O MĚSÍČNÍCH POVÍDKÁCH

Na světě je všeho všudy pouhých 3 956 měsíční povídek

Je ten Linhart opravdovej magor nebo to jen hraje?

Pavel Šrut k Michalu Šandovi na Bítově

Nejen pro sebe, ale i pro jiné podnikám tuto výpravu za odhalením příčin a rozpoznání důsledků umanuté činnosti, jíž jsem si uložil – totiž pravidelného psaní měsíčních povídek, jejich řazení do měsíčních (či dvou- i tříměsíčních) souborů a vytváření vyšších celků. Rovněž se pokusím vyvrátit jistá zdánlivě nevyvratitelná hodnocení měsíčních povídek a jejich tvůrce.

Klínový kámen

O jejich zjevování

Měsíční povídka je technicky řečeno krátký literární útvar – prosa, báseň v prose, rýmovaná prosa – označovaný jako mikropovídka nebo kurz-kurzgeschichte. Pro tento žánr jsou jako dělané poetické texty o krajině či minulosti i jejich antipod v podobě mudrlantských glos o současnosti,

anekdotická vyprávění každodenních událostí, snové a fantaskní vise, texty s absurdní pointou nebo zcela bez pointy, pozorování či výpovědi se silně expresivním nábojem, které doslova fysicky vybízejí k hlasitému přednesu.

Předchůdce ironicko-impresionistické linie měsíční povídky shledávám v Georgi Christophu Lichtenbergovi (např. Smíšené spisy, 1800) a tzv. malých romanticích Xavieru Forneretovi a Aloysiu Bertrandovi (Kašpar noci, 1842). Miniaturu na hranicích poesie a prosy pěstovali i Charles Baudelaire (Malé básně v prose, 1869) a Jules Laforgue (80. léta XIX. století). Ohlas francouzských dekadentů najdeme v krátkých textech Jana Opolského i Karla Babánka. Mezi ironií a absurditou, zcela oproštěni od vlivu krajinomalebných impresí, se pohybují Octave Mirbeau a Alfred Jarry. Zcela novou krev přinesly hořké minutové romány Petra Altenberga (např. Jak já to vidím, 1896) a poutnické příběhy Roberta Walsera. Duchu měsíčních povídek nejbližší jsou přístupy Jakuba Demla (formálně nejrozpoznatelnější v jeho Šlépějích) a absurdně-mystické vidění světa u Daniila Charmse. Smysl pro absurdno, zkratku, černý humor bez vtipu – tedy atributy žánru mikropovídky, byť v jiném žánrovém prostoru naplňují i pováleční surrealisté (Vratislav Effenberger, Karel Hynek) nebo umělecké přístolní společnosti jako Škola křížovníků černého humoru bez vtipu, které zmapoval Vladimír Borecký (Odvrácené tvář humoru, 1996).

V současné české literatuře jsou vedle Ivana Wernische nejjasnějšími mistry mikropovídky Petr Motýl, Filip Příhoda, Radek Fridrich. Kateřina Tošková ve studii o mikropovídkách Krátké, absurdní, jiné (Tvar 12/2009) připomíná i jména Jaroslav Pížl, Marian Palla, František Řezníček a Josef Straka.

Měsíční povídky se poprvé časopisecky objevily – nepočítáme-li publikování v revue Dekadent Geniální – v Nových knihách v létě 1996, kde krátkou ukázku otiskl Jan Nejedlý. Ale už o dva roky později se vybrané povídky dostaly do učebnice! V Čítance český Jazyk (Velarium 1998) Pavla Jazyka je můžeme nalézt v kapitolách Nezávisle naučná literatura a Filosofie pro mládež. Velká škoda, že českobudějovické nakladatelství záhy skončilo, přestože jsem osobně zaslal několik exemplářů čítanky na ministerstvo školství.

Vzhledem k tomu, že je z důvodů finančních (a rovněž z hlediska prosté soudnosti) nemožné vydávat povídky chronologicky v měsíčních souborech, sestavuji různé výbory. Klíč k vytvoření hezkého kompletku je však pokaždé jiný. Do prvního knižního výboru jsem namrskal vše, co mi přišlo pod ruku, neboť jsem se naivně domníval, že jiný takový blázen, který by podobnou knihu vydal se více nenajde. Měsíční povídky/Opárno (sestaveno v roce 2001 jako výbor MP z let 94 až 01, Votobia 2003) obsahují tedy redundantní množství povídek rozdělené do čtyř okruhů – rodný kraj, profesní kariéra, život v klášteru a rozmanitosti. Příběhy o putování a hospodách znamenitě illustrují též cestopis Opárno. Díky této zkušenosti jsem se vyšinul na vyšší editorské niveau a do výboru Pro cizince na cestách (sestaveno 2003 jako výbor z let 98-03, Kapucín 2003) jsem vybral uměřené množství povídek spojených s rodným krajem a poutnickým řemeslem. I přes toto zázračné zmoudření se editor třetího výboru Radim Kopáč rozhodl, že si raději pomůže sám. Z povídek a básní, které jsem vybral, se po editorově decimaci objevily perly v prosaickém oddíle Čmelák času a částečně i v básnické části Ďáblův šuplík knihy Napsáno v trenýrkách (povídky z let 01-05, Protis 2006). Editor čtvrtého výboru Tomáš Suk mi kupodivu dal obě ruce volné. Pro jistotu jsem si však za ukazovák levé ruky vybral Radka Fridricha, který mě navedl na cestu přiměřené decimace. Klíčem pro výběr bylo střídání tří hledisek: prostoru Severních Čech, fantasmagorie a vytěžení potenciálu laskavého pozorovatele lidských životů. Tak vznikla knížka Běsové budou pokřikovat (sestaveno 2010 jako výbor z let 06 až 10, H_aluze 2010). V roce 2012 se editory měsíčních povídek stali Antonín Petruželka (dosud nevydaný výbor povídek z let 1996 až 2012) a Bohuslav Vaněk-Úvalský. Ten ve svém Krásném nakladatelství připravil spolu s autorem během letního znoje dva zásadní výbory: Památný den v Duxu, jehož název přejímá krajinomalebný oddíl z votobijského vydání (a rovněž i část povídek z obou vydání z z roku 2003) a který zahrnuje povídky do roku 2012, a Psáno v trenýrkách, jež je rovněž poctou zesnulému nakladateli Romanu Polákovi. Tento výbor přejímá texty z protisovského vydání a nově obsahuje oddíly cestopisů, text inteligence a Soumrak modelů (měsíční povídky z let 2006 a 2012).

Ještě než skončím tuto chlubnou tirádu, musím se přiznat, že se podařilo vpašovat měsíční povídky i do společensky zásadních literárních opusů a vědecky erudovaných publikací. Konkrétně jde o recyklovatelný cyklus Spící Hrůza s pěti povídkami maskovanými za slovníková hesla (dybbuk 2011) a Vexilologický kabinet britského impéria (Europrinty 2008), kde z kapitolky o dějinách Britské Indie vykukuje měsíční povídka o krvavém tažení vzbouřených Indů doprovázejících se britskou vojenskou kapelou.

Měsíční povídky rovněž plnily či přímo formovaly rubriky Na špatné adrese (Host), Na tahu (Reflex) a Haló, tady čistička (Tvar). Znamenité výkony podaly ve sborníku Slunce, seno a pár šachet (Kapucín 2011), jemuž jedna z nich dala jméno, a v anglickojazyčné antologii Prague Tales (NEW 2008), kde se povídky o Teplicích a vesnici Straky vydávaly za příběhy z pražské periferie.

Skříň

O jejich zrcadlení

Posedlost všemožnými seznamy a přehledy, mj. Illustrovaným seznamem měsíčních povídek, mi paradoxně umožňuje nezkalenou čirou radost z nepřetržitého trvání existence, vděčnosti k věčnosti a přesvědčení o tom, že společenský sociopat je nejen významným, ale jediným stavebním prvkem společnosti. V retrospektivě mi pak mé výčty a záznamy umožňují rozpoznat, že určitý okamžik psaní, jenž se zdál být nabubřelým hokuspokusem, je jedním z velkých milníků ztracené slavné epochy.

Bohouš Vaněk-Úvalský řekl, že jsem ukázkou triumfu vůle, poněvadž tvořím (ať je tím myšleno cokoli) navzdory talentu, nedostatku finančních prostředků a životu na periferii. Rovněž poznamenal, že na počátku jsem si vytvořil určitý systém, kterého se držím děj se co děj. Tu jsem se však, jak jistě uznáte, musel ohradit. Vznikající dílo se systému nedrží, naopak jej samo tvoří. A to bez ohledu na okolnosti. To platí zvláště o duchovní filosofii, kterou jsem doň chtěl vložit, než jsem při pohledu na Teplice z výšiny Janáčkových sadů ve společnosti jedné ze svých prvních cigaret pochopil, že nejsem ani filosof, ani duchovní člověk. Jsem zpovykané hovado shlížející na svět z jalové slonovinové věže a mé spisování je důsledkem toho, že si skutečnost nejen nepřipouštím, ale nejsem toho dokonce schopen.

Toto odbočení navodilo příjemnou, mírně dusnou atmosféru důvěrnosti mezi mnou a vámi, což mi umožňuje odhalit incitamentum měsíčních povídek. Jak dokazuje původní verse novely Haló, hula, hop z roku 94 (která má na mé poměry neuvěřitelných 14 stránek), měsíční povídky byly původně brány jako literární cvičení a zdroje námětů pro rozmáchlé románové fresky. Již samo Haló, hula, hop je jasnou zradou mého junáckého záměru psát příběhy, ze kterých by trčely drúzy krystalické hrůzy. Zkraje téhož roku jsem v oslnění gotickými arabeskami Edgara Allana Poea napsal dvě krátké Panspermatické povídky. Vzápětí nato jsem ve stavu příjemné horečky, kdy těká mysl a myšlenky se matou, napsal první soubor měsíčních povídek. Těkavá znamení vznikla při poslechu kapely Priessnitz (což může být důležité, tehdy jsem dočetl román D. L. Sayersové Pět malých krejčíků). Poté, co jsem napsal asi pět kousků, jsem vyskočil jako pralinka a na volnou zadní stranu čtvrtek Když Alenka stůně od dětské lékařky jsem nakreslil asi tucet kreseb uhlem.

Psát povídku podle názvu – jak radí Lovecraft – je nápad či spíš východisko velice imaginativní. Tak jsem napsal první měsíční povídky a myslím, že mnoho z těch jazykovských – ale jeho hlavní rada, totiž psát podle osnovy (které se sice nemusíme až tak držet), je pro mě nepřijatelná. Vždycky, když jsem zaujal nějaké apriorní stanovisko, tak to vlastní text odskákal. Kdysi jsem četl Apollinairovo Pásmo, možná v šestnácti. On není jeden z mých oblíbených, představa básně-řeky ovšem zůstala. Vedle jiných je povídka Báseň o řece právě tou, v níž jsem zažil ten báječný říční pocit. Teplice nemusí mít řeku, stačí jim plynutí textu v rytmu pomalé, unavené a žluté řeky. A když se ta řeka drkotá mezi kameny, bouří se a plazí na mělčině, je mi ještě lépe (3.11.01).

Engelein mi říkal, že se v mých povídkách – někde hluboko – ozývá sociálno. Jakože mám nějaký vztah k uraženým a poníženým. Koneckonců Teplice jsou punkové a Sever je zralý na sociálku. Budu tedy říkat ke své bohyni Socaně: Prosím vás, sociální pani, neberte mi inspiraci (tak podobně prosil Hyacinthe, impresário Mika Gauchera, aby mu toho otrapu nesebrali). Sociální aspik v mých povídkách, to mě nikdy nenapadlo, ale je to pravda – i k mamá se odedávna s vřelostí až neuvěřitelnou hlásila ta nejhorší spodina ze Mstišova a z Trnovan. Řekl bych, že něco podobného u Evy vůbec nepřipadá v úvahu. Jenom nejvyšší se může setkat s tím nejnižším. Všechno si vyložím podle svého – tak, abych byl hezky pěkňoučký a co!? Na sebe, na sebíčko všechno stáhnu (14.2.02).

Dodělal jsem většinu kreseb pro Měsíční povídky. V březnu jsem si na papír vypsal 37 názvů náhodně vybraných měsíčních povídek z let 94-04 a využil jejich imaginativní a reálné síly. Část jsem nakreslil na použité čtvrtky od táty, část na zažloutlé papíry z teplických lázní a pak je na čtvrtky nalepil. – To mi řekl Vetrugin. Klidně se přiznal, že sprostě vykrádá moje kurz-kurzgeschichte (13.6.04).

30.12.03 se zmiňuji o vlivných příznacích v MP. Někdy to jsou určité parole jako Víc než se zdá, jak tak zní heslo Hitlerjugend Mehr als scheint, při probuzení jistého dne v listopadu mi náhle vytanulo na rtech. Objevují se i mohutnější vlny, které formují MP. Například četba časopisu Lidé a země ze 70. a 80. let, příchod do Duchcova, období v klášteru, paravědecká mánie, psaní pro Špatnou adresu, komiksoví Gron-c-chové a Ron-o-tové z ABC.

V červenci 04 jsem si do deníku vypsal jména postav z MP 1994. Co jsem z toho výčtu (Bele, Petr, Ivan, Heřman, Hůďa, Zázvor, Holmes, Hitler, Nachimov, Podtácek, Chasim, Roderich, Charms, Popov, Rozanov, Niebuhr, Frank, Karel, Milča, Šíma, Kropáčková, Kotěnočkin) chtěl zjistit, není jasné – ale někdy jsou samotná jména pro psaní MP rozhodující. Hned to první – zahálčivý Bele s rozpláclou prdelí a paralelní rozpláclý flek démona na zdi. Nevím, jak bych bez této povedené dvojice vůbec začal žít.

Měsíční povídky považuji za živé bytosti. Nepamatuji se, kdy jsem k tomuto uvážlivému závěru došel (8.4.06).

Kouzelné péro

O jejich zvěstování

Kdysi jedna básnířka (Marie Šťastná) řekla, že knížky, které vydala ji už nezajímají. Uvažoval jsem právě, že si jednu její knížku koupím (ne pro sebe), ale raději jsem ji poslechl. Když i autor nad tím zlomil hůl, co teprve čtenář. Čtenář investující do měsíčních povídek se takového trapasu , že je jediný vůl, který skočil na špek, nemusí bát. Ve stejnou dobu plus mínus den, kdy se do nich začte on, bude na světě minimálně jeden čtenář číst zhruba totéž. I když se příkladně kritička Eva Klíčová domnívá, že si utahuji z čtenářské zkušenosti a z momentu zklamaného očekávání a jisté nepochopení snad i výstřednicky očekávám, považuji měsíční povídky za zvěstovatele (vypůjčil jsem si tento termín z filosofické praxe Činarů). Rád bych pohovořil o tom, co zvěstují, ale abych se tohoto úkolu zhostil, musel bych si přivodit pathetickou opičku, a to by někteří mohli považovat za projev narcisismu. Za autora kromě knih, nechť raději mluví manická extempore na veřejnosti, rozhovory v mediích prošpikované ataky nebo prosvícené hlubokou lidskostí a kritici. Dobrý kritik je však mnohem vzácnější než dobrá kniha a tak se bohužel na mnohé nedostane.

Některé kritiky jsou velice zajímavé a poučné. Kritik sice raffinovaně píše o jiném autorovi, ale já vím: Je to o mně a nadto se kritik krutě trefil do černého, slabého, neduživého, ba trudovitého zlomku mé tvorby. Není od věci dozvědět se něco o sobě. Už jen proto, že to příští bude příště lepší. Radek Fridrich (2003) psal o Měsíčních povídkách/Opárnu. Označil povídky jako kurzgeschichte (upřesnil jsem na kurz-kurzgeschichte). Jako mé blížence identifikoval Charmse, Klímu, Altenberga a Haška. Hašek by mě nikdy nenapadl, ale je to tak – jsme si blízcí, abych tak řekl, v húmoru, v opovržení a v konsumaci. Radim Kopáč (2005) tvrdí, že úroveň povídek klesá, jakmile se blížím k Charmsovi, a stoupá, blížím-li se k patafysice. Oskar Mainx (2004) psal ve Tvaru o výboru Pro cizince na cestách a srovnání s Demlem nevyšlo pro MP nepříznivě. Karel Kuna (2003) a Jan Nejedlý (2004) psali o MP z hlediska biografického. Jaro Balvín (2005) ve studii My nic jiného neděláme (tak se jmenuje vydání essayů ve VSSM) si všiml pro MP zajímavého psaní měsíčních povídek. Karel Piorecký (2004) je setnul variujíce mezi jejich „bolestínstvím“ a „nudou“. Petr Hrbáč (2004) je v recensi na Cestu do Malšic Karla Kuny označil jako povrchní. Tentýž Petr (2001) a Pavel Šrut (2005) z nich při recensi antologie a sborníku citují, což slabomyslně považuji za přitakání. Jan Plyczan (2003) v Pandoře recensuje Pro cizince na cestách. Martin Fibiger (2005) v přednášce o literátech Severu dává do souvislosti můj narcisismus a měsíční povídky. Jan Nejedlý (2006) v LN je zařazuje do proudu „teplické tvrdé školy“, Radim Kopáč (2005) je staví do kontextu – jak si to vykládám – jakéhosi gesamtkunstwerku (a to je velmi pěkný zásah). Zdeno Pavelka (2004, 2005) je nazývá rozbuškou v české literatuře. Mirek Balaštík (2005, 2009) je nechce vydat knižně v Hostu s odůvodněním, že jsou moc krátké a především se odmítají věnovat něčemu skutečně závažnému. V roce 2004 jsem poslal dvě knihy a výbor z MP, včetně několika překladů do němčiny jistému Künzelovi ze Sudetoněmeckého fondu. Nikdy se neozval. Mohly ho nasrat zmínky o Němcích a Německu. Na kulturním serveru totem.cz, kde jsem MP ze zvědavosti publikoval, jim mimo jiné bylo vyčteno opakování a prvoplánovost.

V již zmíněné studii Kateřiny Toškové o mikropovídkách a najmě měsíčních povídkách je naznačeno, že určitým leitmotivem je snaha vypsat se z chaosu světa a zvěstováním je pak sdělení, že vegetujeme ve světě, který nám neříká pane. Měl by nám říkat pane či paní? Měli bychom s ním být srozuměni nebo jej ve stilu Herberta Marcuse odmítnout? Zde, zdá se, žádné kompromisní řešení neúčinkuje. Možno se stát spisovatelem, nebo přijmout roli demiurga a sešílet, rozevřít se do samoty a rozjímání, stát se křižákem, nebo pojmout sám sebe ve vší skromnosti jako finského běžce Paava Nurmiho, který běhal s hodinkami na ruce, neboť závodil pouze sám se sebou, i když patrně věděl, že neutíká po hranici vesmíru, ale na Zemi.

Petr Tygr

illustrace:

Kámen s klínovým písmem, Mstišov u Dubí (foto Fragonard III.)

Realisace parole Daniila Charmse Umění je skříň (foto Fragonard III.)

Zápisník Patrika Linharta s kouzelným brkem (foto Patrik Vetrugin)

 


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: