přejít na druhý stupeň alkoholického opojení a pil i lahvové pivo, když byl sám ve svém chlapeckém pokoji. Pil, když byl sám. A skládal básně: Vidím tě klouzat po stráni dolů,/ty zmije,/valit se v údolí plné dolů,/kde žije/ divoký květ/vzpomínek z let,/pokoření.


[1] Původcem tohoto směru není slavný vojevůdce, nýbrž docela skromná vědec Marie Bonnapartová.

[2] Samozřejmě, že jde o interlingvistický pleonasmus – vzpomeňme si na známý případ anglického kopce Pendun Hill, mmchd. uvádí jej ve svých britských kuriositách Robert Hill, tedy: když někdy ve stoletích před Kristem přišli na Britské ostrovy Keltové a spatřili tento nevelký útvar na salisburské rovině, nazvali jej prostě „Kopec“ čili „Pen“ – cornwallské Penzance je „přístav na kopci“ – no, a po Keltech vtrhli na kopec Římané a ptali se: „Jak se jmenuje ten kopec?“ a místní řekli: „Pen.“ Římané na to: „Takže mu budeme říkat „Kopec Pen“ čili „PEN DVN“. Jako předposlední přišli Sasové, položili nadobro už zmatenému obyvatelstvu obvyklou otázku a potom řekli: „Aha, jmenuje se Pendum Hill“ To samozřejmě není všechno – nakonec přišli na kopec Čechové, nikoho se neptali a řekli: „No to je prostě kopec kopec kopec kopec!“

Básnicky bydlí pindík

To, co by mě mělo být jasné jako člověku, jsem pochopil teprve jako pindík – totiž, že doba velkých směrů a hnutí, která by zahrnula všechno, je pryč. Co se dalo, dělat, holt bude každý bojovat na své hromadě. Přesto jsem si nemohl odpustit, abych to bohorovným pindickým umělcům trochu neosolil. Chtějí si hrát na velké solitairy? Dobrá, tak se na jednoho každého podíváme mikroskopem. A udeřil jsem na jejich největší slabinu.

Z mého pohledu je kvalita pindických básní přímo úměrná kvalitě pindické hudby. Narozdíl od svých muzikálních schopností si však na své poesii velice zakládají. Dobrých básní znám jen pár a ty určitě vznikly jen tak mimochodem. Jakákoli aktivní snaha o básnění obvykle skončila katastrofou. Pindíci mají rádi básně, což je jen dobře, ale bohužel soudí, že jejich vlastní tvorba je srovnatelná s dílem velkých básníků z cizích zemí. K tomu nelze říci nic jiného než, že je třeba být opatrný. V tomto názoru mám v Essexu jediného spojence. Nigail Oronsay tvrdí, že tvůrčí pindíci jsou umělci hrubého a samorostlého zrna a díky tomu se jim daří v prose, ale selžou, jakmile je třeba dodržet jakákoli, byť pouze doporučující, pravidla. „Tolik švů a nešvarů, příznačných pro naše umělce, není obnaženo v žádné jiné oblasti snad kromě malířství,“ napsal ve své knize Básně a básníci Essexu vydané v Nottinghamu roku 99.

Musím s radostí říci, že záliba v psaní básní není zas tolik rozšířená, neboť schopnost napsat třeba i jen mizernou báseň většině pindíků chybí. To je patrné už z TVARU pindíků. V této kapitole se spolu s Oronsayem pokusím zhodnotit básnické sbírky, které byly napsány během l. 93-98. Jejich autory jsou Jons Regis, Henri Orr, Ryno de Marigny a Arthür du MacMahon.

         Nejstarší, ourgroundová poesie vyrůstá jako vedlejší produkt tzv. štůdentské buršikósnosti. Oronsay připomíná Kenwaldovu sbírku Fucksimile a ranné básně Regisovy, Damphousovy a Baskervillovy, které pochází ze symbolistického období.

Přelomová sbírka Ďáblův šuplík (březen 94) Jonse Regise obsahuje básně z let 93-94. Ve své době byla oslavována jako revoluční počin, po letech vidíme, že Regis prostě sesbíral veškerou veteš, kterou během roku stvořil, a vydal knihu. Oronsay oceňuje pouze název, který by podle jeho slov mohl být názvem skutečně neotřelé metalové kapely, kdyby se tento žánr mezi pindíky ujal. Báseň Das Übermensch (Pouze, když je venku pěkně,/ tak si vyjde na procházku,/ řiť ukázat své slečně,/ Absolutno v pěkném fráčku), vedle Francouzské balady jediný kvalitní kus, byla na jaře 94 zhudebněna skupinou B.S.V. Ve stejném roce vydal Henri Orr sbírku Revoltující kopce. Výbor pod názvem Několik mizerných básní otiskla Revue Des Integrates v prvním čísle. Zdravý Orrův pesimismus a mezi pindíky stále evergreenové suicidální tendence v básních Marast (A je-li ti hodně zle, / kup si jednu břitvu/ a neříkej nikdy ne,/ vem rovnou břitvy dvě), Zpověď (Takový je svět,/ nepomůže,/ ani nechce) aj. vyústily v programovou báseň revoluční éry: Všude vlály vlajky rudé,/ všude byl mír/ a zas bude!// Celým srdcem,/ celou duší/ posloucháme/ revoluci. A do třetice, ve stejném roce vyšla i Regisova druhá a zatím poslední sbírka Hodiny ticha. Evermore Turner-Smith tvrdí, že negativistické vyznění většiny básní souvisí s Regisovou první návštěvou barbarských zemí. Signifikantní[1] je báseň Lhostejno: Volná paměť/ a mezi tím/ lidská havěť?/ Co já vím.

V l. 95-97 vznikly čtyři opět spíš sběrny básní než skutečné sbírky, které tu a tam obsahují pravé skvosty. V Orrově druhé sbírce Na křídlech lásky (95), díle vyzrálé sentimentality, se ukrývá jeden arcikam. Na zlomek vteřiny se zde Orr stává miláčkem štěstěny.

 

Okno

 

 Na okno klepe mi neznámá ruka,

 je tma a bojím se otevřít,

 kdo venku prožívá taková muka

 nevím a nechci se dopídit.

 

 Až za světla otevřu okno,

 neboje se kaprolalických přízraků,

 které by análem šeptali:

 „Strhni ty záclony ať vidíš oblaků,

 

 neboj se přiblížit – vylez až na římsu,

 roztáhni půjčená bez peří křídla,

 bez chvíle rozpaků rozleť se do kraje,

 jehož tvar slibuje dostatek jídla.“

 

 Přemýšlím o křídlech,

 zda bych tak sám skutečně chtěl,

 hledět dolů z nebe,

 pod nímž plno je bez křídel těl.


 

Vyváženější sbírka Pro chimeru (96) nabízí stejné kvantum mizerných kousků jako dobrých. Touto sbírkou vstupuje do essexské poesie poprvé živel neldoretský: Ryno de Marigny. Díky básním V krvi psal jsem krví a Oblaka (Andělé jsou trochu ptáci/ i já jsem tak trochu pták/ Andělé jsou tak trochu hloupí/i já jsem tak trochu hloupý.// A možná jsem jen/ tažný pták/jenž nikdy/ nikam neodtáh) patří Marignyho básnický debut mezi nejlepší sbírky roku. Druhou a poslední sbírkou toho roku je debut dalšího člena skupiny Les Diaboliques Arthüra du MacMahona. Léto v noci obsahuje sice jedinou dobrou báseň – Výletníka – zato se s ní autor dokázal vetřít všude. A do třetice – opět básník z Hybernie – v roce 97 vydal Marigny sbírku Sebesurrealisace. Terno pro všechny recitátorské huby, napsal o ní Hudson v Revue Des Integrates. Sebesurrealisace – název pro básníka, statkáře a největšího majitele surrealit v jižní Hybernii příznačný – uvádí vrcholné období pindického básnictví, kde se to hemží samými Li Po, Po Ťü-i a Tu Fu alias Marigny, Orry a MacMahony. Z nových básní se vytrácí pokusy o angažovanost, zato přibývá hledání zázračného ve všednosti. Oronsay se domnívá, že od původního modelu, který zázračno zevšedňoval, je to velký krok vpřed nebo aspoň stranou.

Kdyby byl mezi pindíky bluesman určitě by do svého repertoiru zařadil Marignyho Blueshit (Od konce světa/ počítá se počátek,/ proto žijeme/ naruby a nazpátek.// Na konci světa/ roztéká se modré hovno/ místo cedule:/ Pokračovat není možno) ze Sebesurrealisace. Kdyby byl mezi pindíky písničkář zpíval by Orrova vyznání ze sbírky Inverše, především Spolu 5.12.97 (Dáli vzdáleni/ jsme si tak blízko/ jako když kladivo/ o srp třísklo) a Pondělí, 12. ledna. Kdyby byl mezi pindíky zenový poutník, odříkával by si na cestách MacMahonova pindická haiku.

K Orrově třetí sbírce Inverše (98) možno říci jedno, narodil se Pan básník, radujme se. Přestože Orr a Oronsay nejsou kamarádi, nešetří kritik skrytou chválou. Píše: Orrovo slovo „inverše“ samo o sobě stačí na samostatné heslo v essexském thesauru a báseň Co mi řekla noc ve mně vyvolává touhu stát se pindickým Šaldou.   

 

Co mi řekla Noc

 


Ranní moč a ranní zoře,

zavlhlé trénky,

v očích kal,

neštit se –

v snění je bouře,

ale já pil,

já se nevyspal.

 

Ranní ulici křtí noční chodci,

nad postelí rejdí mušky,

já ponořen v sebe slavím samot

onanuje do ponožky.

 

 

Ranní pořady

nebo mlhy

vnímáme jenom

jako červy

naloženi v kalu

svého alkoholu


Nejlepší a zároveň poslední sbírkou vrcholného období je MacMahonova kniha V šílenství topolů je systém (98). MacMahon se, jak naznačil ve své prvotině pokouší rozbít klasické essexské veršotepectví a-b-tojefuk-b. Kladivo nachází  v japonské básni haiku, o které má bohužel jen kusé informace. Básně nemají s haiku nic společného, ale jak tvrdí selenský kritik Hugo Hugo mají japonský šmak. Zmíněné haiku nejlépe presentují básně Rodnému kraji a ….

 


Rodnému kraji

 

Nad zemí                                          

se vznáší mrtvé káně

tak nízko,

že břichem ryje hlínu

 

Kameny u cesty

zvou nás k sobě:

pojďte kamenět


 

Pindík jako labužník

Zatím byl pindík představen jako válečník, politik, konspirátor, revolucionář, tradicionalista, inovátor, ekonom, básník, stavitel, nádražák, historik, sportsmen, námořník, finančník, dobrodruh, amant, písničkář, piják a teď představím pindíka jako labužníka. Nepředstavujme si, že pindíci vysedávají v drahých restauracích metropolitních měst a holdují náročné barbarské kuchyni. Pindík je i v jídle diletant, ale jeho vášeň pro řád, organisaci a přednášky všeho druhu ho přivedla k tomu, že v roce 98 uspořádal seminář o essexské kuchyni, které se podle významného jejího střediska říká rebellská. Zde vyšlo najevo, že chuťové počitky pindíků jsou úzce spjaty s požitky  čtenářskými a audiovisuálními. Když se řekne chleba se sádlem a salámem, každý pindík si vybaví, ba co více otevře Čtyřlístky a začne doslova žrát chleba, Fifinku, Piňdu, Bobíka a Myšpulína. A to platí i vice versa. Pizza je Lovecraft. Smažené vepřové se zelím a rýží – Tolkien. Výpečky – Měsíční povídky. Smažené banány s cukrem – příběhy soudce Ti. Pivo a sušenky – básně. Linecké – příběhy dra Watsona nebo Kašpar noci. Houska s marmeládou – Daniil Charms. Hovězí na pepři – Panspermatické. Párky – Foucaultovo kyvadlo. 

V polovině devadesátých let nabývá díky pěstitelskému úsilí independentů na významu koření, které okořeňuje i pindické myšlení. Dočteme se o tom v essayi Orville d´Aurevilla z roku 96.

 

Koření

Ke chlebu si vzal sprostou tlačenku, ale našim chutím jsou její prosté a obyčenské vyjadřovací schopnosti málo raffinované, skoro až nesdělné. Tedy na tlačenku kydne lžíci dijonské hořčice, trochu karí omáčky a samozřejmě cayenský pepř a hodně sibiřské cibule. Cibule musí být přítomna. Vždyť již jedině, když ji krájíme, zažíváme chvíle srdečného pohnutí.

Nezbývá než vyplňovat dlouhé chvíle mezi požitky kořeněné kořeněním pokrmů stejnými nebo aspoň podobnými ingrediencemi, které zušlechťují život. Doporučuji tyto lektvary: kouzlo chtěného, vynuceného výseku událostí, myšlenek, duševních úniků, kotrmelců, přituhlých úsměvů a veselého smíchu. Sssmíchu jako jiskry, které zachvacují celou společnost. A potom pláč, výkřiky dojetí, posměch a zase smích.

 

Vnitřní symbolika pindíků

Vrátíme se do minulosti – tentokrát s pomocí boží knihy Irwinga Jelowa Colinův pád vydanou roku 98 v Cyrlyonu. Tato velezajímavá kniha mě přivedla k úvahám nad symbolikou jednotlivých pindíků.

Colinova postava představuje pragmatický idealismus dospívání. Vrcholu vlivu dosáhla v období gymnasiálním, kdy jsem se adaptoval a přijal pragmatické metody, jak přežít tu podivnou dobu. Vedle toho jsem si tehdy svou budoucnost maloval v plážových barvách, nosil kufřík, toužil po terénním superjeepu a snil o kariéře führera, případně top managera. Colin byl důležitější pindík než Hudson a Mastivek. Mastivek a jeho bratr Budek byli s Redburgem, Derby McGrayem a Jamesem Huntem nejbližšími společníky mého dětství. Proto jsem později zvýšil Mastivkův vliv. Mastivek je vládcem, idolem – zkrátka herunem. Jeden čas byl tak nedotknutelný, že se prakticky vyřadil ze společnosti. To jsem byl v pubertě a moje anankastie byla v nejlepším, takže jsem se nakonec bál, abych si z pověrčivosti nepřestal hrát se všemi pindíky. Naštěstí se mi po malých krocích podařilo Mastivka vrátit zpět. Nakonec se podařil i úspěch největší – zrušit zákaz psaní jeho jména.

Hudson je bytost onakým způsobem specifická. Jeho pohyb možno popsat pouze kvantovým číslem zvaným podivnost. Pro zběžný přehled postačí Vývojová období W.Hudsona v Dodatcích XIV.

Colinovým pádem není míněna Huntova porážka v roce 92, i po tom patří mezi nejvyšší v panteonu LCRP. Nicméně jeho představa pindické budoucnosti se stále vzdaluje visím Williama Hudsona a esotheroristického křídla strany. Vedle modrorozeného Hudsona (Hudson patří mezi narozené na Modré louce) se do popředí dostává Regis, první neurozený mezi vlivnými pindíky. Francin Colin ztrácí všeobecné sympatie v okamžiku svého triumfu, který ho postavil do čela Free Essexu a jím založené strany NKP.  

Colinův antipod je plukovník Blue. Ať byl Blue s Mastivkem nebo proti němu, vždy proti němu stál Colin. Oba byli hrdiny i vyhnanci. Blue patří mezi zajímavé postavy, trojnásobný zrádce a trojnásobný spasitel Essexu, opustil během let roli vojáka, diktátora a republikána a stal se prvním ministrem, vůdcem nihilistů a královým rytířem. Blueovy tvrdohlavé pokusy o nastolení vlastní vlády, odchody a návraty z vyhnanství, porážky a vítězství změnily pindíka ve zcela svébytnou bytost s vlastní vůlí.

 

 

 

 

Fatálně burleskní otázky: Z jednání vlády Williama Hudsona

William Hudson svolal v listopadu 98 zasedání vlády, jehož tématem kupodivu nebyla minulost ani přítomnost, ale vztah programu Vznikajícího díla k budoucnosti pindíků. V Essexu si dosud žádný pindík nepoložil podobnou fatálně burleskní otázku, neboť budoucnost se jevila jako těkavý, mlhavý sen. Hudson předložil svým druhům dvě otázky, nakolik byl splněn program Díla a zda je vůbec splnitelný. „Aha,“ pravil tehdy Regis, „nás stejně jako dříve nezajímá konečné řešení této otázky, dobře víme, že po deští stále prší, ale nyní již nevedeme pouhou tisícovku, ale téměř dva tisíce pindíků a do našich úvah se willy nilly musí vmísit slovo responsibility.“ Načež se vzedmula tsunami odporu, která porazila židličky a stolečky a převrhla půllitříky ve Wirsindském domě. Nejvíc křičeli nihilisté z FNP. Blue hrozil, že okamžitě vystoupí z vlády, pokud ještě někdo vysloví to ohavné slovo. Marně Regis namítal, co naše ženy, vždyť jediná žena mezi pindíky, Cinda z Jorku, nebyla právě vzorem responsibility. Otázka byla přetřásána i před Královskou radou a vůdce oposice Budek se dožadoval buď okamžitého vypsání voleb nebo zákazu pindicko-anglických slovníků. Jiní zase zpochybňovali dogma o visionářských a mystických schopnostech pindíků, kteří jsou členy vlády. Této podružnosti se naštěstí chytil William Hudson a odpověděl essayí Zdánlivě bezcílně jít za svým cílem o rozdílech mezi visionářem a mystikem, čímž zachránil vládu. Problém responsibility nebyl nikdy uspokojivě vyřešen.      

Patrně by se to či ono mohlo během let uplynulých let od slavného IV. aktívu v kapličce udělat lépe nebo  úplně jinak, ale důležité je, že si pindíci dokázali i přes četné různice a protivenství Říše Oni udržet souverainitu.

Vznikající dílo však i po zmíněných peripetiích získalo podporu vlády i většiny v Královské radě a nakonec i krále Mastivka, který celý průběh tzv. sporu fatálně burleskních otázek sledoval z naprosto vytočené židle. Rozhodující slovo mělo velké čtení Legendárních skutků Vědeckého studia Stará milenka[2]. Během krátké doby VSSM uspořádala řadu akcí, které v cizině propagovaly pindickou kulturu a vrcholem bylo vydání Čítanky (98) Evermora Turner-Smithe. Úspěch byl tak velký, že na činnost VSSM byla vyčleněna třetina essexského rozpočtu. Zbývající dvě třetiny připadly ERA a Essexské královské bance k nákupu pindíky oblíbených a od let již tradičně užívaných barbarských komodit, slizkých mýdel, oranžových laků, ústních dutinek, zápalných dřívek a zábavné elektroniky.

Věřím, že mýdla, laky i dutinky by snad pindíci dokázali vyrobit, ale čeho již tradičně nejsou mocni je technická zručnost. Každý, kdo někdy v životě viděl pindíka, se tomu ani nemůže divit – jejich rudimentární ruce k tomu nejsou přizpůsobeny. Tento handicap si pindíci hořce uvědomují, jak dokládají umělecká díla Bezruký poutník a kolorovaná kresba Olgerda Dowghiella Pindíkům rostou ruce (na následující straně).

 

Pindické vědy

Věda provází pindíky od druhé poloviny 80. let. Do pindického kvadrivia počítáme historii, filosofii, sociologii a vexilologii. Lehkost s jakou pindíci přijímali a rozvíjeli tradiční barbarské vědy je i pro mě, ač jsem savant maudit, udivující. S trochou nadsázky možno říci, že vědecké provozovny jako VHA a Higginsův institut patří mezi pilníky na cestě z říšského vězení národů. Pro filosofii a společenské vědy je rozhodující Vítězný rok 98.[3] Turner-Smith (in Čítanka 98) vymezuje pojmy podstatné pro zkoumání života pindíků. Namátkou vybráno – komplementární dvojice nezávislá shoda a závislá neshoda – oba modely jednání jsou pro pindíky příznačné. Jejich výklad nechám na fantasii čtenáře.  

Ve vědecké metodologii je extravuřtem práce Roberta de Montmorency Subjekt a realita (98). Montmorency vymezuje pravidla fundovaného vědeckého výzkumu v kapitolách U střediska, Do vesmíru, V lese, Na burse, Ve Slunečním městě, U Krysy, Na kolotoči a závěrečné elegicko-epilogické Teprve až ve vás bude úplná černá tma.   

V Essexu je 9 vědeckých provozoven. Nejstarší je zmíněná VHA (Vexilologická a heraldická asociace) se sídlem v Torquay založená roku 88, o rok později vznikl v Chimeře Higginsův institut a v roce 90 byla v Plymouthu založena Essex Royal Societé. V roce 93 ustavili Ego Cadwaler, Jons Regis a Wake Te Naure organisaci Essex Cartographia Association (ECA) se sídlem v Torquay. Během druhé poloviny 90. let vzniklo několik regionálních společností (Země Edwarda I. Societas, Společnost pro Velký Sever, Hybernia Societé) a dva instituty se stále podceňovaným záběrem: Institut pro vertigonální průzkum neuropsychopatologických epifenoménů (IVPNF) v kernowském Charlotteville a Bonnapartistický institut v hybernském Clichy. Uvedené provozovny si po těžkých bojích mezi sebe rozdělily následující zájmové oblasti.

 

Filosofie a společenské vědy

 

I. Myšlení o společnosti

Co si pindíci v bájných dobách Edhilské říše na Modré louce vybájili o sobě a svém složení a k jakým uzávěrům došli, se dovídáme pouze zprostředkovaně, neboť paměť je velká čarodějka. Můžeme se dohadovat, že vzhledem ke své vrozené výbojnosti skvěle kontrující jejich vrozenému tradicionalismu si o společnosti (v té době spíše gemeinschaft nikoli geselschaft) mysleli to nejhorší, ba naopak. Kolečkový obrat, pindická emancipace, Velká rebelie a následující Akt č. 1 proměnily pindickou společnost. Tehdy se objevili první visionáři, rétorové a teoretici, kteří se pokoušeli získat na svou stranu consensus gentium. Arcipindíkem těchto idealistů byl paradoxně duchovní pindík pragmatiků Francin Colin. Po zavržení jeho politických tezí, se do věci pustil Nigail Oronsay, jeden z těch, které bych označil za rennaisanční pindíky. Vzal to z gruntu a z opačné strany.   

V říjnu 91 začal Oronsay psát studii Černé zrcadlo (92), které stanovilo základní teze magického socialismu v pindickém podání. I když se Oronsay nechal svým dílem pohltit a ovládnout natolik, že ztratil soudnost, byl to čin salvátorský. Na několik let  ovlivnil essexskou politiku a pod jeho vlivem se v LCRP vytvořilo esotheroristické křídlo. Dnes je v isolovaných brlozích středního Chmuru uctíván několika vyšinutými, cyklothymními jedinci, které vede proklínaný i zaklínaný Fred Bender. Zato existují celé legie kritiků Černého zrcadla. V první linii proti své juvenilii bojuje Nigail Oronsay, který postoupil tak daleko, že mluví o houbovitém hlasu noci (Voice of Night), který mu přikázal, aby „shrnul kontrérní myšlenky, které jsou pindíkům cizí (timonické) a smrdí.“ Hudson v Pomalém myšlení na kulatině (98) neuvádí dokonce ani název slavné knihy, ale mluví o tom jako o tom.  

Přestože se William Hudson[4] (v období IIIa) prací Totální návrat (92) přihlásil k magickému socialismu, záhy představu mocné masy zapudil. Místo toho proklamoval individualistické eserství (v období IIIb), kterému zůstal věrný. Esera – ve dne socialisty-royalisty, v noci rabiáka – představil v essayi Mystifikace (95), kde v závěru píše: Pindíci stále uvažují o konečnosti Vesmíru, ale konec Vesmíru je blíže, než si většina z nich představuje. Je třeba žít pomalu, je třeba si uvědomit, že nejlepší herečka je Masťa a spol.

V následujících letech se Hudson věnoval postmodernismu. V nakladatelství Watson et Holmes vydal studie       Je třeba vymyslet nějaké slovo (98), Moc masa (00) a Bytí brambory (00), ve kterých se snažil konfrontovat čistý svět pindíků s vyčištěným světem Říše Oni. Hudson však nebyl první, kdo do Essexu přivlekl mor postmoderny. Navázal na Nihilovského kompendium SSpolečnost postmondénních perspektiv (96-97).  

Tyto práce by ovšem nebyly napsány nebýt zkušených překladatelů jako byli Arthür MacMahon, Ryno de Marigny a Edmond de Regnier. Musím bohužel říci, že „byli“, neboť Regnier odpadl po přeložení věty Kultura jako multikulturalismus byla klíčovým pojmem, v tom co Charles Taylor nazval politikou poznání a co jiní míní jako politiku identity. Marignyho dorazila sentence z Grentzovy učebnice postmoderního myšlení: Nietzscheho Tak pravil Zarathustra znamenalo začátek konce a zahájení těhotenství doby postmoderní… Tyto úvodní salvy připravily cestu pro plný frontální útok na pevnost moderní doby, který byl zahájen na konci dvacátého století.

MacMahon publikoval vlastní výzkumy shrnuté v knize Problém, který se nás netýká čili Identita v multikulturálním superkomplexu (97). Snažil se dokázat, že pindík narozdíl od barbara dosud setrvává v moderně. Měl však smůlu, ve stejný den, kdy vyšel Problém, tj. 29.6.97, byla v Essexu oficiálně zahájena postmoderna. Nic mu nepomohl ani článek (šifra PI) v Essex Review, který postmodernu k 1.5.03 ukončil.  

Oříšek zvaný etika rozlouskl William Hudson (v období V) v Etice masové společnosti (97), ve které se eticky přiznává úplně ke všemu: Nikdy neuškodí prolistovat pár časopisů, Světovku, Hosty, Revolver revue a co já vím ještě… A vida, tenhle ročník 92…Velký skeptik Schopenhauer neurazí… Arthur Schopenhauer svůj etický systém vyjadřuje… Ale láry fáry… Dovolte, abych svůj etický systém vyjádřil ve formě břitkých aforismů, které svědčí o mém skepticismu ohledně dobra a o mém přesvědčení o služebnosti etiky, jež je schopna přijmout egidu, kteréhokoli pána. K tomu dodávám a Schopenhauer píše, že hlavním prostředkem, jak ve světě vyniknout je přátelství a kamarádství. Avšak kdo má velké nadání, je na ně hrdý a tudíž není s to vlichotit se těm, jejichž schopnosti jsou nepatrné a před nimiž dokonce by měl ty své skrývat. Opačně působí vědomí, že máme schopnosti jen chatrné – to se výborně snaží s pokorou, laskavostí, družností a respektováním špatnosti, a tedy získává přátele a příznivce.

Neuvěřitelnou obratnost prokázal Hugo Hugo, když na Hudsonovu etiku navázal svojí Etikou defekace (03), která přehudsonovala i Hudsona. Nejenže jí prakticky celou opsal, ale vynechal ojedinělá místa, v nichž se Hudson přiznává ke svým výpůjčkám. Hugo píše: V oposici proti DTE (defekační teologické etice) založené na determinovaném Dobru defekace stojí filosofický idealismus, který považuje defekaci za projev jakýchsi temných X-stavů, které stojí nad přirozeností. Představitele tohoto směru shledáváme v Arthuru Scheisenhauerovi. Vyměšování, vyšlo podle jeho názoru z vůle, která ze sebe vyvodila i přírodu. Zde se nám otevírá závratná mapa světa, ve kterém bylo vejce před slepicí čili vůle srát stvořila materii. Otázkou zůstává nakolik je tato vůle původu lidského či božského. Scheisenhauer svůj etický systém vyjadřuje ve formě břitkých aforismů, které svědčí o jeho skepticismu ve věci dobra. Tvrdí přibližně toto: Hlavním prostředkem, jak ve světě vyniknout, je umění pořádně se vysrat. Avšak kdo má velké nadání, je na ně hrdý a tudíž není schopen vlichotit se těm, kteří si raději naserou do kalhot a před nimiž by se měl skrývat. Opačně působí vědomí, že máme schopnosti jen chatrné – to se výborně snáší s pokorou, laskavostí, družností a respektováním hlasitého vyměšování, a tedy získává přátele a příznivce.”

 

II. Myšlení o pindíku

Zatímco myšlení o společnosti má zřejmé zdroje mimo náš, respektive pindíků svět, myšlení pindíků je čistě pindické a vždy velmi orig. Jeho představiteli jsou lobelisté a nihilisté. Lobelismus jako jeden z důsledků úpadku magického socialismu je essencí ryze pindickou, i když své jméno získal od autora knihy Kvak a Žbluňk jsou kamarádi Arnolda Lobela. Objevuje se současně s učením eserů. Pionýry hnutí jsou Total der Trommel – vydal Lobelismus jako výzva k bouchání hlavou o zeď (95) a Zdraví v kopřivách (95) – Venědikt Tropinočkin – publikoval ekonomický manifest Krach s moudivláčkem (97) – a Derby McGray v okkultně-ekonomické studii Červánky a beránci (96). Důsledným lobelistou se stal i Jons Regis, který k jejich kánonu přispěl filosofickými texty Studená ryba studí (96), Lihový voják (99) a Porada učitelů (00). V posledním z nich skloubil masochistické ideje klasického lobelismu (Kvak bouchal hlavou o zeď, aby ho napadl nějaký příběh, který by mohl Žbluňkovi vyprávět) s hédonistickým prožitkem učitele radícího se o svých žácích s mechovými panáčky.[5] 

První věta essexských nihilistů, Na světě neexistovalo a neexistuje nic. Nic, co by stálo za úvahu, byla přetištěna i v exklusivních (renomovaných) zahraničních časopisech (Dekadent Geniální 3/94). Jejím autorem je Alexander Nihilovskij, který se vyskytl zároveň se svojí větou. V jistém smyslu má nihilismus jako jediný filosofický směr politickou representaci ve straně Svobodných nihilistů (FNP), které vede plukovník Blue.

Obšírnější exploatací nihilismu jsou manifest Edmonda Reda Nic čili O ničem (96) a Nihilovského studie Utop je! (98), z něhož jsem vybral úryvek z kapitoly Utopie: Utopie je pro nás jedinou nadějí a smyslem života. 

 

III. Myšlení o duši

Pojem duše byl do Essexu importován v první polovině devadesátých let – v dílech Machenových, Breiského, d´Aurevillyho a Huysmanse. Dobře tyto vlivy shrnuje Regis v essayi Sadismus a mysticismus.

Lucipindifer to jistě byl, kdo Beno Mertensovi vnukl ideje prakticismu životního – Mertens prodchnut infernálním utilitarismem shrnul výsledky svého zápasu o duši v knížkách Genius (95) a Utajený blb (96), kde mimochodem velice bystře poznamenává: Představte si kolik věcí má ryze praktický účel: učinit vše na světě co nejniternějším, nejduchovnějším. Já se tomuto smyslu ovšem vymykám – ale většinu to většinou nezajímá a tak mě nechají být.

Zápas o duši se odehrává i v jiných polohách, než defétisticky triumfálních. Mám na mysli útlý svazek Jakub Böhme Henriho Orra s podtitulem Odkud je skutečnost a moc zla?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

III. Pindík má v životě dvojí puzení: vůli k příjemnu, o které mluví Klíma, a vůli k zvrácenosti, o které mluví Poe. Lze snad nějakou z těchto označit jako dobrou a zlou? Je snad touha konat bláznivě udatné skutky dobrem nebo je snad zbabělost zlem? Zdá se, že neexistuje dobra ani zla a že se obě tyto skupenství ohromného a mrňavého pindictví vzájemně prolínají. To se ovšem pouze zdá, protože ve skutečnosti je jich nekonečné množství, pro které nenalézáme přesnějších a výstižnějších výrazů než je dobro a zlo.

 

 

VI. Nietzsche to naznačil, ale nedořekl mimo dobro a zlo existuje ještě něco, něco, co přesahuje naše chápání a vymyká se našim dětinským kategoriím. Říkám tomu jensaits von gut und böse.

Orrova práce zapůsobila na mistry Řádu Gotlandských rytířů tak silně, že ho přijali mezi sebe. Jejich vlastní díla – např. Tantalos (96) Armina de Marburga řešící palčivé problémy žízně a hladu, které vznikají po vědění – tak vešly ve známost po celém Essexu, protože Orr je zkušený dealer.
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tantalos (kapitola Tantalos Flekos)

Čerstvě promovaný bakalář Dag Flek si koupil zmrzlinu. Snědl jí a dostal strašnou žízeň a zároveň chuť na Cca-Colu. Koupil si plechovku. Vypil jí a poslal saltem do koše. Byl chvíli v pohodě, ale pak – dostal strašnou chuť na zmrzlinu. Koupil si zmrzlinu, ale jen jednu, nesmí moc utrácet. Ale pak ta žízeň! Koupil si lahvinku Cca-Coly. Potom ještě jeden kornoutek zmrzliny. Potom Cca-Colu a pak zas zmrzlinu, pak Cca-Colu a pak zas zmrzlinu. Pak mu došly peníze. Nasedl na trolejbus a jel si domu pro další. Cestou mu padl zrak na velký prosklený stánek se zmrzlinou. Dostal strašnou žízeň.

 

Barbarská filosofie (od dob II. Witgensteina) zahrnuje mezi své koníčky lingvistiku, zato v Essexu je samotná lingvistika dosud v plenkách. Oronsay se v článku Jazyk v plné polní (98) pokusil probudit o tento záhadný obor zájem pindíků. Odpověděl jediný vlaštovka – Orian de Saint-Nectaire, výstřední performer z Arnhemské země. Jeho práce Obecný kurs sémiotiky z roku 01 nebyla doceněna, ale ani podceněna. Orianův výklad sémiotiky je důkladný. Symbol zvaný čachra (viz. obrázek) vykládá vpravdě objevitelsky.

]

Jedině jistota, že se vždy mohu spolehnout na své kormidlo, mi dodává tolik potřebnou rozvahu. Přede mnou je otevřené moře. A vlastně všude kolem mě, kam se jen podívám. A to je po pravdě jediná věc, na kterou se mohu dívat, protože posádka mě opustila a loď vzala s sebou. Taková je tedy moje situace. Vidíte, že není jednoduchá, ale moře je klidné a žraloků pomálu.

 

IV. Myšlení o lidech

Průkopnické články o lidech čili jak diktuje pindický úzus o barbarech otiskla Revue des Integrates na jaře a v létě 94. Jejich cílem bylo zmírnění negativního pohledu pindíků na lidstvo. Články měly vyvrátit petrifikované představy běžného pindíka o lidech. Například Hudsonův Dobrý svalovec Chasim vysvětloval, že typicky lidské body-building není tak zcela idiotská činnost (pindíkům při jejich konstituci svaly nerostou, i kdyby posilovali sebevíc), Lidský rozměr Irwinga Jelowa objasňoval rozdíl proporcí člověka a pindíka (v tomto smyslu byl kontraproduktivní), Orrův U Karla v bytě přibližoval pindíkům život prostého člověka (Karel si získal sympatie, ale nebyl to právě modální jedinec, pokud nezahrneme většinu lidstva pod pojem štědře vyšilující psychouši).

Regis se v článku Cizinec „dokonce“ hlásil k číňanství. To dokonce jsem i přes odpor Jonse (který mi sedí na stole) nechal v uvozovkách, neboť ono číňanství není pindíkům zase tak cizí. To odsouhlasí každý, kdo alespoň lážo plážo zná čínské dějiny. Samotný fakt, že při Higginsově institutu vzniklo deset let po Regisově článku oddělení Antifa[6], má slova potvrzuje.      

Důvod, proč byly tyto texty otištěny spatřuje Wojen MacLaren, šéfik OTA a znalec lidí, v obratu, který nastal po Liverpoolské konferenci, kdy pindíkům došlo, že komplexním odmítáním barbarů z Říše Oni zemřou hlady – jak praví staré přísloví Pindíci, tak jako mraky chtěj jíst taky.  

 

Kunsthistorie a literární věda

 

I. Zaměřeno na cizinu

Z raných prací uvedu stokrát ohraný Sadismus a mysticismus (95) Jonse Regise a pozapomenuté miniatury Evermora Turner-Smithe z let 95-98: Karel Jan Santi – Básník brány (podle Evermora jde soudobého barokního básníka), O jmění amerického umění (snůška vulgarismů o J.A.Phillipsové) a Halucinační strategie (portrét Anonyma XX. století). Pozornost vzbudila teprve monografie Australský román Jane Geprtové, neboť autor ani po poskytnutí prostředků na studijní cestu neprokázal existenci zmíněného díla a zároveň se oponentům nepodařilo ji vyvrátit.   

Mezi arcipindíky školy nočních hubeňourů, nejvýznamnější kunsthistorické školy po roce 0, jsou William Hudson (jaká překvapení) a Hugo Hugo. Oba se od roku 96 věnují společné práci na suchém výčtu dat některých uměleckých vítězství a proher, nekonečné kronice, která uživateli zprostředkuje jakousi představu o dějinách barbarské literatury. Výsledky této práce publikují v neustále rozšiřovaném vydání knihy Dvacet (první vyšlo roku 97, poslední v roce 02). Záhy se ke skupině připojil Robert Clwyd, v té době správce Essexské knihovny, k němuž přišel skvělý nápad – vytvořit pro potřeby čtenářů chronologie Dvaceti (století) malý heslář uvedených autorů. Clwydův nápad přerostl, jak lze u pindíků očekávat, v gigantickou stavbu, v níž Clwyd a spol. ubytovali více než tisíc autorů a která je v současné podobě prakticky nevydatelná. Jako samostatný celek vyšla pouze Hudsonova předmluva Exorcismus exotů (97). Před vznikem zmíněné školy Hudson publikoval monografie Od Naruby ke Katedrále (98) a Edgar Allan Poe (98). V první z nich jako jediný pindík přeložil slovenský[7] text.


[1] Signifikantní je právě jedno ze slov, které si Regis přivezl z cesty po barbarských zemích. Zenitu popularity dosáhlo v roce 97, kdy Hudson napsal svoji první studii o postmoderně u pindíků.

[2] Myšlenka založení Vědeckého studia Stará milenka (VSSM) se poprvé objevila na jaře 97. V následujícím roce VSSM skutečně vzniklo. Jeho zakladatelé Jons Regis a Robert de Montmorency usilují o „otevřený Essex“ a zároveň důkladné poznání barbarské kultury.

[3] Není to všeobecně přijaté označení, ale pro mnohé bylo dobytí Altenbergu vítězství vpravdě osudovým.

[4] Vývojová období W.Hudsona naleznete v příloze pod názvem Vývojová období Williama Hudsona

[5] V letech 00–03 se pindíci, vč. Regise, účastnili barbarského kurikula Učitel. Krvavé kurikulum přineslo do Essexu celkem 180 EH.

[6] Oddělní Antifa se zabývá čínskou historií z posic protichůdných výkladu Dějin Číny Johna F. Fairbanka (česky NLN 1998).

[7] Vedle chorvatštiny nejmladší z barbarských jazyků.

 

 

 

 

 

II. Zaměřeno na Essex

Essex dlouho hledal svého Chuchmu, jenž by kritickým okem příkladně zkoumal a hodnotil umělecký klas, který je v zemi pindíků všudezdejší. Chuchmovo slovo, oko a pero naroubovali si během let Alexander Nihilovskij, Antonius Cole, Nigail Oronsay, Janus Blok a Evermore Turner-Smith Representativní snůška jejich děl byla již několikrát uvedena a patřičně ocitována. Nyní uvedu vše a od začátku: Nihilovskij si vysloužil přezdívku „Aristotelův přímluvčí“ už první knihou Skupina S.R. a Art official (95), kde důkladně rozdomečkoval tvorbu členů těchto významných skupin.

Cole, nakladatel a vrchní lovčí výtvarné skupiny Revivalistů, nemohl se stát než výtvarným historikem, popř. kunsthistorikem – ale i zde se Cole více ostýchá přímého projevu. Vem do nešť: Cole je autorem rok od roku zbytnělejšího kompendia Essexské malířství, které poprvé vyšlo v roce 96. Ve spolupráci s Milcarou, jediným tranďákem mezi pindíky, vydal soubor statí Visionářské umění.

Oronsay je v podvědomí zapsán jako kritický eklektik. Je to směšná výhrada – vždyť jak může být orig zpracovává-li takové perly jako Literatura druhé poloviny devadesátých let (97) či Básně a básníci Essexu (99). To rozhodně nejsou nedopalky, které bychom mohli dokouřit i při sebevětší nouzi. Faktograficky s četnými ukázkami z vybraných děl jsou pojaty Turner-Smithovy Dějiny essexské literatury. Kuriositou, prokazující ostrý smysl pindíků pro realitu je Oronsayova rozborka Raná essexská literatura (96). Oronsay-historik zde potírá mýtus o původnosti essexských eposů Æssexus, David Bowie a Osirian a přesvědčivě ukazuje, že byly napsány během roku 93 (jména neuvádí, ale autory podvrhů pravděpodobně budou Regis, Baskerville a Hudson). V nedávné době se Oronsayovo tvrzení po-tvr-di-lo – v archivu Higginsova institutu byl nalezen Zelený sešit datovaný do let 92-93, na jehož stránkách byly eposy postupně vyfabulíkovány. Takový masarykovský rys nepatří do Essexu, napsal na obranu eposů Baskerville v Revue des Integrates (6/00).

 

Historie

Baskerville dále tvrdí, že Hudsona slova pronesená na cvičení historiků, jako vědec bych se nikdy nepouštěl do spekulací o původu a určení eposů, vyvolávají vzhledem k předchozím odhalení dojem. Hudson je v historických výkladech obvykle ukázněný až ujařmený. Velice positivně je hodnoceno to, že své vlastní zásluhy nevynáší do větru. Ostatně hojně jsem z jeho záznamů čerpal. Jaké to byly prameny? Nuže, Hudson a Regis: Příběh Essexu (93) – první úplný náčrt pindických dějin 82-93, k němuž autoři přidali „své“ tři eposy, Hudson: Historie Essexu (96, II. vydání 97). Cenné sekundární zdroje jsou Devonská kniha (k.r. 84), Modrá kniha (k.r. 89) a Zelená brána (k.r. 90).

Na vybrané kapitoly dějin se soustředili Irwing Jelow, autor Dějin rytířských řádů (97) a Jons Jelow, autor Dobytí Edwardovy země (95), v níž vítěz nad Říší Oni v Zemi shrnuje dějiny od vyplutí z Brisbejn (88) až po dobytí Trailu a Tranmere. Osudů Essexu v druhé polovině osmdesátých let se dotýká i studie Budka z Jorku Vláda Patrika I. Korutanského ze Sonnensteinu (94), říšského císaře a ochránce Essexu vládnoucího Říši Oni v dávných letech.

Bitvu u Zschopau komentoval Budek slovy: Korutanec byl snaživý hoch – přestože kurfiřti po něm pásli, dovedl se jim lichotkami dostat na kobylku a celý rok to táhl bez nejmenšího škrábance. Teprve podzim mu zlomil vaz. Kurfiřt Trep měl po krk protěžování Essexu. Správně tušil, že chybí jen kročej k jeho úplnému rozseknutí. V rozhodné bitvě snědlo Korutance morče jménem Midži IV.

O dějiny jednotlivých essexských zemí se podělili J.Jelow (Middlessex, Devon), F. MacMahon (Virginie), B.Robinson (Renfrew, Caledonie a Fárské ostrovy), E.Red (Sussex), D.de Baskerville a Sidon Kernowský (Kernow), E.Cúchulain (Cantii), F.MacNamara (Norfolk), Ch.Churchill a H. z Chathamu (střední Essex), J.Wrangel a kol. (Západní říše), F.Runěvskij (východní Neldoret), R.Dronin (Letní země).

 

Národopis

U zrodu téměř každé vědecké disciplíny stál Hudson nebo Regis, případně oba. Doby byla zlá, stále se válčilo, nikdo nic nevěděl, a jen oni s hrstkou věrných museli vyrvat pindíka z teplé náruče protovědomí (magického myšlení) a morálního sajrajtu.

Platí to i pro národopis, u jehož kolébky stáli společně. Společně také vydali první národopisné dílo – Bránu Essexu – roku 91. Po národopisné pěšince se vydali regionalista Francin MacMahon (vydavatel geografické Konstituce), Worstward de Groux a kolektiv. Výsledkem jejich spolupráce jsou Essexské země (96) a Hybernie (97). Škoda, že Oronsay si špatně vymezil pojem národ a vydal mohutný foliant Zvířena a květena Essexu (98).

Henriho bratr Robert Orr je spolu Brianem Robinsonem pořadatelem ročenek hockeyové N.A.H.A. (Národní asociace hockeyových amateurů) a sám je autorem knihy Almanach N.A.H.A. 49 – 93 (94). O významu této hry pro pindíky spekuluje Robert Roussean v obsáhlém, fotografiemi a četnými svědectvími doloženém kompendiu Hockey a jeho vděčné publikum (93).

Komunolog Irwing Jelow se pokusil udělat pořádek v genesi pindických kmenů a jejich původu. Jeho Pindické kmeny (97) mají faktické chyby (pomíjejí gender rozměr), ale čtou se jedna báseň. V Dodatcích o městech vycházím z Jelowovy knihy O vzniku národních měst (96). Aby byl zmatek dokonán, zahrnuje Higginsův institut do národopisných publikací i MacNamarovu Heraldickou symboliku v Essexských zemích a Hybernii (96). Teprve v roce 00 osvětlil Etnologologický kabinet založený při IVPNF, co to je národopis: Věda nevěda.

 

Geografie

Geografie vychází z poznatků vexilologických a kartografických. Vlajky a mapy morfují terén, vytváří hory, nížiny, řeky, moře a spol. Základní kabel vexilologie položil Regis. Velký kus práce, který v tomto oboru vykonal, než jej natrvalo uzavřel, shrnul do tří svazků Vexilologie (89-92) a Symbolů britských hrabství (92). Regisův spolupracovník Ego Cadwaler později přesedlal na kartografii – během let 96 a 97 zanesl poprvé do map celé království: Atlas Essexu (96) a Atlas Hybernie (97). Cadwalerova prvotina Britská hrabství (94) si zaslouží pozornost, protože Britská hrabství jsem si přivlastnil a odevzdal je jako ročníkovou práci v rozsahu asi třiceti stran. Později,  naštěstí skutečně pozdě, vyšlo najevo, že ten genius Cadwaler vycházel z několika turistických letáků, které si přivezl z Anglie. Wake Te Naure sestavil výmluvné top teny řek, hor a jezer a jako první se pokusil zjistit rozlohu essexských zemí. Po neúspěchu aspoň sestavil pořadí zemí. O tom dále v Dodatcích XVI.

 

Psychologie

Většině barbarských odborníků se při slovním spojení pindická psychologie vybaví škola visualisátorů, se kterou ztotožňují veškeré pindické objevy na pastvinách této vědy. Ovšem dříve než o visualisaci se v Essexu diskutovalo o deviantním positivismu – a to je  druhá mince stejné strany. Vždyť takové hity jako Regisovy Deviantní úvahy (94) nebo Orrovo domácí cvičení Kdo má úplně všechny vlastnosti (96) zplodily vlivnou školu zapeklitů, které se dovolává autorita formátu A. Marie Pecháčkové.

 

Jons Regis: Deviantní úvahy

Jedinou cestou lze zajistit výboje trvalé, osvobozením se od svírající kazajky norem a předpisů, neboť pouze před třeštěním ducha deviantního zlomí se kamenný trůn naočkovaného rozumu. Podle svých disposic může být každý z nás deviant, v marginální situaci, lze vidět tvář každého, je-li deviace vzestupem nebo pádem. Lze říci, že každý z nás je duch vysoký nebo nízký, můžeme býti Objeviteli nebo Vrahy. Je jasné, že nejvyšším zbabělcem je ten, kdo se brání těmto projevům. Kdo z nás neměl sny deviantního ražení, ten má děravou paměť nebo mělký mozek. A co je předělem mezi snem a skutečností? – cosi tak lehkého, že kdokoliv se může probudit a kdy se mu zlíbí může upadnout v spánek. Z toho všeho nejen plyne, že každý z nás může být deviant, ale i že každý z nás musí být deviant. Vždyť jak se vznešený Fabio, považovaný za samého ďábla, jak se tento nespoutaný a vysoký duch obával své smrti, po níž se měl zrodit jako profesor morálky – tohoto symbolu normy měnící se dle nízkých plánů společnosti (in L.K.: Příšerný konec Fabiův).

 

Total der Trommel, protřelý slídil, objevil v báglu jisté lidské dcery velezajímavou, positivní a kreativní new age knihu Louise B. Hay. Po zběžném přečtení zjistil, že se právě stal prorokem visualisátorství a napsal mnohostranné dílo Jsem alkoholik (97). Když při zevrubnějším průzkumu poprvé nahlédl do zneklidňují zadní předsádky Louisiiny knihy, přišel na kloub její epifanii a definoval si vlastní – O visualisaci (97). Při svém zahraničním tourné proslovil na akademické půdě university Ústí nad Orlicí vynikající přednášku na téma visualisace globálních problémů Jsem chorobný brouk (97).

Představitelé university, ač sami potomci ústeckých cukrářů, přišli po skončení přednášky osobně potřást Trommelovi rukou. Visualisátor úspěšně navázal nepřetrženou niť rodinným monopsychodramatem Demi Moore (97) a občanským psycho Demian (98).

 

Demian

„Jmenuji se Demian a jsem alkoholik,“ řekl Pavel přistoupiv před komisi složenou z  nedobrovolných dárců intoxikované krve. Pavel měl vegetativní problémy: chodil s Martou, která mu stále vyčítala alkoholismus a deprese. Klasiku na ni přenášel neustále se lituje. Věděl, že, která ho bije, nedobije, a přesto mu to vrtalo hlavou: miluje ji teprve týden – co je to jeden týden v jednom pindickém životě? Totéž číslo o kratším rozměru – ale už třikrát ji viděl dvakrát v jediné chvíli, jinak nikdy. Pavel pil již předtím, a hodně, ale takhle nikdy. Ale takhle to dál nejde! Co si počne, až přijde o holku. Rychlé prsty? Ty se klepou již teď. A za pár dní? – – „Alkohol může za tvé deprese,“ řekli jedni. „Deprese mohou za alkoholismus,“ slyšel někde. Věděl, že Marta dělá kůžičky a že ho miluje i přes ty výpary vědomí. Že Marta nebude dělat kůžičky věčně, nevěděl.

 

Trommel prostřednictvím Essexského rozhlasu uvedl i rodinné psychodrama. Vytipované konfliktní domácnosti byla do bytu nasazena štěnice, v okamžiku rozpoutání hádky, vysílala štěnice přímo do éteru. Posluchači pak mohli rozkaceným rodinným příslušníkům telefonicky předávat své dojmy a rady. Dávní nepřátelé visualisátorů Zapeklité zase prosluli jako lovci rozhovorů, které nahrávají na malé audiokazety a v obchodech jsou běžně k mání. Krásným úlovkem z exotické země je Dialog studentů gymnasia (k disposici na MC a CD) zaznamenaný na cestě autobusem v Čechách.

D (Džajv): Hula, hu hu hu – ala aha, ha ha ha

D (Dejv): A já hele – spajd, dejv, hula hu hu hehé hehé

D: Nejd, hej hula hop, ha ha ha chr chr

D: Hu skejt – a já hele ch ch hu h u hu u u

D: Hele hula strýt ha ha aa e e e ch ch chm

D: Hu, sket – píč – he he he – che che – sejv.

D: Dýp, hele já – chr chr ch ch eeh eeh cr cr

D: Čejm lokl, hev gh gh – hu hu já týn – sem – ch ch uh uh

D: Na na hula huhu ch chu gh gh ups – čépa.

Tento rozhovor zvítězil na Cullenquayském festivalu rozhovorů v roce 98.

 

Druhý plán Vznikajícího díla a spor o Hybernii

Splnění II. plánu Vznikajícího díla osídlením Wirsindského domu v Plymouthu a založením Vědeckého studia v polovině roku 98 přineslo krátké období nejistoty. Pindíky ovládl pocit, že není oč usilovat. Nebyla to vyloženě blbá nálada, ale spíše pocit odzřejmění. Někteří začali říkat své díře píča a prohlašovali, že všechno je už v píče. Všichni se však mýlili, ještě zůstalo moře úkolů, stále nebylo všechno hotovo. Pomocnou ruku podal Mac-Keat hrabě de la Nuit, hybernský separatista, hodný svých předchůdců Bluea, McLelia, Wooda a Colina. Jeho nejsilnějším, příznačně drevieňanským argumentem je, že dřevo (Hybernie a v podstatě celá Západní říše) se nemůže snést s umělou hmotou (Essexem). Tato zneklidňující otázka zarazila každého. Mimoto ani jeden dřevěný pindík nemá díru. Rychle rostoucí Hybernie se stala novým ohniskem neklidu. Svého akmé separatismus dosáhl v hybernsko-trinacrijském konfliktu a hnutí enormistů, jehož členové se pokusili unést essexského krále a deset členů jeho osobní stráže na vzdálenost 20 za sebou (nacheinander) ležících MBH.[1]

 

Etymologie pindických měst

První pindická města založená v Essexu přejala osvědčené názvy anglosaské a keltské, teprve později si pindíci oblíbili i jiné barbarské země – Austrálii, Nový Zéland a státy vznešené Konfederace. Od druhé poloviny 80. l. se pindíci cítili natolik pevně usazeni v nové zemi, že vytvářejí vlastí ryze pindické názvy – často překrucují jména barbarských měst (Invergrill, Kutlochleven). Objevují se nové zdroje – francouzské, německé, křižácké a orientální. V 90. letech nejsou výjimkou názvy literárního původu. Spontánnějšímu zakládání měst nám bránila alienace neznámého původu. O lokalisaci a jménu sídla rozhodovaly několikadenní zkoušky a obřady, při kterých se vrhala kostkou určitá čísla, která nakonec rozhodla o názvu města. Někdy se název neosvědčil a musel být přeházen.

Například na papírku stálo: 111 Joppa, 26 Liverpool, 88 Lámie… Boj válečníků rozhodl o místě na mapě a maximálním počtu hodů. Hodit Joppu, proklaté jméno, které se nám přesto zamlouvalo, bylo prakticky nemožné vzhledem k určenému číslu. Tato čísla nám byla samozřejmě diktována Tofou Semilským.    

Stále nejčetnější skupinou jsou anglosaská jména sídel. Pindíci je objevili na mapě a převedli k sobě. Jsou to například: Berwick a Tweed, Blackheath, Cliff-on-Sea, Coventry, (Nový) Greymouth, Hove, Charmouth, Kew Harbour, King´s Lynn, Luton nad Týnem, Mersea, Minster, Newbury, Newcastle, Newport, Newquay, Norwich, (Nový) Kingston, Sv.Helena, Torquay, Tranmere, Slough, (Východní) Halifax… Jinou skupinou jsou města, jejichž pozemské blížence pindíci sami navštívili a zamilovali si je tak, že se rozhodli je zachránit. To je případ měst Bristol, Carlisle, Crewe, Ely, Liverpool, Nottingham, (Nový) Plymouth… Třeba zmínit zvláštní případ dvou měst, která dostala jméno v souvislosti s výstřižky z britského autoatlasu AA (Londýn 1981) – jsou to shodou okolností nejstarší essexská města Milton Keynes a Hatfield. Zvláštní případem jsou jména anglo-indická čili Lucknow, Poona a Vindhya.

Z britského světa pocházejí také jména skotská (Gaor Bhenn, Bein Bhrotain, Meal´Deargh, Camasnacroise, Orchia, Ohich), irská (Bellangare, Innishanon, Liath Fal, /Virginský/ Corg), australská (Alice Springs, Brisbejn, Parramatta, Port Adelaide, Sydney), novozélandská (Dunedin, Whaka-reve) a cornwallská (Portgwarra, Porthleven, Ross-an-Wra). Do této famílie možno zařadit i jména konfederační (Essexský Orleans, Charleston, Charlotte, Charlotteville, Richmond, Savannah, St. Louis, Tampa).  

Vzhledem ke kořenům pindíků v N.A.H.A. (pindický hockey) nepřekvapí ani názvy přejaté ze slavných klubů Allan Cupu (Belleville, Chatham, Kirkland Lake, Okotoks, Oront, Otawa, Pentincton, Saskatoon, Sudbury, Trail). Znalci nebude činit potíže kluby vyjmenovat: Belleville McFarlands, Chatham Maroons… Zajímavostí jsou dvě města pojmenovaná podle hráčů (Orlando, Turk Broda). Legendární útočník 60.l. Orlando Kurtenbach a montrealský brankář 50.l. Turk Broda. Více na toto téma Dodatek XIII. (Pindíci jako sportovníci a sportovní fandové).

Z ostatních skupin jsou nejpočetněji zastoupena skandinávská jména (Finmark, Göteberg, Tromso, Trondmark, Osterlars, Visby), jména měst, ve kterých vykrváceli poslední křižáci (Akkon, Grunwald, Krak des Chevaliers, St. Jean d´Acre, Revel) a jména měst antických, mezopotámských a egyptských (Glanum, Magna, Mennofer, Nemeusis, Thebai, Ur). Nejméně čerpali pindíci u Bretonců (Kerleanor, Sant Brieg), Španělů (Cordoba), Italů (Anacapri), Francouzů (Clichy, Dijon) a kupodivu také u – mezi pindictvem vesměs populárních – Šikmoušů (Lu Ou-jang, Lü-ta, Nan-King, Yü-nan). Kdysi se velké obliby dobraly města na báječném kalifornském pobřeží a v oblasti Arida Zona (Suché země). Z této velké skupiny zbylo jen několik sídel. Například: Alburquerque, Bell-Air, El Paso, San Diego, Santa Fe…

Probrali jsme sídla, která mají své dvojníčky na Zemi. Přibližně polovina názvů však vznikla podle jiného klíče. Projevil se tu vliv brakové literatury – leč netřeba se lekat, tak hluboko, abychom při své pouti Essexem narazili na brány Města v slzách či R.U.R., pindíci neklesli. Výzkum Higginsova instutu rozlišuje několik oblastí. 1) literáti (Altenberg, Liliencorn, Novalis, Swinburne, Toulet) – vida zde přišel konečně ke slovu německý živel v celé svojí, jediné kráse. 2) klímiany (Arden, Aura, Edgar), 3) imaginární místa (Averoigne, Balbec, Borgo Vico, Sigmaringen, Clare, Cullenquay, St.Loo, Casa del Diavolo, Vondervoteimitis, Innsmouth, Isca Silurum). V tomto případě je docela jedno, zda místo reálně existovalo (jako Cullenquay) nebo si jej autor vytvořil (Averoigne). A tu máme první soutěžní otázku. Kdo uhádne původ a původce umíněných míst, má právo označovat se pindickým titulem VŠ. Věřím, že budete poctivky, a na řešení na s. se podíváte ažpak. 4) literární postavy (Hamilton, Chaugnar Faugn, Chidher Grün, Jessegrim, Chimera, Nodent, Cap Cap, Jensen, Mesnilgrand, Mersault, Smautf, Solar Pons, Uquab al-Waqt, Una Monos). Tentokrát je to průhlednější. Pindík-zakladatel 90.l. není žádný intelektuál, ale prostý klučitel a tesař. Uhádnout autora je hračka, pokud ne viz. s. 5) Česno (Česno).

Ale ať se nikdo neplete, pindíci umí víc, než jen jezdit hlavičkou po mapě nebo opisovat z knih. Třeba takové výtvarno. Pro někoho mrtvá zóna, pro pindíky kvetoucí města Bauhaus, Coucou Bazar, Redon, Velazquez, Gainsborough, Fleurs Bleues, Las Meninas. Anebo bohové (Ahriman, Antikrist), unikátní čechysmy (Hlaiw, Tasov, Wiesenstein, Hradiště, Molchloch, Jenewein), hvězdy a vesmírná těla (Argestea, Neomen, Blackpoint, Denice), výpůjčky ze světa hudby (Arbos, Trivium, Dixie 45). Inspirace čerpaná ze zřídel psychologie (La meson), archeologie (Labtít), filosofie (Nichtet, Zut), studie o flóře prostějovského hřbitova (Picus Viridis). Lidé se pyšní svými multikiny a domácími kiny, ale kam se jejich obrazovky, stříbrná plátna a zlatá prkna hrabou na pindická velkokina. Snad proto si pindík-zakladatel všimne mnohého detailu, který nasledně využije při pojmenování nového sídla. Film ovlivnil například názvy měst Ašnapur, Helianda, Hyacinthe, Zelig, Ómahá, Leigh-on-Vivien, Scarlet Falls… Třetí otázka je jednoduchá. Víte, odkud se tato jména vzala? Odpověd najdete na s.

Po zdroji kartografickém a uměnovědném se dostáváme k vlastním pindickým jménům. Už při zběžném pohledu na mapu Essexu je zřejmé, že pindíci vlastní invenci příliš nepokoušejí a v nejlepším případě působí jako zdatní plagiátoři. Tento výčet zahrnuje celou řadu ututlaných výpůjček, záměrných omylů, skutečných přepisů, zkomolenin, hříček a několik málo skvostů. Raffinované je Devonice – devonské Nice, spoluhráč i protivník sídelního města Denice. Mazlivé jsou názvy Djuzwa Jambiwa, Avona Gentiana, San Péro, Mochueta de Siri Mole, drnčivé jsou jména štatlů jako Alénburg, Aram Atem, Arpaden, Ortelburg, Puchmur, Fotrvotr… Elegantní jsou inspirované Westfenster a Palma de Kunkel… Jiné jsou namíchané z několika zdrojů, jak se pindíci-zakladatelé pravděpodobně nemohli dohodnout: Blackpupn Jarní, Velké Marastum, Tsonga Granuail, San Jose Ždimera, Kutlochleven, Norwood Oneiros, Sevilla Eles, Antiléthé. Další působí tak či onak, ale pravděpodobně leží pouze v Essexu: Dalriada, Ercildon, Et As´Gruen, Hvězda Pelyněk, Scaraborg, Tal, Vale d´ Empuse, Rebell, Scarboro, Bellanach, Cyrlyon, Dort Yukon, Halogen, Huhubridge, Invergrill, Jinonov, Kodiakberg, Kronoberg, Kukuck, La Revolution, Letrim, Locus Solus, Nant Eon, Nant-glâs, Neubourg, Nilfheim, Nové město v poli, Ouk Lák, St.Lawrence, Stokk, Thorbury, Thorgyl, Williamsburg, Port Eliz, Port Laois, Porto Bellum, Procházka…

Výraz například má čistě formální charakter, neboť výčty jsou, jak je u pindíků zvykem, úplné.


[1] Bystrý čtenář záhy rozluští záhadu akronymu MBH.

Kosmogonie pindíků

Je pravděpodobné, že se v tomto přehledu kosmogonických výkladů nezavděčím všem  pindíkům, ale naprostá většina Essexanů se přiklání buď k jedné ze sedmi kosmogonií nebo ke všem najednou. Dvě z nich, racionalistická a reinkarnační, se těší největší důvěře. Ostatní mají buď spekulativní nebo religiosní charakter. Jmenují se oneirismus, kontemplářství, hikagemono, kult Cthulhu a empúsismus. Již z názvů je patrné, že existence pindíků není kosmonymická[1] a tečuje pozemský život. Tyto kosmogonie jsou velice blízké našim vlastním a není na nich nic fantastického a lidské rase cizího, jak by se od bytostí jako jsou pindíci, dalo očekávat.

Racionalistická kosmogonie se opírá o zřejmý fakt, že pindík, který se na světě vyskytl, musel někde vzít svůj počátek. Racionalisté používají zvláštní slovo vyrobil čili celou větou někdo pindíka vyrobil. V základech dávných měst Edhilské říše se zachoval nápis Výrobce n.p. Tofa Semily. Potom tedy, jak soudí racionalisté, musí být tento Náš Pán Tofa Semilský praotcem pindíků a stvořitelem vesmíru. První pindík stvořený Tofou Semilským neměl duši, zato měl dost rozumu nato, aby se vyskytl v Edhilu, kde si svým příkladným životem duši vysloužil. Tohoto prvního pindíka lze přirovnat k mytochondriální Evě, která je podle vědců předkem všech lidí. Z ostatních Ev nic kloudného nevzešlo, leda snad nějaké pitomé opice.

Racionalisté pátrali po stopách prvního pindíka a nejstarší známé zobrazení je zachyceno na filmu Příklady táhnou (1936). Souvislost mezi populací, která se objevila na stříbrném plátně a populací v Edhilu se však prokázat nepodařilo.

Praotec pindíků Tofa Semilský byl uctíván – čistě racionalisticky – na Modré louce. Středisko essexských racionalistů je v katedrále Neznámého pindíka v Carlisle. Zde i na dalších místech velebí stvořitele Sussexané, Kernowané, Éseťané, Bereničané, Novosussexané, Glamorané, Karoliňané, obyvatelé Jižního Devonu, ostrova Antilopé… Podle odhadů žije v Essexu více než 650 pindíků přesvědčených, že za své tělo vděčí Tofovi Semilskému. Mnoho pindíků nazývaných Tofodeisty soudí, že Tofa je sice stvořitel, ale to je tak všechno. Duši pindíkům dal až… věřte tomu nebo ne, ty dobré duše věří, že duši jsem jim dal já, a proto mi v Milton Keynes postavili katedrálu Svatého Patrika.    

Podle reinkarnační kosmogonie stvořili svět plyšoví medvědi (viz. foto). Tyto medvědi se 7.8.1978 převtělili do pindíků. V toto převtělení věří Middlessexané, Norfolčané, Jutové, Severní a Jižní Kumbrijci, Novomiddlessexané Féeričtí Middlessexané, Brunšvičané a pindíci z Velkého Severu. Když to spočítám, tak nám to dělá cca. 800 reinkarnovaných medvědů.

Gotlandští rytíři se na svém ostrově pravděpodobně velmi nudili, než se jim jednoho dne dostala pod pancíř kniha, která změnila jejich frugální život. Stali se oneiristy, ludibrionisty a bůhví čím ještě. Proklínají jistého Ivana Jmenovce a o vzniku vesmíru si myslí každý den něco jiného. Pindík podle nich vznikl z umělé hmoty, dřeva, železa a porcelánu. Ale materiál vlastně není důležitý, podstatné je, že každý pindík má podíl na věčnosti a nesmrtelnosti, kde se stírá podstatný rozdíl mezi umělou hmotou a dřevem, mezi kovem a porcelánem, kde se ruší všechny hody kostkou, tak že svět je bez hodnoty, a kde pindíci provozují hru, při níž nakonec nemohou ani ztratit, ani získat.

Tento názor rytíři rozšířili po celém Essexu, jen málokdo je však schopen držet se jej za všech okolností.

Dřevění pindíci v Západní říši a na Trinacrii jsou empúsisté, tvrdí, že vesmír vznikl náhodným spojeným rudooranžové hlubiny a pravého ruského tabáku s komonicí. Symbolem rudooranžové hlubiny je Nodent, tabák s komonicí představuje Hekaté. Kde se v tom vzal pindík nikdo neví, ale je třeba uctívat, jak Nodenta, tak Hekaté, číst jejich svaté knihy a vyhýbat se vodě, protože potom prýská lak. 

Záhadám a spletitostem dualistického kultu Nodenta a Hekaté se oddává téměř 300 pindíků. 

Cthulhu je moderní mýtus ryze spekulativního charakteru. Vychází z učení barbarského mystika H.P.Lovecrafta, jenž v novele Stín času popsal téměř dokonale tvar pindického těla. Tento náhodný objev vedl k řadě spekulací o čase a barbarském pokolení, které si pro sebe reklamovalo Zemi. Název Cthulhu není zcela přesný, neboť ve zmíněné novele se pindickým tělem pyšnili Prastaří, velice chytré to obludky. Znalcem v této věci je Orian de Saint-Nectaire.

Hikagemono… přiznám se, že zde jsem na pochybách. O tomto systému mnoho nevím. Vím jen, že hikagemono znamená pindík ve stínu, a vesmír, který byl podle jeho vyznavačů stvořen je plný omylů, nedorozumění a trapností. Více o tom nemá smyslu mluvit. Překvapující je, že tuto visi sdílí 60 pindíků z Ti, Audhu, Lü-ta a dalších míst.

Kontempláři se během let rozdělili do dvou skupin – východní a západní. Podle ortodoxní verse hlásané rytíři z Bretoni stvořil vesmír nějaký tlustý magor s červeným ksichtem a křivými zuby, úplná pijavice času. Dodnes se sklání nad svým dílem a bude se tam vystavovat tak dlouho, dokud bude vesmíru zbývat poslední vteřina – v té poslední vteřině stvoří nový vesmír a všechno začne od začátku. Toto černobílé učení bylo pro obyvatele Arnhemské země natolik nesnesitelné, že ve svém východním podání dali stvořiteli alespoň jméno, nevyslovitelné jméno.    

         Poznal jsem mnoho pindíků, kteří jsou přesvědčeni, že aspoň dvě tři kosmogonie jsou pravdivé a pravda, jak známo osvobozuje. Pokud jde o tlustého magora západních kontemplářů, nechtěl bych zažít kontemplaci, která je k takovému závěru přivedla.  


[1] Kosmonymický – pěkné slovo ze slovníku – vyskytující se mimo Zemi.

Územní a politický vývoj 00-03

Probral jsem revoluční a válečné události po roce 99. V této kapitole stručně proberu významné události nultých let. V červnu 00 proběhly XIV. královské a zemské volby. Asignace (29%) zvítězila s malým náskokem 9% nad Independenty. Noví Independenti s 12% vystoupili ze stínu IP. FNP získala necelých 9% hlasů, což je nejhorší výsledek v dějinách nihilistů. Stačil jen krůček a plukovník Blue a kapitán Red by byli vytlačeni z vedení strany. Tvrdá opice získala dohromady necelých 5% hlasů, hlasů pochybných individuí.

První cenu ze 6. ročníku Cullenquayského festivalu rozhovorů si odnesl cestovatel a veltpindík Edmond de Regnier za Dvě pani v linkovém autobusu na trase Mombasa – Lumumba. 

Vždyť ta kdyby se nenalíčila, tak si jí nikdo nevšimne.

Jo, my jí říkali Dermacol. Věčně nafoukaná, fracek to byl. – –

Já se divila, Tomášovo mámě, že mu dovolila chodit s takovou. Voni, když šli kolem nás, tak Tomáš zdravil už dálky a vona jen proto, že musela.

To jo, když šla sama nepozdravila. Já si vždycky myslela: mě zdravit nemusíš, ty krávo.

Teď chodí s jinou, hezká holka, příjemná, hezky pozdraví, i když mě nezná.

Já si vždycky myslela, do prdele –

Teď jsem potkala tvýho Jirku s těma Koudelkovo klukama. Všichni pozdravili, ale zdáli se ty Koudelkovi ňáký ožralý.

No, voni něco slavili v podniku. Teď se musí člověk vohánět, ostrý lokty, ani nemocnej bejt nemůže, to si musí rozmyslet.

Ty Koudelovo kluci jsou takovej prevít. Kdyby nebyli vopilý, tak mě snad nepozdravěj.

Já si myslim, kurva –

Ten Tomáš, jak kamarádí s našim Jirkou, to je takovej zvláštní kluk –

Jo, von s nim kamarádí i náš Jirka. Vždycky hezky pozdravil. Ale jo, byl takovej zvláštní.

Tě taky pozdravil, ten jeho táta nikdy.

Já si vždycky myslela, ty debile –

Ale vona zdraví.

Jo, ta vždycky pozdraví. To člověk nemůže bejt schovanej, musí se vohánět. Ale von je ten jeho táta stejně vůl.

 

3.1.01 si gotlandští rytíři přifařili ostrov Bonhom, který řádu patřil v l. 87-89. Bonhom, krajina plná horkého písku, je důležitou pevností na cestě mezi Armoricou a územím Řádu. Při obsazení ostrova se vyznamenali velký komtur Ingrie Runěvskij a mistr z Locus Solus Total der Trommel. 30.10.01 byla vyhlášena 21. země Orcades. Spory o skutečný počet pindíků vedly k Druhému barevnému sčítání, při kterém bylo zajištěno 1 646 pindíků. Pindíci se vyskytují ve 26 barvách a barevných odstínech.

Územní změny posledních let vedly v červenci 01 k zadání práce na Atlasu Essexu, Západní říše a Gotlandu. Práce na souboru 39 map, které kartograf Ego Cadwaler sarkasticky nazval „Borgesovou mapou“[1], trvala do srpna 03.   

První cenu na 7. ročníku Cullenquayského festivalu rozhovorů v roce 02 přiřkla porota ve složení Antonius Cole, William Hudson, Robert Orr, Venedikt Mabo, Orville d´Aureville a Desider de Baskerville (získal cenu jako první v roce 94) netradičně koprolalickému dialogu Cikáni v linkáči, kterým na své pouti exotickými zeměmi nakrmil Venědikt Tropinočkin.

Před měsícem šel strejda se sběrem a kus plechu mu usek hlavu.

To je osud, ne? Každej řídí svůj osud, z toho neutečeš.

Hovno! Osud nemůžeš řídit! Tohle je něco jiného – to je v píči!

A co s tim chceš dělat, hovno, brát to, jak to je, ne?

Osud neuřídíš. Podívej, rok sem seděl, nevinnej člověk! Představ si to, rok v kriminále, úplně nevinnej a málem sem se vrátil mrtvej, teda nevrátil…

No, ale vrátil si se, ne?

Co, kecáš? Osud neuřídíš. Hele, seděl sem na cimře s takovym gadžou, svalovec, těžká váha, 120 kilo, zdravej jako řípa – a my se tak nějak pošťuchujeme – a já ho nadhodim – – víš, jak já nadhazuju, ne?

No…

No, nadhodim a šup, byli sme málem voba mrtvý, von hned, já potom. To bych v kriminále nevydržel, někdo by mě určitě dodělal. – Tak mi řekni, jak chceš řídit svůj vosud? Úplně zdravej chlap a srdce!

A bylo po něm, ne?

Kdepak, teďka má 140, já ho voživil, voni na něj s elektrikou a já ho rukama voživoval, ti řikám rukama! A mohli sme bejt voba mrtvý a nevinný. A můžeš řídit svůj osud?

Ty si tam byl za čorky, ne? Dyť si v patnácti fetoval s našim Láďou.

Jo, lidi vidí, že fetuju, tak sem hned grázl. To šli ňáký bezdomovci na zeleninu a fízlové je chytli a jednoho přivázali na strom a vosum hodin tam visel. Chápeš to – za zeleninu? – viset vosum hodin! Jenže, jak lidi viděj feťáci, to hned vražděj a znásilňujou, a my to vodsereme. A jak chceš řídit osud, když si feťák? – Na to já řikám, že člověk má hlídat svůj majetek, svý bráchy, ségry a strejdy, když nemá prachy, tak pomůžou – a když ne, tak ať dou do prdele! – To je to jediný, co můžeš na světě řídit.

V roce 03 se radikalisovala, jak tvrdá opice, tak ERA, jejíž nejvyšší letilev dostal  chuť na čerstvou zem. Král Mastivek se však nové země málem nedočkal. V červenci, kdy se účastnil slavností Empúz v Clichy, se jej enormisté dirigovaní Mac-Keatem a Colinem pokusili unést. Požadavky, které si připravili, byly tak přemrštěné, že by je snad nesplnil ani Edvard Beneš. Jejich nesplnitelnost byla účelová. Enormisté chtěli od nudného vyjednávání přejít do fafá[2] a odtud k pořádné bitvě. Ale na vládu byli krátcí.

V následující Eudaimonické bitvě u Clichy byli únosci čítající více než 500 hlav poraženi. Pokus o únos, prohlásil velitel OTA Wojen MacLaren, to je velice dobrý nápad. Tvrdá opice si tak nastříkala do bot. Ale kostky byly vrženy. Příště se určitě s únosy utrhne pytel. Sotva si pindíci, pilní to čtenáři tisku, oddychli nad enormní eskapádou v Hybernii, rozvířila okurkovou saissonu (jak toto období nazývají barbaři) zpráva desetiletí: 8.8 t.r. přesáhl počet obyvatel Essexu Dva tisíce – deset let a pět měsíců ode dne, kdy Essex oslavil Noc Tisíce hvězd. William Hudson se rozhodl, že tuto událost Essex patřičně oslaví.

V srpnu se ERA pod vedení Jelowa, Regise a Ma Žunga vypravila do neprozkoumané vodní říše mezi Západními královstvími a Bezejmenným kontinentem. Jak tak křižovali po moři, narazili na 22. pindickou zemi, kterou pojmenovali ostrov Mulholland. Nevyléčitelný čtenář barbarských škvárů Jelow navrhl, aby zde vypěstovali vzorovou pirátsko-vyhnaneckou kolonii, kde by se konfrontovalo smetí a vyvrhelové z kdejaké pindické země. Tak se také stalo. Jedinou výjimkou byl jmenovaný velkošerif ostrova John kníže Carthoris, který se vyskytl tak podivuhodným způsobem, že tomu věnuji zvláštní kapitolu.

Tentýž měsíc se v Plymouthu konal festival zasvěcený dějinám a současnosti pindíků, na němž se povinně vystavilo 2 026 obyvatel Essexu. 15.8.03 král vydal Vexilologický patent, ve kterém je zaznamenána podoba všech dosavadních zemských vlajek. Vlajka Essexu byla doplněna o černé plameny. V XVII. královských a regionálních volbách 26.12 zvítězila vládní koalice Asignace/FNP/RAF s 55% hlasů. Nejsilnější oposiční seskupení IP/NI/IZE se muselo spokojit s 26%. Tvrdá opice získala 4%.   

29.12 začala dvouměsíční Konference o pindické kultuře v Devonice a Innsmouthu. Taková shromáždění mají dlouhou tradici. Poprvé se sešli, tehdy ještě příznivci ourgroundu, v roce 92 ve slavném plymouthském Akka Baru. Některá setkání měla spíše exhibiční ráz, jiná měla fatální význam pro další vývoj. K takovým patří Hove 93, revivalistické Cullenquay 93, Liverpool a Charleston 94, BioSturm Plymouth 95, Plymouth 97, Ostrov chybujícího pindíka Revel-Westfenster 02. Setkání v Devonu bude pravděpodobně dlouho držet rekord v počtu přednášek. Obě města se podělila o celkem 26 témat. Konferenci zahájil předseda E.K.R. Nihilovskij prohlášením Žádná parta bez pindíka, kterým zamýšlel vyburcovat přítomné k hromadnému obcování z barbary. Montmorency zhodnotil pět let činnosti nakladatelství Stará milenka. Nakladatelství, podle jeho slov, vydalo celkem 10 svazků o celkovém nákladu 34 kusů, tj. neuvěřitelný náklad 3,4 výtisku na titul! William Hudson nevystoupil jako předseda vlády, ani jako zkušený hockeyista, ani jako postmoderní myslitel, ani jako prosaik skvělého renomé, ani jako výtvarník, ba ani jako známý kritik, nýbrž jako docela obyčejný kunsthistorik. S hlasem plným pathosu promluvil o současné Páté vlně, kterou velice případně pokřtil na novocharlestonskou. Jeden z Revivalistů, Rugger Claire, trochu zauvažoval nad nedostatkem financí, který prý nikomu nevadí. Další Revivalista Fragonard probral možnosti alternativní komerce a leonský illustrátor Dowghiello zhodnotil nové směry v malířství. Runěvskij vyzdvihl význam Ládi Klímy pro Řád gotlandských rytířů. Jednoznačně identifikoval Klímu jako duchovního adoptivního otce gotlandských rytířů. Saint-Nectaire opěvoval duchovní prospěšnost zen-fašistické meditace. Jeho kolega Runge propagoval v přednášce Veřejná ostuda jejich společné performance. Jediný devonský účastník Denis Moore představil novou Galerii Lupinus v Devonice, Jons Regis měl zajímavé kázání o ceně svého díla, Worstward de Groux vystoupil s vůbec nejkratší přednáškou Pindické hudební legendy. Nejodpornější příspěvek Fenomen Jana v pindické prose přednesl d´Aureville. Jako poslední před velkou pitkou vystoupil Desider de Baskerville, jenž prohlásil: Nenecháme se urážet a utlačovat! Já sem vždycky tohle… s nadšením a šturmem… já sem se opilil…

Příspěvek Orvilla d´Aurevilleho zde pro jeho závažnost přetiskuji v úplném znění s titulky.

 

Fenomen Jana v pindické prose

Jana je nefrekventovanějším jménem v essexské literatuře. Jany nahradily osudové Irgarten, Rigy a Volgy essexských symbolistů a staly se průvodkyněmi po nejhrůznějších příbězích.

Jana se poprvé objevuje v novele Henriho Orra Žádné rozkoše před smrtí (94). Orr stvořil nesmrtelnou postavu Jany Stokláskové, která spolu s pozdějším body-builderem Jarmilem Stokláskem Jonse Regise tvoří komplementární duo.

„Dost řečí, obludo!“ Jana práskla dveřmi špatně větraného bytu a nezachytila hrobníkovo – „Choval jsem to ale krysu! A blbá je – – Proč se za mnou ženský otáčej, když se jim prej hnusim. Musim, musim se jim líbit s dovolenim. Co bych dovolil, na mě si nedovolí nikdo, mě nikdo nebude řikat chlape – – “

Marignyho román Alterna Magica (95) přivádí na scénu další Janu společně s hvězdnou postavou Milunou, do které se zamiloval kritik Alexander Nihilovskij a svými verši Miluju Milunu, když se dívá na lunu jí postavil pomník.

Z románku s barbarskou ženou Andula-bájí se Baskerville vyléčil prací na novele Nevinnost (95), v němž Andulu-bájí transponoval do postavy Jany Myšákové. Hned v prvním odstavci se s hrdinkou rozloučil: Zavražděná ležela nahá a nestydatě vyvalovala na kriminalisty zadek. Trench se rozrušil na nejvyšší míru. Tento pohled mu šmahem připomněl jeho povinnosti a umínil si, že hned po práci zavolá Marii a zajdou někam. Houžvička si pořídil několik fotografií do svého soukromého alba nahotinek, na kterém pracoval od základní školy.

Příspěvek k fenoménu Jana by nebyl úplný, kdyby se do hry nezapojil Orville d´Aureville. Poprvé tak učinil v románu Nespoután (96). Jeho Jana je živelnější než Jana Baskervillova a podobně jako Le Fanův přízrak pronásleduje hlavní postavu: Namaskovala se tak, abych jí nepoznal, ale ta její tlama by zformovala i plechovou přilbu.

Příliv Jan se v roce 96 pokusil zastavit hybernský prosaik Edmond de Regnier v novele Inženýrská odysea 2002, v níž na scénu uvedl celkem tři Saši. I když se Saši chytly, nikdy se jim nepodařilo překonat Jany ani kvantitou, ani kvalitou.

Jana Myšáková se vrací v prose Williama Hudsona Srážka světů (99), ale hraje zde jen čtvrté housle. Orian de Saint-Nectaire má v Obecném kursu sémiotiky (00) Janu Vodrážkovou. Důkazem, že se Jany rozšířily po celém Essexu, je Keystutova novela Honzíkova cesta do hlubin noci (00). Jeho Jana je vylíčena tak cudně, že kritika nazvala Keystuta dřevěným panákem. Kritiky rozhořčil fakt, že jednu z mála milostných scén v pindické literatuře shrnul Keystut takto: „Jiná by řekla, že nemáš moc fantasie, když mě pořád vodíš na stejné místo,“ prohodila Jana, když se oblékala, „jenže odtud je stejně nejhezčí výhled a já bych se dívala pořád.“

V neobvyklé roli princezny-vražednice vystupuje Jana, celým jménem Jana Myší kožíšek, v Runěvského Přízračném ráji (01). Princezna Jana je sice zachráněna, ale její zachránce je vědec, takže se v pohádkové zemi nemůže uplatnit. Marigny v prose Žlutý expres (03) představuje hned dvě Jany najednou. Obě jsou sice lesbičky, ale jedna miluje Molendu.

Molenda s galantností sobě vlastní pravil: „Tak, co ty vanvúmanšou, čeká na mě ten tvuj Fu-man Čou?“

„Jmenuje se Fu-man Ču, ty debile,“ přivítala ho Jana a Jana dodala: „Je to Press.“

„Jo, ve vlaku bylo našlapáno,“ přisvědčil Molenda.  

Jana otevřela Rubín a vakuově balené oříšky K+K. Doufala, že to snad bude Molendovi konvenovat. „Už jsme všichni?“ zavolala do obýváku.

„Ne, ještě chybí ty dvě buzny,“ řekl Lukáš.

„Ale který?“ Molenda nato.

Tak bych mohl pokračovat dlouho. Představitel infernálního utilitarismu Beno Mertens tvrdí, že Jany pronášejí jediné rozumné věty v celé essexské prose, mají na své partnery uklidňující vliv a jsou především manželkami a zákaznicemi.

 

V prosinci proběhl 8. ročník Cullenquayského festivalu rozhovorů. S nápadem krmit se podivuhodnými hovory na cestách po cizině a jako zdroj poučení je šířit mezi pindíky přišel Evermore Turner-Smith před deseti lety. Z legrace navrhl, aby se tyto hovory poměřovaly na Bergamském festivalu rozhovorů Žlutou stužkou. O rok později se v Cullenquay uskutečnil první ročník. Kdo by jezdil do Bergama, že jo? A letos vyhrál, už  podruhé, Jons Regis s Dialogem duchcovských láčkovců, který je skutečně více než žlutý.

Kam jdeš?

Za kundou.

Za Barborou?

Ne, za Janou.

V březnu 04 proběhlo po delší přestávce měření hospkultpol úrovně pindických sídel a zemí. Výsledky ukazuje následující tabulka. Pořadí se za poslední čtyři roky příliš nezměnilo.

 

 

 

země *

CBM **

úroveň ***

urbanisace

celkem bodů

pořadí v roce 00

1

Middlessex

49

701

195

945

1

2

ZEI

36

443

164

643

2

3

Norfolk

45

480

108

633

3

4

Virginie

44

396

159

589

5

5

Hybernie

44

422

99

555

4

6

Kernow

36

370

73

479

6

7

Sussex

26

314

103

443

8

8

Chmur

17

354

69

440

7

9

Gotland

41

196

78

315

10

10

Cumberland

16

215

69

300

9

11

CFO

14

188

62

264

11

12

Devon

27

147

45

219

13

13

Leon

27

151

38

216

14

14

Cantii

10

128

50

188

12

15

Arnhemská země

9

122

36

167

19

16

Moir

10

87

31

128

15

17

Trinacria

8

84

32

124

18

18

Armorica

5

58

36

99

20

19

Orcades

7

51

36

94

20

Bretoni

15

44

12

71

16

21

Selen

6

29

23

58

17

22

Mulholland

3

30

16

49

*        počet bodů získaných za politické a vojenské úspěchy, za vítězství v cenách Diva Angerona atp.

**         Celkové body měst – sečtené za všechna města v zemi


[1] Název je odvozen z povídky Kartografové ve sbírce Obecné dějiny hanebnosti.

[2] Fafá je termín vojenského syntetika Tiao Taje. Fackovací fáze je neklidným stadiem mezi orální a anální fází.

Letní země Jižního Neldoretu

Po slavném tažení na Západ a vytvoření Západní říše se zdálo, že teď už ale vážně není co dobývat, anektovat, osvobozovat. Přirozená výbojnost pindíků, která občas připomíná agresivitu cikánsko-vietnamského míšence na sociálce, se pokoušela uplatnit v domácích žabomyších válkách a konspiračních hnutích. Cestu z ošidné situace ukázali William Hudson a kontempláři při výše zmíněných operacích v Arnhemské zemi (99). Téhož léta se ostrov Trinacria stal novou zemí. O dva roky později bylo dobyto pevninské území Orcades a trojici jižních zemí doplnil v létě 03 ostrov Mulholland. Tak vznikl region tzv. letních zemí Jižního Neldoretu, který po dlouhé roky (nepočítaje v to obsazení Trinacrie v létě 95) vázal síly ERA.

Jsou to nejodlehlejší výspy Essexu, počtem obyvatel i rozlohou patří k nejmenším, ale díky zájmu, který o tyto exotické končiny projevují ostatní pindíci, jsou v cajku. Kdyby pindíci krváceli, řekl bych, že tyto země věčného léta vsákly téměř tolik krve, kolik jí vyteklo v pěti slavných bitvách u Carlisle.

Letní země si vytvořily brzy svá duchovní a hospodská střediska. Jedno z nich, kultovní středisko Casa del Diavolo, je podle legendy nejstarší existující pindické sídlo. Mezi mladšími centry vzniknuvšími po roce 99 patří Isca Silurum (T), Arbos (T), Sigmaringen (AZ), Alénburg (AZ), Nemeusis (OR), Averoigne (OR) a Mochueta de Siri Mole (ML). O roli hegemona, která dosud jednoznačně připadala Trinacrii, se s vervou hlásí Arnhemská země. Ta, jak ukáže následující kapitola, živí tak periferní umělce, že si je člověk, byť by žil až na samém dně prdele, ani nedokáže imaginovat. Černým Petrem či spíše Veselým Rogerem zůstává ostrov Mulholland osídlený prapodivnou chasou korzárů a slidikvasků. Letní země, zahalené po většinu roku jemným opárnem, pindíkům dlouho unikaly.

 

 

Periferní umění v Essexu

Pindík je díky svým dokonalým, aerodynamickým a ušlechtilým tvarům a myšlénkám předurčen k rennaisančnímu stylu života. Ne snad, že by obdivoval renezanci, ale žije v přesvědčení, že žádný z oborů, odvětví, odštěpných závodů, divisí, subdivisí, původních her, ve kterých by mohl vyniknout barbar, nemůže se vymykat jeho schopnostem. My, lidé, kteří známe Senekův okřídlený výrok nic nemůže být tak těžké a nesnadné, aby to lidský duch nepřekonal, víme, že jeho platnost je během jednoho života s výjimkou života McGyverova omezena tak na dvě tři záležitosti. Ne tak pindíci. Když se vrhli na filosofování, řekl jsem si, však ono je to přejde, spisování se jim spolkl a je pravda, že dnes téměř nic jiného nečtu, když začali výtvarničit, řekl jsem jim, no prosím. Buddha to vidí, varoval jsem je, ale nic to nepomohlo. Zase měli pravdu oni. Nic mě tak nepotěší, jako pohled na dobře odfláknutou pindickou mazanici. Jejich zásada malovat na použitý materiál darovanými či šikovně kradenými tužkami svědčí o nehledané skromnosti.. Horší to bylo, když se vrhli na zpěv, na hudbu, na muzikál, na divadlo, na ty svoje happeningy a zastavilo se to až u filmu. Všechna tato umění, která se objevila za slovy když se vrhli na, označují sami pindíci jako periferní, jednak jsou tak trochu na periferii pindické kultury a jednak se pěstují hlavně v periferních oblastech Essexu. Výjimkou je divadlo, které má scény v Carlisle, Charlotteville a Liverpoolu.        

První pokusy o drama skončily neslavně. Regisových 26 jehel (93) se hrálo pouze jednou a Turner-Smithův Perfidos (93) je uváděn pouze z pietních důvodů. Turner-Smith při plném uvědomění tohoto faktu hru po devíti letech přepsal tak, že z ní ponechal jenom název. Breakpoint essexského divadelnictví přišel v květnu 94, kdy divadlo A rebours uvedlo hru Cambus O´May. Autor Robert Clwyd ohromil své předchůdce. Cambus O´May navazuje na skvělou tradici jihoamerických telenovel, které se v té době začaly vysílat i v norfolkské zpravodajské televisi NTV. Nabitý a přitom banální děj nasycený desítkami postav z high society vypointuje série dialogů, ve kterých je zmiňováno obskurní caledonské městečko Cambus O´May, o němž se někteří domnívají, že představuje pravý Edhil. Druhá Clwydova hra Píšeme pohádku (95) sice nemá 30 obrazů jako Cambus, zato se v ní divák neztratí. Osou celé hry je nepřerušovaný dialog dvou přátel, Oty a Leopolda, kteří se chystají napsat pohádku. Divák odchází s pocitem, že dostal do těla.

Regis se k dramatu vrací ve Svaté Barboře (95), která se jako jediná hra pindického autora dostala do reportoiru barbarského ansamblu. Příběh světice vyrostlé na sexuálních deviacích vrcholí okamžikem postelové scény, kdy se hrdinka poprvé otevírá svému milenci lžipapeži Ferdinandovi. Trvalo to tři roky než se objevil nový kus. Orrova jednoaktovka Apokalypsa mozku byla v létě 03 uvedena v obnovené premiéře hostujícího režiséra K.J.Beneše (viz. foto) v divadle RausAplaus. Beneš hru inscenoval v duchu barokního divadla, kterýžto nápad si přinesl ze své barbarské vlasti. Jeho pojetí mělo sukces díky svíčkám v mušličkách, hudbě Michaela Nymana a kulisám Antonia Colea.

V Šíleném Tristovi (99) Orr zdramatisoval autorské medailonky z barbarského literárního časopisu Trafalgar. 16 herců-diváků, kteří hru viděli, se dodnes pře o to, zda Ješátková a Nováková jsou dvě osoby nebo jedna. A opravdu, když si vytáhneme jejich narážky vyjde nám toto:  

Ješátková: Sama o sobě? Jmenuji se Tereza Ješátková, narodila jsem se v Chebu, bydlím v Českých Budějovicích a trochu v Praze. Tam se učím na FF UK už druhý rok česky. Píšu si básničky, když je mi hezky nebo naopak. Publikuji stroze.

Nováková: Je mi 18, mám se dobře a nic mi nechybí.

Ješátková: Mám ráda nebe a moře. Občas tančím. Bude mi dvacet. Stačí?

Nováková: Zkouším hrát na bongo a nosím spoustu náramků. Mám je ráda.

Nováková: Mám ráda malého prince a hudbu poslouchám podle nálady – Zuby nehty, Doors, Janis Joplin, „Velvety“ i U2 a Björk.

Nováková: Moc teď nepíšu – chybí mi slova. Ale já se do toho zase pustím – až bude ta správná nálada.

Ješátková: Doufám, že ze mě nikdy nebude protivná dospělá matka!

S osobou Sigismunda Keystuta z Leonu vstupuje do divadla periferní živel. Vedle toho, že přispělo k fenoménu Jana, se Druhé dítě (00) proslavilo dialogem manželů Lubora a Jany: Jani, jak skončil včera ten film? – Kterej? – Já nevim. Od kuchyňského stolu rozehrává Keystut rodinnou tragédii Lubora, Jany a synů Libora a Tibora, jenž je tím nepolapitelným druhým dítětem. Tiborova existence je ve finále vyvrácena máminým (sic!) výkřikem: Příště ti udělám druhý dítě!

Po delší přestávce se k psaní her vrátil Robert Clwyd. Clwyd se v Klášteru na severu (03) opírá o své zážitky z tourné po zemi opata Bernharda. Vznik hry vlastně podnítil impresário Zdenek Plachý a proto se autor pokusil o tradiční pojetí: I. jednání – 1. výstup: Procesí do Radčic, 2. výstup: Mše v Radčicích, 3. výstup: Hospoda v Radčicích, II. jednání – 1. výstup Budoucí mniši, 2. výstup: Rvačka v refektáři, 3. výstup: Krádež v cele, III. jednání – 1. výstup: Objevení mrtvoly, 2. výstup: Úklid mrtvoly, 3. výstup: Zádušní mše. Hru sice barbar Plachý odmítl s tím, že je nehratelná, ale zbuntoval Keystuta, aby pro něj napsal drama o trpících Židech. Od roku 04 Keystut na této hře s pracovním názvem Job LVI pracuje. Jak vidno tepe dramatické umění pindíků barbary nešvarů a jim je také určeno. Ale pindická sedátka jsou bohužel pro lidské prdele příliš malá.

Zatímco na divadlo chodí v průměru 20 diváků (výjimkou bylo barokní provedení Apokalypsy, na které přišlo téměř 500 diváků), muzikál je vyloženě okrajová záležitost. Účast publika se pohybuje mezi 10 – 20 kusy. V Essexu byla od roku 97 uvedena čtyři původní díla – d´Aurevillova průkopnická Hybridní Nancy (97) se skvělým výkonem autora v roli Nancy Reaganové, Orrova 356. repríza Koček (97), která je přesnou kopií 352. (sic!) reprízy slavných Cats, a Runěvského Proměna (99), v níž se zaskvěl autor v roli Řehoře Samsy: Sestro měl jsem zvláštní sen,/ že ve hmyz jsem byl proměněn,/ na tisícerých nožičkách/ se bytem ploužím po špičkách. Čerstvou novinkou je hybernský musikál Vorvaň. Ústřední postavou MacMahonova opusu je Máňa Boubelová skvěle zahraná Worstwardem de Groux. Rozervaná Máňa zaútočí na svého přítele Ruňdu (narážka na Runěvského) s brutalitou, kterou omlouvá jen MacMahonova nezkušenost se ženami.

Nosím v duši červa

a mám vodu na mozku

a když chytim nerva

připomínám remosku

Po vraždě potká Máňa kosmopolitu Orra (narážka na Henriho Orra), kterého zpívá sám autor. Orr se předvádí jako rozvážný hospodský bouchač.

Rád bych vám všem rozbil tlamy

dřív než se tu sesypu

hlavně těm co chtěj to sami

sobě už jen z principu

Orrův tupý mozek zaimponuje Máně, která z veřejného automatu před vymlácenou hospodou Orville (narážka) volá přátelům do rodné vesnice ve střední Hybernii.

Neholduju příliš vínu

a sem hrdá parazit

na pivo mám porád slinu

tim se umim dorazit

Orr lakuje Máňu a snaží se jí dokázat, že život s ním je jeden velký trip.

Navštívil sem Buckingham

zastavil se v Číně

pokecal si s Pekingem

mluví celkem plynně

 

 

 

Nakonec ukazuje své dobré srdce a celá revue končí happy endem.

Když se Søren z Kodaně

stal muj stálej host

platil sem mu vorvaně

aby jich měl dost

Epilog patří sboru Hyberňanů z rodné vesnice, kteří s povděkem kvitují návrat Máni a příchod nového člena pospolitosti.

Tak tam dneska žijou

změnili se v stroje

a že se milujou

nemaj rozbroje

Od divadla a muzikálu není těžké sklouznout k performanci. O první akce se pokoušeli v polovině 90. l. v Nottinghamu (Quorm) a Carlisle (skupina Lahoda), ale první, kdo plně pochopili smysl tohoto umění jsou Old Space Boys z Arnhemské země. Orian de Saint-Nectaire a bývalý důstojník ERA Rafal Runge se od roku 00 vypresentovali s více než 20 akcemi. Je smutné, že se opět uplatnilo rčení, že doma nikdo není. Zato barbaři při jejich eventech vyloženě předou. Stačí jen připomenout a našinec si vzpomene, i když by ho ani ve snu nenapadlo, že ti stateční lidé jsou vlastně převlečení pindíci: Saint-Nectaire převlečený za homosexuála, Runge jako horolezec, Saint-Nectaire a Runge na lovu pindíků, Runge a Saint-Nectaire jako sestra Vazelína, Runge dostává přes hubu…

Právě Old Space Boys nastříkali čerstvou vodu na mlýn upadajícího filmového umění. Milcara a Tiao Taj obnovili zaniklou filmovou společnost AVF Bell-Air[1] v Chmuru a ve spolupráci s Old Space Boys a hostující společností ENA natočili během let 00-02 tři filmy. Po rozpadu ENA se na scéně objevil K.J.Beneš a jeho společnost Arnold Lane Movies. V létě 03 natočil dokument Pindíci, který byl sice barbarským tiskem označen za mašíbl, ale v podstatě věrně zobrazuje pindickou realitu. V davových scénách účinkovalo více než 2 tisíce herců! Sukces Pindíků přiměl Arnold Lane Movies k natočení pokračování pod názvem Pindíci Reloaded. 

O pindické hudbě jsem toho napsal víc, než by si zasloužila. Nedá mi to, abych neporeferoval o dvou kapelách, které do Essexu zavlekly nový styl. Kovové lebky na motorech band (viz. foto) z Trinacrie jsou od konce 90. l. oporou punku. Zakládající členové kapely Belbo di Rispalditz a Robert Dronin navazují na legendární B.S.V. z Charlestonu. Znalci je srovnávají s Old Space Boys. Snad je k tomu opravňuje skutečnost, že obě dvojice mají společné rysy – místní aristokrat a bývalý důstojník ERA – a žijí na ostrově. Ale jinak obě skupiny shodně tvrdí, že Isca Silurum není Alénburg a naopak. Druhá kapela je o něčem jinym. Na první pohled vypadají leonské Trouby z Jericha (viz. foto) jako proroci, ale jakmile si zpěvák, multitrianglista a bubeník odlepí vousy, poznáme Keystuta, Dowghiella a Sigismunda Ovada. Trouby z Jericha jsou typicky cílovou skupinou. Jejich cílem je zjistit, kolik je jich všude kolem (hudebních fanoušků).

 

Literatura po roce 0 a napomenutí všem dívkám a hochům

Rok 0 není ničím výjimečný, nadále se rozvíjí tři základní linie známé z konce 90. l. – motiv rodného kraje a velebení industriální krajiny, katolická New Age (KNA) a svačinářství, jak překřtili svou práci v barbarských zemích pindíci.

Motiv rodného kraje se vrací v díle Jonse Regise a en vogue má v jeho nejrozsáhlejším románu Torquay (00). O krajiny, které ovládají osudy svých obyvatel se pokouší Fjodor Runěvskij v novelách Hlaiw (98, 03) a Druid na Bornhaubergu (1703).  Kouzlo industriální země objevili Hugo Hugo (Modré hřebeny hor, 01, Pouť se spouští na poušti, 03) a Henri Orr (V noci, zatímco se potulujete po blatech, 01, Noční provoz, 02).

KNA pokračuje novelou Orvilla d´Aurevilla Proč jsou ve stáji na místo koní dva celkem pěkní psíci (00) a sbírkami Huga Huga Totenmesse na sněhu (00) a Jonse Regise Šimon a Matouš na poušti (03). Román Henriho Orra Saisona v lázních (00) má všechny znaky zneuznaného bestselleru. Orr vytvořil dvojici detektivů Watsona a Doktora, kteří odhalí, že osecký klášter si přivydělává únosy seniorů do Holandska. Bystře rozlišil Belgii a Holandsko jako zemi pedofilů a zemi gerontofilů.    

Saissonou se dostáváme k pestré nadílce pros zabývajících se svačinářstvím. Orr, který byl na „zkušené“ jako sociální pindík se ke svému oblíbenému tématu vrátil ve sbírce povídek Noční provoz (02). Tehdy již byl za cowboye. Drsný život mezi lidmi zachytil v povídce Osamělý ranč.

Tolik věcí se změnilo na ranči Duhový dub, když se starý kovboj vrátil z okružní cesty po Malých lovištích. Stan, který dříve překážel před hlavním vchodem, zmizel a místo něj se na verandě se v lavoru koupala vlasatá prsatice. „Kdo natrhal tohle svinstvo?“ zařval starý kovboj a prostřelil pončo. Každý věděl, že tohle svinstvo nesmí do domu muže, který krotí svoji vášeň na poťouchlých místech v uličce U džberu, kde si arabské a berberské krásky dávaly bene. Po prašné cestě se kradl stín. Starý kovboj zaklel. Stín v pravé poledne není návěstí dobrého. „Na mym ranči se prdelit nebude, vodu vylej, vázu vymej!“ Velký stín se odlepil od uschlého baobabu. Stan, který se dlouhé roky nečině povaloval na verandě a s nikým neprohodil ani blbé slovo, rozstřílel starého sráče na maděru. „Hej, já jí natrhal,“ křikl na padajícího shniláka, který se nevzmohl ani na ni. Dost se naprdelil po světě tenhle zpustošenej dědek a teprve ve finále pochopil, že ten, kterej dřepěl u jeho vlastních dveří, bůhví jak dlouho, schovává vošemetnej příběh o zradě patnácti poctivejch rančerů a jednoho malýho přísírky, kterym nebyl nikdo jinej než vašnosta vod Duhovýho dubu. Tahle parta povedenejch vyřídilek provedla věc tak děsnou, že je nemoh vodprásknout nikdo jinej než ten poslední žebrák a debil narozenej desetiletý černošce. „Hele vole, Stan se hejbe,“ řek´ jeden honák, co se vrátil z honby, kámošovi. Řek to jen tak, nic zlého tim nemyslel, ale Stanův stín vytáh´ kvér a našil do něj dvě kule tlustý jak přefiklá nutrie. Druhej votrapa se někde ztratil a vod tý doby vo něm nikdo neslyšel. Vosamělej Stan, měl co slavit, tři mrtvý vyřídilky za jeden den, a tak se dal do práce a za chvíli si tak porubal tlamu, že nemoh´ mluvit ani kdyby chtěl. Vychlastal všechno, co měl stařešina v baráku, a bylo toho tolik, že se vrhnul na muziku a mlátil do stolu a kopal do futer až panty vrzaly a před voknem se honily slámový panáci. „Tak to de do pohody,“ oznámil místní Machr přes bugr, když viděl, co se děje u Duháčů. Machr a Stan bejvali kámoši, než se jeden druhýmu vyznali ze svejch vášní. Jo, žádná lavička není dost silná, aby unesla dvě zahálčivý prdele, jak povídal Veblen, místní hlavoun a paprika. Tak seděl celý roky Machr v putyce a Stan na ranči a viděli se za uherskej rok tak dvakrát. Na novej rok a děkanzdání.

Také ostatní svačináři zpracovali své zkušenosti v trpkých výpovědích o životě mezi lidmi. Orville d´Aureville byl učitelem – Deník venkovského ředitele (01), William Hudson ekonomem – Jsou víly a skřítkové, třebaže mrtví (02), Ryno de Marigny znalcem Belmonda – Nedělní souboj (02), Edmond de Regnier psychologem – Zdráv a vesel (00), Desider de Baskerville nedělal nic – Cesta do Indie (03) a Sigismund Keystut svůj velký vzor následoval – Anglické vesnice (02).

Od výdělečné práce není daleko k čistému horroru čili, jak říká kritik Nigail Oronsay, čtvrté cestě. Keystut měl z práce noční můry a svou cestu do pekla zachytil v novele Snívání skřípe (01), Robert de Montmorency to našil do „ekonomiky volného času“ v novele Dům na skalách (02), Venědikt Tropinočkin vydal po návratu ze zkušené na venkově novelu Vrahové na venkově (01) a o rok později se vrátil z města, kde se neúspěšně pokusil založit kulturní policii Artapo – Divoký lov (02). Turner-Smith, který také nějaký čas přinášel do královské pokladny peníze z kurikula, vydal v srpnu 01 román Děs ze samoty Paradies:

Učit na střední škole to je jako sedět dvanáctku v nonstopu jako je Maroko a bavit se s těma největšíma debilama a když se potkáš s učitelem, to je jako bys potkal vrchního, taky ví hovno a eště chce prachy a chce tě obrat, myslí si vo tobě že je kink a tuší něco echt divnýho. Rozumím tomu a nechci nic jiného. Byl jsem mrštný člověk. Dokázal jsem několik minut předvádět divadlo jaké nemá v této zemi obdoby. Měl jsem deset tváří a všechny měly jeden výraz, ale nebyl v tom ani kousek vlka a naštěstí ani kousek psa.

Komparativista Hugo srovnal uvedený text z Paradiesu s Regnierovou povídkou ze sbírky Mimo záhon (03)…

Ale oni mi věří, vidí ve mně učitele a řikaj mi, neser na to vole dokaď sme tu my, ale oni možná nemaj ánung, že mně je to fuk – já hlavně na sebe, na sebíčko – to je moje cúkunft, – je docela fajn, když ti štůda řekne, že tě miluje a že se s tebou chce vyspat a ty tváříš jako že to je vrchol tvýho života a potom co k tomu nedojde – a to jenom proto jejíma zádama rozflákáš zrcadlo a z ní teče krev jako kdyby měla čmýru – tak to není tvoje vina ale spiknutejch okolností… a ty si pořád krásnej férovej a učitel – protože jinýmu by to svoje tajný neřekla, ale tobě jo – a je to o sexu a o klukovi, kterýmu chtěla říct: „Spala bysem s učitelem kdyby vo mě nepřerazil zrcadlo“, a byla by na to hrdá, protože oba chce dostat – tim, že jí hyzdí jizvy na zádech nebo co to je… A to je asi to tajemství. 

– a došel k závěru, že na konci cesty se milenci sejdou.

Osobou Huga Huga bych se konečně dostal k závěru této kapitoly, ale jsa od přírody poctivín musím se otřít o poesii nultých let.

V létě 03 vydalo Côtes de Guermantes bez obalu Marignyho sbírku Hřebíček na dortu, třešinka do rakve. Marigny střádal tři roky a protřepal v ní všechno od griotky po lásku. V rodném Redonu poprvé pouštěl draky: Moji draci – Neboť jsme vrazi z lepenky/otcové griotky/mrtví už jenom tím/tímhle stoletím. V sussexském Domě Jelowů si ujasnil priority: Dům Jelowů – Vyhlásil jsem válku/poslednímu pivu/proto pořád/žiju v míru. V Alénburgu se poprvé miloval: Alénburg – Uteču i když jsem na útěku/jen tebe s sebou vezmu/zmizíš jako já/kouř a náhlá nehoda. Jak se praví v Bibli – Pindíci sobě vzali lidské ženy a obcovali s nimi… Rozumí se, že to byly Židovky nebo něco v tom stylu.

Oronsay se nechal slyšet, že z Marignyho se neposere, ale na druhou stranu se z toho ani nepoblije, takže – sukces. Jelikož i pindíkům byla Tofou Semilským při výrobě darována notná dávka ješitnosti, nemohl to Henri Orr, považovaný za básníka velké triády, nechat bez odezvy. Během jediné srpnové noci napsal na pindické poměry rozsáhlou sbírku Ďáblův dům. Jeho bratr Robert o ní v Essex Review napsal, že Orr stvořil world poetry. Henri vzal inspiraci z maneuvres po Itálii se zvláštním zřetelem na Campánii a Vatikán. Skvěle absorboval rytmiku proslavené taliánské hudby – v básních Campánie (Jsme na posvátné půdě Campánie/kikiki kokoko hihihi hahaha) a Diskotéka u hotelu Guilia (Slunce skáče po vlnách/deset lodníků z Milána zpívá/kikiki kokoko hihihi hahaha). Nasál atmosféru města, o němž se říká, že navštívit a zemřít. Věren své lásce k industriálním krajinám, překřtil Neapol na Chemapol a po sbírce rozhodil tři stejnojmenné kusy. První Chemapol zní: Moře v Neapoli/zabalené do novin a igelitu/Rudého igelitu, druhá: V přístavu Santa Lucia/viděl jsem jenom prdel/která na mě svítila z moře a třetí: My, hoši ze Severu/na hradě Vajíčko/jsme děsný socky/serem na všecičko. V poslední Chemapoli narazil na slavný hrad Castel del Ovo postavený Normany v dobách největší slávy Campánie. Orr navštívil i jiné zajímavé destinace. Sorrento: Říká se jim pinie/mají pěkné šišky/akorát tak do obýváku/a pak do popelnice. Vesuv a Torre del Greco[2] (báseň Casa del Diavolo): Hledal jsem ďáblův dům/místo, kde bych/přišel o rozum/Místo kde se voda mění v těsto/místo krve teče/Moje město. Vatikánská musea (báseň Vatikán): Předseda Nixon dal papeži drozda/Because drozd presents love/How lovely. Domů odfrčel po Sluneční dálnici (báseň Autostrada di Sole): Asi vážná nehoda/Na dálnici u Florencie/Ale Italové se baví/Posílají si po telefonu mmsky/Těch mrtvejch vepředu.

Třetí z triády, Arthür du MacMahon reagoval v březnu 04 sbírkou Pornografický Parnas leží v Tibetu s podtitulem Od čeho má pindík díru. MacMahon se inspiroval čínskou erotickou poesií, v kterémžto oboru – myslím čínskou poesii obecně – se stal uznávaným essexským znalcem. 

Jeho kariéra sinologa začala nenápadně básničkou Lu-Sün/známý/čínský/zlosyn, jíž uvedl svoji oslavnou studii o moderním čínském básníkovi. Následovalo přednáškové tourné po barbarských zemích, konkrétně po Teplicích a Litvínově, které završila rvačka U Modrého hroznu. Záminkou byla MacMahonova zpančovaná báseň (recituje většinu básní zpaměti) Pane nezlobte se/že se tu válím ožralý/ale který voják/se kdy vrátil/z vojenského tažení v Tibetu?, za kterou dostal přes mordu od militantního zastánce Tibetu.

Myslím, že pindíci obeznámení s Pornografickým Parnasem ležícím v Tibetu potvrdí názor, že jediné básně, které za něco stojí jsou Ma Žung v pavilonu vánků a vrb (Zas po dešti prší/a po filmu bude sport/večer to završí/tvoje buchta nebo dort) a Tiao Taj má mléčný kolík (Všední den, víkendy jakbysmet/nach se mi rozlévá po ksichtě/lásko má, zespodu je to hned/nezdržuj, neptej se, jaks to chtěl). Tímto bych chtěl zároveň varovat všechny dívky, aby si pindíky nestrkaly do kundy, a všechny hochy, aby si je nestrkali do prdele. To ať mi je radši pošlou.


[1] AVF Bell–Air vznikla v roce 92. Z původních projektů natočili pouze dokument Ourground, dnes ztracený. V roce 95 zanikla.

[2] Viz. povídka Ďáblův dům A.K.Tolstoje v antologii Rej upírů. Orr navštívil Vesuv dvakrát. Poprvé v roce 95 s Jonsem Regisem a Rafalem Rungem. Pokaždé měl sebou cestovní výtisk Reje upírů.

Pindická jména

Ani v dávných dobách na Modré louce neměl každý pindík své jméno. Jméno měl pouze pindík ušlechtilého typu, zvláštního či jedinečného odstínu, dále pindík anonymus, který se vyznamenal v bitvě nebo provedl čin, který ho trvale poznamenal (například useknutí hlavy, vyplajchování sluncem, nabarvení, okousání) a konečně pindík obvyklé barvy, ale s příznakem (tečkou, škrábancem, špičkou na hlavě, nepomýlitelnou dírou na prdeli). Ukážu to na konkrétních jménech. (foto)

Mastivek je tmavomodrý (klasická člobrdová barva), s dírou na prdeli, kolem krku otisky zubů dítěte asi šestiletého. William Hudson je tmavomodrý, odstínu ocúnového, se žlutou tečkou na hlavě (způsobeno při natírání lodi Savannah). Desider de Baskerville má jahodově mléčný odstín růžové barvy. Jons a Irwing Jelowové jsou oba průzrační, zbarvení do oranžova, liší se umístěním vzduchové bubliny, Jons má bublinu těsně nad prdelí. Henry z Wessexu má tmavozelený odstín. Malcolm McMurdo je dřevěný, malý, zelený s magnetem na prdeli.

Jméno má 124 pindíků čili 6% z celkové populace. Nejstarší jména mají příslušníci kmenové aristokracie. Proto proberu nejvýznamnější rody z Údolí, Abendlandu a Východního Essexu.  

V Údolí, na území tří nejstarších království, Middlessexu, Sussexu a Devonu, se usadily nejstarší pindické rody. Pindíci z těchto rodů nevynikají příliš pestrými barvami a neobvyklými nuancemi, neboť při tehdejším počtu pindíků byla téměř každá barva a každá odlišnost od standardu Tofy Semilského jedinečná. Proto má většina z nich různé odstíny modré barvy. Nejznamenitějším mezi všemi jsou Jorkové, královský rod pocházející z Modré louky, doložený už v sedmdesátých letech. Tito pindíci, kteří odvozují svůj původ od Bílého medvěda (foto), měli tehdy pouze vlastní a nikoli rodové jméno: Mastivek, Budek, Cinda. Rodem, který dal jméno celé zemi, jsou Essexové z Essexu. Podle nezaručených zpráv to byl právě EEE alias Edward Essex z Essexu, kterého vyslal herun Mastivek z Edhilu na průzkum zaslíbeného ostrova. Už v roce 84 se Essexové usadili na Velkém Hradišti v Devonu. Největšího vlivu dosáhli v druhé polovině 80. l. Edward I. a Edward II. byli vládci celého Essexu (viz. mapa na s.) do roku 90. Mladším devonským rodem jsou Unterové z Innsmouthu. Rod se sice vyskytl už k.r. 89, ale do hraběcího stavu byl povýšen po roce 0. Mezi rody usazené v Middlessexu vynikají Redburgové, Wessexové, Jeneweinové, Blakkové a Jelowové. Všechny tyto rody jsou usazené v Údolí. Městská civilisace Sussexu dávala přednost individualismu před rodovým systémem. Proto se jediný sussexský rod Miltonů v roce 90 odstěhoval na vzdálený ostrov Antilopé, kde se ujal vedení místní komunity Sussexanů.    

Nejstarším rodem v Kernowu jsou Sidonové. Sidon z Kernowu stál u vzniku hrabství Kernow v roce 87 a aktivně se podílel na založení samostatného Essexu. Mladší kernowské rody jsou Baskervillové a Turner-Smithové. Oba rody se vyznamenaly v vynikly teorve po roce 92. Desider de Baskerville je členem vlády a v roce 98 získal titul vévody z Oregana. Evermore Turner-Smith je rovněž členem vlády a More Turner-Smith získal roku 98 titul kníže Pen Kernow.

Původ norfolkských rodů sahá podle historiků do doby formování hrabství Norfolk v 80.l. Od jihu k severu to jsou: MacNamarové, MacIanové, Suffolkové, Norfolkové, MacIntoushové, McLeliové a MacLarenové. Na Plymouthském hradě sídlí rod MacNamarů, v jehož čele stojí Finister MacNamara, baron plymouthský a předseda Essexské královské společnosti. MacIanové, spojenci MacNamarů ve všech občanských válkách, sídlí v King´s Lynn. Suffolkové jsou norfolksko-middlessexského původu. Rod vede Harold Middlessexský, jeden z nejvýznamnějších norfolkských politiků. Starobylí Norfolkové ovládají střední Norfolk. V čele rodu stojí Robert Roj rytíř Ochránce Královského hradu Nezlob. Dva severní rody MacIntoušové a MacLeliové tvoří tzv. seskupení Nordnorfolk, které v l. 92 a 94-95 vybojovalo stejnojmenné království. Na severovýchodě Norfolku sídlí rod MacLarenů, který zasáhl do novodobé historie království. Kircud MacLaren se stal velitelem Norfolkského pluku a Wojen MacLaren vede tajnou armádu O.T.A.

Řada příslušníků zmíněných rodů vynikla v politice i vojenství. Wessex byl velkošerifem Middlessexu (92, 94-00), MacNamara, Roj, MacLaren a Harold Middlessexský stáli v čele Norfolku. Sidon z Kernowu vedl Middlessex i Kernow, Jenewein byl velkošerifem Middlessexu atd.

O tom, jak vznikla jména Mastivek nebo Budek, není nic známo. Naštěstí většina jmen vznikla v anglofilské atmosféře 80. l. a podat jejich etymologický výklad je hračka. Mám na mysli v první řadě jména „barevná“, která nicméně málokdy odpovídají barvě pindíka a v mnoha případech mají zkomolenou výslovnost danou úrovní chlapce 8-10letého, který dosud nepoznal výhody studia jazyků nepřátelských zemí (s výjimkou NDR). Blue je skutečně modrý a čte se blú, ale už Jelowové jsou oranžoví a čtou se tak, jak to píšu. Blakkové jsou černí a James Rose je růžový, ale čte se rose. White je white a wajt, Edutant Green je víceméně skutečně grín, rovněž tak Edmond Red je red.  

Výjimkou je zdůraznění materiálu ve jméně Henry Wood. Raffinovanější byla jména pozdní anglofilské vlny jako generál Brain či Chruston Churchill, která prozrazovala ambice pindíků. Dostalo se rovněž na jména vyloženě sportovní. James Hunt (F1), Robert Roussean (Allan Cup), Robert Dronin (Allan Cup), Paul Henderson (NHL), Robert Orr (NHL)… Baskerville, Redgauntlet, Rubibanera, Tropinočkin nezapřou inspiraci literární. Velitel pindické armády Wrangel vděčí za své jméno slavnému bělogvardějskému generálovi. Především si však pindíci libují v neobvyklých a rozmarných jménech, které se tvoří jaksi sami od sebe díky náhlé epifanii tohoto kterého pindíka. Příkladnými epifaniemi jsou jména William Hudson a Jens Regis, nepochybuji, že po světě běhá spousta jejich jmenovců, ale věřme nebo ne, tyto dva chlapce napadly v neopakovatelném, zázračném okamžiku odhalení vlastní identity. Mezi nejrozmarnějšími jmény najdeme Ego Cadwalera, Briana Diana Adama, Garmonia Coopera, Étherwulfa Cúchulaina, Olgerda Dowghiella, Mnatu Kukucka nebo Rafala Rungeho. V Cantii si libují v motivech keltsko-starosaských, na Fárských ostrovech ve jménech severských, v Hybernii mají rádi jména francouzská, na Žmudi jména ruská, v Norfolku anglo-skotská. Chan-Shan to je celá Čína. V Zemi Edwarda I. a v Trinacrii si ze všeho tropí šašky. V Sussexu a Middlessexu dominují jména anglická. Každá země je analogií jiné země. Podnětnou studii o původu pindických jmen Proč se pindík nemůže jmenovat Todor Živkov napsal v roce 99 novinář Venedikt Mabo.  

V roce 03 se velkošerifem právě objeveného ostrova Mulholland stal pindík se jménem na první pohled běžným – John Carthoris. Osobní jméno John není nijak výjimečné (jmenuje se tak plukovník Blue, chmurský politik Hunter Collins, představitel NP Smith), rodové jméno Carthoris připomíná fárského Thora (například v jménu Thorgyl), a přesto je John Carthoris pindíkem z úplně jiného světa, který do té doby Essexané neznali. Essexané ostatně donedávna neznali i jiné věci, mimo jiné i básničku –

Pijme pivo s bobkem

jezme bedrník

nebudeme stonat

nebudeme mřít

 

Dobrodružná výprava 69 pindíků na hranice světa

Šedesátý devátý den roku 04 si William Hudson usmyslel, že se podívá až na hranice světa. Vybral 68 nejlepších pindíků, jejichž jména byla Jons Regis, John Blue, Desider de Baskerville, Evermore Turner-Smith, Alexander Nihilovskij, Orville d´Aureville, Derby McGray, Edmond Red, William Blakk, Harold Blakk, Jons Jelow, Tiao Taj, Edutant Green, Jan de Haviland, Sven Irbe, Étherwulf Cúchulain, Finister MacNamara, Wojen MacLaren, Ryno de Marigny, Fjodor Runěvskij, Venědikt Tropinočkin, Vetrugin, Rugger Claire, Fragonard, Antonius Cole, Janus Blok, Milcara, Sigismund Keystut, Olgerd Dowghiello, Ma Žung, Francin MacMahon, Janus Wrangel, Rob Roj, Henri Orr, Robert Orr, Venedikt Mabo, Ego Cadwaler, Rafal Runge, Robert Dronin, Garmonius Cooper, Robert Roussean, Paul Henderson, Nigail Oronsay, Harold z Chathamu, Brian Robinson, Henri z Wessexu, Robert Clwyd, William Watson, Sigismund Ovado, Orian de Saint-Nectaire, Belbo di Rispalditz, Ian MacNamara, Arthür du MacMahon, Edmond de Regnier, Worstward de Groux, Lulu Frondon, Edgard z Dalriady, Wake Te Naure, Total der Trommel, John Carthoris, Irwing Jelow, Chruston Churchill, Girald Irbe, Percival z Redruthu, James Belmacabre, Harold Middlessexský, Sidon Kernowský a Nigiad Hod. V březnu vypluli z Plymouthu do Revelu, odtud pokračovali pěšky do Arpaden, kde se setkali s několika znamenitými vyhnanci, a vykročili do neznámé Sibiřské Teige. Museli projít počasím, dělat úkoly a hrát. Při nočním pochodu na ně kapal vosk. Neznámý hlas na ně volal, že jsou ztracené kmeny izraelské, ať se vrátí do vlasti a nedělají hlouposti. Tajemná ruka psala DO DOMEČKU! Chtěli se vrátit, ale Percival vykřikl: „Serem na domeček a jedém!“ Byla v nich malá duše plná hracích kostek, když v nesmírné dálce spatřili obrovitou postavu. To je natuty Tofa, mysleli si. Jak se blížili, obr se zmenšoval. „Nebesa, Mastivku! Co ty tady?“ uniklo Hudsonovi na konci cesty. „Na vás tu tak čekám,“ odpověděl král. Pindíci nejsou z kamene. Urychleně se vrátili.

 

Představy o světě za hranicemi Essexu

I když je, milý čtenáři, toto kapitola poslední, nesmutni, neboť tě očekává 16 dodatků, Průvodce po pindických zemích, kterých je, jak jsi patrně spočítal, 22 a konečně mapové listy.

O tom, co se děje za hranicemi Essexu se dovídám jen zprostředkovaně od pindíků. Já sám jsem tam nikdy nebyl. Proto jsem byl až donedávna přesvědčen, že těch, kteří si v životě aspoň jednou s pindíky hráli – s výjimkou slečen a hochů, které jsem výše varoval – je hodně, ale těch, kteří dovedli hru k naprostému rozpuštění vlastní osobnosti a nahrazení této nudné bytosti desítkou jiných rozmanitých postav a figur, zkrátka pindíků, bude jen pár. Upřímně řečeno, myslel jsem, že nikdo takový už není. Potom se objevil John Carthoris, vlastně Martin Fibiger z Ústí nad Labem. Martin měl vlastní pindický stát už na prahu 70. let. Vedle válčení se státem Fibigera staršího pořádal olympijské hry. Jednou mi řekl, že ze všeho nejhorší byl marathón. Běhat s nima dokola podél stěn dobrý dvě tři hodiny… to si nedovedeš představit. Naposledy se s nimi vytasil v osmnácti. Znám ten pocit, když mně rodiče nachytají. Je to horší, než kdybych onanoval. Jenže to se nedá nic dělat. Jakou by měl život cenu, kdyby se nedal žít aspoň stokrát?

Náš král stojí na hranicích světa. Možná je to ztracená varta, ale co kdyby – co kdyby někdo přišel? Jsme připraveni z každého vetřelce nadělat kostky. Taková masová kostka měkce dopadá na plochu, pokud se nezmrazí. Potom je z ní nebezpečná zbraň. To jen na okraj, my víme. Tak NEZLOB. Náš král však čeká to dobré, vyhlíží Modrou louku.

 

Mastivek a Hudson mi říkají, abych poděkoval všem, kteří přispěli k hojnému výskytu pindíků v Essexu. Tak dobře. Jednou každému pošlu takovou cedulku v čínském stylu s nápisem ZASLOUŽIL SE O STÁT. Myslím, že to potěší.

 

 

 

 

Mastivek, Král Essexu a Západní říše, král Sussexu a Middlessexu, král Norfolku, král Virginie, král Kernowu, král Caledonie a Fárských ostrovů, král Cumberlandu a Chmuru, král Cantii, král Země Edwarda I., král Hybernie, král Moiru a Leonu, kníže selenský, kníže armorický, kníže arnhemský, kníže orcadský, velkovévoda trinacrijský a hrabě mulhollandský, děkuje:

 

Zdeně Linhartové

Petru Linhartovi

Evě Voglerové

Radku Fridrichovi

Karlu J. Benešovi

Martinu Fibigerovi

Radimu von Neuvirtovi

Radimu Husákovi

Heleně Kapaňové

Dušanu Kozákovi

Martinu Tomáškovi

Václavu Patčovi

Svatavě Antošové

Jarce Šimůnkové

Učňům SOŠ, SOU, OU a U Krupka

Jaroslavu Kubrtovi

a mnoha dalším, i těm, kteří byli v zájmu státu okradeni, ale kdyby mohli, jistě by sami dali…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Řešení úloh z kapitoly Etymologie pindických měst

 

Řešení 1. úlohy ze s.

 

Averoigne – bájná země upírů v prosách Clarka Ashtona Smithe, Balbec leží ve stínu kvetoucích dívek, Borgo Vico a Casa del Diavolo – obě lokality údajně leží ve městě Como u Comského jezera, ale jistější bude, když je vyhledáme v povídce A.K.Tolstoje Ďáblův dům, Sigmaringen je oblíbené letovisko vichistů, jinak se o něm píše v Od zámku k zámku, Clare – Odysseus, poměrně známý obraz rudovlasé irské pirátky u ostrova Clare, Cullenquay a St.Loo – nepochybně příjemná městečka v západní Anglii, bližší informace podá Agatha Christie, Vondervoteimitis – Vonder vyslov Donder… a jsme doma u Poeů a ďábla ve zvonici. Innsmouth – Lovecraft, Isca Silurum – dnes Caerlon-on-Usk, rodné město Arthura Machena.

 

Řešení 2. úlohy ze s.

 

Hamilton – někdy není pro pindického etymologa odhalit skutečnou příčinu: město na Novém Zélandu nebo Lady Hamilton nebo hockeyový klub Hamilton Tigers? To prostřední. To bylo překvapení i pro mě. Chaugnar Faugn – Lovecraft, Chidher Grün a Jessegrim – Meyrink, Chimera – chimér se sice v literatuře vyskytuje neskutečně mnoho (D. de Baskerville napočítal 26 románů), ale incitamentum poskytla jenom jedna – des Esseintesova, Nodent – Machen, Cap Cap – Allais, Jensen (a lilie) – Kocourek, Mesnilgrand – Barbey d´Aurevilly, Mersault – Camus, Solar Pons – holmesovský detektiv Augusta Derletha, Smautf a Uquáb al-Waqt – Perec, Una Monos – jde vlastně o dvě postavy Unu a Monose z povídky Edgara Poea.

 

Řešení 3. úlohy ze s.

 

Ašnapur – německý dobrodružný film z 50.l. Tygr z Ašnapuru (kdysi jej v Čechách dávali ve dvou dílech), Helianda – podle Oldřicha Nového země, odkud pochází jeho dívka v modrém, Hyacinthe – křestní jméno impresária kaskadéra a zvířete Mika Gauchera, Belmondo (a pravděpodobně Francouzi všeobecně) to vyslovuje jako Jasén, Zelig – polymorfní Woody Allen (mmchd. jediný Allenův film, který se kdy líbil vedení strany NP), osa měst Leigh-on-Vivien a Scarlet Falls – i Jons Regis měl po čtyřech hodinách v kině prdel odvátou větrem, ale mělo to sílu, Ómahá – tímto způsobem přečte Paspartu v podání Erica Idla Phileasu Foggovi a princezně Audě jméno přestupní železniční stanice na Středozápadě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obsah

 

Dějiny pindíků

 

Úvod

Na modré louce: prehistorie pindíků

Počátky pindíků v Essexu

Od prvních měst k prvním zemím (82 – 86)

Pindíci a N.A.H.A.

Vznik, rozpad a porážka prvního Essexského hrabství (86-89)

Kolečkový obrat

Kulturní život v Essexu osmdesátých let

Za časů „velké rebelie“ L.P.89

Základy pindického státu

Tíží vás okovy? Zbavil jste se pout? – K prvnímu shromáždění pindíků

Dekonstrukce rekonstrukce: Colin v čele LCRP

Rekonstrukce

Hledání kontra ŠŠ

Dvojí válka o Middlessex

Literatura ranného Essexu

První válka o Middlessex z pohledu kavaleristy

Druhá válka o Middlessex z mého pohledu

Třetí návrat LCRP

Vláda velkošerifů

Nové objevy

Říjnová volební reforma

Expanse všemi směry

Vyložení pindíci a magický socialismus v Essexu

Maturika a McLeliova reakce

Sjednocení a disintegrace

První éra vlády Williama Hudsona

Sjednocení Essexu a válka hrabství

Essex na rozhraní

Strana LCRP v letech 90 – 93

Do lepších časů: Druhé vylodění na Edwardově ostrově

První hospodářská politika: „Obrat“

Denisova 4 a symbolisté

Literární a politické aspekty eserské myšlenky

Iniciační role Charlestonu a éra nomádů

Rozpad Essexu: Od vítězství k porážce

Cesta do Západní říše

Knihovna

Nigail Oronsay: První pokus o kritiku

Skupina Čtyř

Tasov, Milton Keynes

Dva typy důstojníka

Spící země: Bitva u Karl-Johans Gate

Moderní výzkum na roli kulturní

Od plymouthské trachtace k Umírajícímu Jazyku

Tři pindíci na toulkách o mně nemluvě

… a zkoumali, co se zkoumat dá

Nadějný freundschaft a kulturní vyžití pindíků v roce 95

Na den meditací o smrti

O družbě a „třetí vlně“

Severoessexský journalistický kruh

Neuropsychopatologické epidemie

Šílenství Williama Hudsona

Politici, písničkáři a pindíkatost Essexu

Osídlování Essexu po roce 91

Slavné čtyřletí

Velká válka „Universum“

„Inter arma silent musea“

Z pindíkova okovu

Ten blázen Altenberg

Pindík a jeho pobyt v přírodě

Úloha lorda Lichfielda

Znovuzrození EPS

Essexské finance v l. 90 – 98

Frou-frou: Poslední universální hnutí

Kritika a umění v letech 93 – 98

Básnicky bydlí pindík

Pindík jako labužník

Vnitřní symbolika pindíků

Fatálně burleskní otázky: Z jednání vlády Williama Hudsona

Pindické vědy

Etymologie pindických měst

O poctivých a nepoctivých penízkách

Jak poznat mapu aneb Válka na agonále AA

XIII. volby v Essexu

Nové úřednické úkoly

Červnové povstání

Země dvou tisíc pindíků

Lokální konflikty: Od juniánů k enormistům I.

Orcadské dobrodružství

Lokální konflikty: Od juniánů k enormistům II.

Pindická kosmogonie

Územní a politický vývoj 99-03

Letní země Jižního Neldoretu

Periferní umění v Essexu

Literatura po roce 0 a napomenutí všem dívkám a hochům

Literární badatelé a překladatelé

Demografický vývoj

Pátá a šestá vlna

Setologie

Pindická jména

Dobrodružná výprava 69 pindíků na hranice světa

Představy o světě za hranicemi Essexu

Řešení úloh z kapitoly Etymologie pindických měst

 

Dodatky

I.          Představitelé Essexu

II.        Politické strany a volby

III.       Města Essexu

IV.       Řády, ceny, poznamenání

V.         Pindické kmeny a jazyky

VI.       Současná vláda Essexu

VII.      Nakladatelství v Essexu

VIII.     Jmenný rejstřík

IX.       Rejstřík bitev

X.         Přehled nejdůležitějších událostí

XI.       ERA

XII.      Pindíci jako sportovníci a sportovní fandové

XIII.     Současné země a někdejší země, které se staly jejich součástí

XIV.     Vývojová období Williama Hudsona

XV.      Geografie Essexu

XVI.     Demografický vývoj Essexu a pindických zemí

XVII.    Kalendář pindíků doplněný významnými daty barbarských dějin

 

Přehled pindických zemí

Armorica

Arnhemská země

Bretoni

Caledonie

Cantii

Cumberland

Devon

Gotland

Hybernie

Chmur

Kernow

Leon

Middlessex

Moir

Mulholland

Norfolk

Orcades

Selen

Sussex

Trinacria

Virginie

Země Edwarda I.

 


3 komentáře to “Oficiální stránky vlády krále Mastivka”

  1. Nedívím se, že tu komentáře nejsou. Je to uměle ochuceno o autorovu nevolnost v psaní. Patrně čtenář se ztrácí v takto vzniklých kalech a místo ťukání do klávesnice si začne ťukat na čelo v tom nejlepším případě si pustí záznam koncertu Vyžvejklé bambule a odchází na záchod kam se zapoměli dostavit umělci z bradrHúdu též známy jako Real Shit Is Dream 4U (rovněž jako pro autora 2) Nicméně autorovo psaní může působit pro zasvěcené toto jako zlatá mára.

  2. Chápete proč čeká komentář na schválení? Ne. No přece, aby ho pindík pohřbil

  3. Víte proč se na tyto stránky pindík vrací?
    Protože jsou skvělé.
    Ne.
    Protože jim nerozumí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: