DENÍKY STARÉ MILENKY

DENÍK DILUVIANTA PSANÝ OD LEDNA 2011 PO ROZCHODU SE SYLVIÍ, KTERÉ JSEM 31.12.2010 ŘEKL, ŽE NECHCI DĚTI, ŽE JE FAKTICKY NEMUSÍM K ŽIVOTU, A JEŠTĚ MÉNĚ K ŽIVOTU POTŘEBUJI JI. V TÉ CHVÍLI JSEM NEMĚL ŽÁDNOU DÍVKU, ALE UVAŽOVAL JSEM O NĚKOM, KDO NEMÁ KNIHY V NENÁVISTI. ŽIL JSEM TŘI ROKY S NĚKÝM, KDO NENÁVIDÍ KNIHY, ALE ONA BYLA KRÁSNÁ A JÁ KRÁSU MILUJI. DŘÍV JSEM ŽIL S HOLKOU, KTERÁ KNIHY MILOVALA, ALE NENÁVIDĚLA MNĚ. OBDIVOVALA LE GRAND JEU – VYSOKOU HRU, ALE ŽÍT S NĚKÝM, KDO JI CHCE A MUSÍ HRÁT, TO BYLO PŘÍLIŠ I PRO NI. NAJÍT HOLKU, KTERÁ RÁDA ČTE A MILUJE BÁSNÍKY S JEJICH FOBIJEMI A MALICHERNOSSTMI A TUPOSTÍ  A NEBOJÍ SE VYSOKÉ HRY – TO JE ZÁZRAK.

band_1_2009_01_closest_1600

MOŽNÁ JE PODIVNOSTÍ DÁT SEM FOTKU DM, ALE NEEXISTUJE NIC VÝMLUVNĚJŠÍHO, CELÉ SVÉ DÍLO TVOŘÍM V OSLNĚNÍ VLASTÍM JSOUCNEM, ČESKÝM STŘEDOHOŘÍM, JAKUBEM DEMLEM, LÁĎOU KLÍMOU, JOSEFEM VÁCHALEM, HUGO HAASEM, THE CURE A KAPELOU DEPECHE MODE

5.1.11

Šel jsem s hRvN a Marksem zamávat Zbýňovi do vězení (sedí v Teplicích). Cestou jsem našel dvěstě korun, což pozvedlo útratu. Uklidnil jsem se a měl čas přemýšlet o důležitých otázkách existence. Jsme Lucie a já sourozenci, nebo bych mohl s Lucií něco mít? Ano, Lucie hrála kafkovu sestru Ottlu, takže potud je vše v pořádku.

polovina února 11

Zamilovanost přechází v lásku k Lucii – je to doslova viditelné, hmatatelné!

konec února 11

Návrh knihy o krajině

Inspirace: Cílek, Draytonův Poly-Olbion a Původ uctivání stromů (kniha zmíněná v povídce Prázdný dům)

Okruhy:

– literatura v krajině, krajina v literatuře:

estétské krajiny (Poe), krajiny soumraku (Opolský), melancholické krajiny (Blatný), symbolické krajiny (Klíma

– industriální krajina, opuštěná místa, „zrezivělá krása“

– městská krajina (jeden generál řekl: Nesnáším válku, protože se odehrává na venkově.)

– vývoj uvažování o krajině

– zahrady

– mapy

– genius loci

– krajináři (Nizozemí, Anglie, Hudson River school, romantismus, impresionismus)

– imaginární krajiny

– krajina a poutník (výstava v Litoměřicích)

– uctívání stromů, hor, řek, pramenů, dalších krajinných prvků

– antropomorfisovaná krajina

– krajina bez budoucnosti – Entropa

5.3.11

Seznam hotových a připravovaných knih:

Šílený Trist

Novela bohemica, MP 1994 – 2010, zatím 70 stran čili cca 220 povídek, illlustrace: Vetrugin

Alterna Magica

Novela bohemica, cyklus 24 povídek 1993 – 2004, text 190 s. + dodatky 15 s. + illustrace apod. 20 s., součástí jsou illustrace, fotografie, koláže, drobné poznámky, pavouci lásky

Spící Hrůza

Dybbuk, cyklus povídek 1993 – 2005, součástí jsou illustrace, grafy

Vyprávění nočních hubeňourů

texty vznikaly v l. 1999 – 2011, Dějiny horroru + portréty mistrů žánru + antologie překladů + heslář, cca 350 s.

Dějiny pindíků

Novela bohemica, text 150 s. + dodatky 75 s. + dějiny zemí 70 s. + ill. fota cca 50 ks + mapy 23 s.,

Dějiny zatím mapují stav do roku 1704 (2004) – je třeba dopsat příběh do roku 2010

Deník diluvianta

Novela bohemica, deníkové záznamy psané od roku 1994, součástí jsou illustrace, básně jiné nenarvané, počet stran zreviduje editor AP – zatím je to 335 s.

Lunhard

novela 2005, cca 70 s.

Průlivové osady

novela 2007, cca 70 s.

Radim Husák: Buďme k sobě jako děti

povídky a básně zakladatele DG 1994 – 2007, editor PEL

Ztracený klub

cyklus povídek z féerického Terpolska, vzniká od 2007, před dokončením, cca 60 stran

Jáma a rypadlo

MP – rodný kraj + další, nepřipraveno

Ročenka Staré milenky (název není vybraný)

koláž vycházející z MP + patavědeckých ročenek + manifestů, apelů + essayů + kalendáře DG, hojně illustrováno, graficky ozvláštěno

16.3.11

Zdálo se mi, o kapličce v předhorské krajině. Dveře do kapličky byly stejné jako dveře do westernového saloonu.

O právě vysílaném Čtenářském deníku si journalista Vladimír Bosák napsal do svého blogu:

Poezie eště žije. Chca nechca musel sem se zasmát. Pěkně od srdce. Osvěživě. Vrátila se ni naděje. Víra. Čeština není ztracená. Zatracená.

Přednášel s vášní svou báseń o Kristovi prokládanou chlupy z kundy. To mě tak osvěžilo. Po všech těch pičovnách. Nedorozumění z nechtění. Význam má jen zcela věnovat se básnění. Zvláště když debilové nepoznaj blázna vod básnika. Toť vleklá výhoda. Veškerý idologie, třídní vědomí. …

V Americe byla čeština jen moje. Knižky z Berkely, Nebrasky, Texasu, Chicaga. Rozřezával sem stránky panenských výtisků.

23.3.11

Zdálo se mi, že jako voják jsem zachránil dítě před godzillou. Zachránění však nebylo konečné či trvalé, v důsledku čehož jsem se dostal před soud. Před několika dny jsem se ve snu v husarské uniformě zúčastnil ochutnávky pálenek.

Vybral jsem fotografie, které jsem nafotil během práce v týdeníku. Některé z nich bych mohl dát do knihy o Teplicku – povídky, momentky.

Lucie a já bydlíme na našem panství v Duxu, ve Wirsindském domě. Představila mě rodičům – a jak musím řici – s velikým úspěchem.

březen: Anthony Horowitz: Horory na dobrou noc. Ray Bradbury: Ohnivý sloup.

začátek dubna 11

Dočetl jsem se, že zemřela Věra Jirousová. Před 10 lety jsme tančili před bítovským motorestem. Svlékla si podprsenku a prohlásila, že nejen Magor se může svlékat. Hráli Už jsme doma. Už je Věra doma. Tak to říkají v Číně.

Na Věšáku nám jeden maník vyprávěl o juchálcích z Břeclavi. Jednoho folklorního juchálka na zájezdu do Francie tuším, tak vyklepala jedna místní folkloristka, že se mu srolovaly prsty u nohou. Když se talentovaná vědecká pracovnice ptala, zda může přijít i zítra, odpověděl juchálek: „Zejtra ne, pozítří, prosím…“

Napsal mi jistý psycholog Petr Bakalář, že by mě rád navštívil na našem panství. Prý mu Kahuda vyprávěl, jaký jsem magor a to ho natolik excitovalo, že na mě musí vletět. Nedalo mi to a mrkl jsem se do wikipedie, jestli ten Bakalář není známá firma. A taky že tak: „Psycholog Bakalář vnímá vědu jako Mengele,“ napsal jeden z jeho oponentů. Baže, dobře to Kahuda na tom světě zařídil. Je mi tuze sympatický ten Mengoš české psychologie. Má jednu teorii – R-stratég je človín, jenž sází na osud (zejména morgoši a bohéma tak činí), zatímco K-stratég sází na rozum.

16.4.11

Martin Langer se synem a s Eliškou byli u nás v Duxu.

19.4.11

Někteří albatrosi dosednou na zem až poté, co celá léta kroužili kolem Antarktidy.

V předvečer jsem zryl zahradu.

duben: Charms. Antologie Činarů. Jiří Staněk: Básně.

3.5.11

Čtení na Libeňském ostrově U Budyho. Večer jsem se zasnoubil s Lucií v nonstopu u hlavního nádraží v Praze. Ráno jsme usnuli ve vlaku a vystoupili v Drážďanech. Byl krásný den.

11.5.11

Zdálo se mi o dvoumetrovém šnekovi, kterého lovili členové „místního“ mysliveckého sdružení. Byli jsme u jejich předsedy na návštěvě. Jeho manželka nám předváděla úložné skříně. Vešel se do nich, kdyby chtěla, celý vesmír. Následoval sen o stavbě modelové železnice. Přivezli nám součástky na mašinky. Ve skutečnosti z toho však vznikaly šílené vraždící stroje. Byť stroje malinké, kterým šlo při troše dobré vůle utéci.

Spolužák Tomáše Semlera napsal v nějaké slohové práci: USA se vměšují do vnitřních záležitostí míru.

7.5.11

Čtení v Oseckém klášteru – PEL, Svatka a Luděk Marks. Dux Nebel. Pitka na Věšáku s Adamem, Šárkou Koukalová a Radkem Hořejším – následně na panství.

14.5.11

Sen o Petru Hruškovi a Tomu Cruisovi

Hledám své illustrace. V opilosti jsem je nechal v některé z desítek vnitřních i vnějších (jaksi přírodních) komnat obrovské knihovny. V jednom sále promítají film o hornickém předákovi a jeho ženě z doby kolem roku 1900. V titulních úlohách jsou Tom Cruise a Kidmanová, on nosí po práci červenou, flitry pošitou uniformu, bílé rajtky a šavli, ona bohatou perlami zdobenou róbu. Komentátor filmu oznamuje divákům, že režisér jménem Vogeler přecenil jednak osvětlení takového hornického města počátku století a neodhadl, jakým způsobem vedli horníci a jejich rodiny noční život.

18.5.11

Četl jsem si ve Staňkově skvělém výboru Pornofilie a při náhodném listování jsem nemohl napoprvé rozlepit strany 72 a 73. Ihned mě napadlo, na základě vlastní zkušenosti, že nad jednou z básní Staněk nepochybně onanoval ergo ipsoval. A skutečně tomu napovídá i verš na s. 73: obě spermatem potřísněné dlaně.

Kadáfí prohlásil: „Jsem na místě, kam se nelze dostat.“ Později to opravili v duchu, že je na místě, kde ho nenajdou. První verse je však správná, jde o jakési magické vytržení ze světa. Místo, které mnohým není souzeno.

30.5.11

Natáčení s buznama – krása + nádhera.

Infrarealismus – Perec

eklatantní – skvělý

květen: Staněk: Pornofilie. Zelené peří. Lovecraft.

13.6.11

Lucie má oči z olivínu. Reakce na text houpacích koní: Servírka má špenátový oči.

14.6.11

V opavské kavárně Evžen vystoupila velká trojka: Kremlička, Martin Langer a já.
Mistr Chaosu Jakub Chrobák napsal toto:
Jelikož jsme vám opomněli podat o této události zprávu, činíme tak alespoň nyní.

I přesto, že dorazili s více než hodinovým zpožděním, byli básníci Linhart, Kremlička a Langer něčím, co Básnické hlasy doposud nepřinesly.

Trpělivě čekajících pět desítek diváků se dočkalo až po 20. hodině, neboť pánové Linhart a Kremlička při cestě z ostravského Svinova jednoduše nastoupili na vlak, který je odvezl zpět do Hranic na Moravě. Třetí z autorů Martin Langer pak po vlastní ose přijel krátce před začátkem opožděného autorského večera.

Nekorunovanou hvězdou večera se stal Patrik Linhart. Pro některé excentrik, pro jiné umný žonglér se slovy nezklamal ani tentokrát a bavil texty bez point, silnou imaginací a množstvím absurdit, které předkládal jako na běžícím pásu. Vít Kremlička, čerstvý držitel Ceny Revolver Revue, pak ukázal, jak je možné pomocí čísel poskládat báseň, která donutí svou absurdností a délkou ke smíchu i ty nejzarytější odpůrce poezie. Martin Langer pak v klidném tempu představil poezii plnou samomluv a mlčenlivostí.

17.6.11

Po listopadovém a dubnovém výtvar-ničení jsem do toho opět praštil. Illustrace k cyklu Ztracený klub:

Postavíme v nebi továrnu, Králík Jacek, Kdy začneme vařit? Otázala se ta umělohmotná tvář, Nebojte, nejsem člověkostroj, Neantovny, duše nicoty, jsou skutečnější než my, Ve stínu kvetoucích dívek, Poklad Kabylů + Stromová žirafa (XI.10), Laguna Broulů (XI.10), Jsi krásná, na kozy seru (IV.11)

18.6.11

Klasické korečkové rypadlo

Vyrazili jsme se podívat na prý největší rypadlo ve střední Evropě. Vedoucí montáže o svém miláškovi vyprávěl skoro dvě hodiny. Ale sakra zajímavě. Večer jsem Albertovi ukazoval knížku Martina Langera Cesta kolem. Nad fotkou autora se zarazil a řekl: „Žádnej fešák.“ „Já mu to řeknu,“ pohrozil jsem. „A sakra,“ Albert na to.

Animavaný seriál Griffinovi udělá vtip jednou za rok, ale stojí to za to: Mel Gibson točí Ukřižování Krista 2.

19.6.11

Člověk člověku člověkem

Člověkodlak

Zařadí se mezi vlakolidi

kráčí věky po věcech

a věci po věcích

20.6 až 23.6.11

Pout do Českého středohoří

První den, posilněni v Hostomicích a Kostomlatech jsme ztekli hrad Kostomlaty. Cestou nám svítily světlušky. Tolik let už jsem světlózy, ty tajemné tvory, neviděl! Druhý den: cesta z hradu – proti nám výprava policajtů a následně holek Kostomlatek z pasťáku (asi sociální ekomunické setkání). Následně jsme bloudili kolem Černic nemohouce najít cestu do Velemína. Mezitím čas od času brutálně chcalo. Během nějsilnější průtrže jsme naštěstí seděli ve velemínském motorestu. V podvečer jsme jako šipky vyrazili na Lovoš. Zvládli jsme to bravurně i přes náklad 4 litrů vína, 2 litrů coly a lahve griotky. Transsensační západ slunce nad Krušnými horami byl pravým opakem oněch poťouchlých a rázných západů slunce, na jaké jsme zvyklý v rovníkové Africe. Ještě o půlnoci k nám odkudsi z horského massivu pronikaly poslední paprsky skomírajícího dne. I když je možné je Teplice osvítily mračna a znečistily oblohu. Třetí den jsme za vytrvalého deště sestoupili do Lovosic a po pár pivech v herně YTAMOTUA, odjeli do Duxu.

Mmchd. v Kostomlatech jsem se opilil tak, že když mi kolem 11. večer Lucie v hospodě říkala, že bychom už měli vyrazit (myslíc hrad Vřesovických), otázal jsem se: „A kam?“ i otrlý hospodský se sveřepě zachechtal.

30.6.11

Návrhy názvů edice:

Těžké ledy Mimo záhon Mistr neklidu Zemí šelem Děsivá instituce dobra Zen in Zone Living in Sudetenland Obludná planeta Mister Twister Soumrak modelů Protiběh Neviditelná ruka umění

Nonstop Amok

červen: Ivo Vodseďálek: Dvě novely, výtvarní sborník Od země přes kopec k nebi, Jan Machal: Slovanské bájesloví, Gay Larcher: Temná múza.

10.7 až 12.7.11

Pout do Lokte

Ve starobylém městě Elbogen žijí Luciini příbuzní, svérázná větev rodu, jejíž životaběh ovlivnila přítomnost démonické villy K. H. Franka v sousedství a majestátního hradu Loket s proslulou mučírnou. In middle of our trip jsme si s bratrancem Pavlem vyšlápli na Svatošského skály (ukuchtěné podle Jana Svatoše). Bratranec si bohužel cestou zavdal s Luciina brčka a odpadl. Snad proto jsme ke skálám nedošli, ale zato jsme viděli moc pěknou krajinku s pískovci pověšenou na hradě. Čili – jakoby se stalo.

13.7.11

Na zastávce v Alejní řidič zavolal na vystupující: „Pojďte předem, ať mi sem nenalezou!“ Pak odjel a na zastávce zůstaly dvě cikánky s kočárky úplně štajf.

14.7.11

Rodinný výprd na Rýzmburk

Poprvé za celý život jsem Obří hrad viděl v takové kráse, v jaké jej jistě spatřil i K. H. Mácha. Uplyne však ještě mnoho let, než jej uzříme v podobě z časů pánů z Rýzmburka. Poslední známý člen rodu bojoval u Lipan – bez zbrojnošů a opěšalý. Brrr!

Několik tipů ze světa knižních novinek nabízí Jan Nejedlý (ČRo 3)

Nakladatelství Dybbuk vydalo pod názvem Spící Hrůza soubor povídek tuzemského spisovatele a performera Patrika Linharta. Navzdory názvu a skutečnosti, že autor svého času uspořádal antologii světového hororu, nejedná se v tomto případě o čtení pro milovníky strašidelných příběhů. Hrůza se zde totiž píše s velkým Há, neboť jde o hrdinu Jana Hrůzu, který se mihne několika texty. Jinak se čtenářům dostává do rukou konvolut klasicky matoucích linhartovských etud, kterými tento „mistr neklidu“ pravidelně znejišťuje literární teoretiky a interprety vůbec. Ani přiložený návod na čtení a heslář pojmů tu nejsou proto, aby něco vysvětlili, ale naopak uvrhli v ještě větší, ovšemže cílený zmatek. Patrik Linhart patří k autorům teplické scény, která si na estetice divnosti, zaumnosti či alespoň svérázu zakládá. Není to však výsledek nějaké samolibosti: lehce deviovaná optika se skvěle hodí k zobrazení tamějšího, značně bizarního kraje severočeských Sudet. Nejpřesvědčivější je autor právě tam, kde se do jeho fantaskního, váchalovsky aristokratického, až artistního psaní připlete naše obyčejná, doslova špinavá současnost. Takováto srážka nadreálna s realitou je u Linharta nárazem, který zaduní. A konečně, celý tento stylizovaný literární vesmír musí brát čtenář pochopitelně s obrovskou nadsázkou a zároveň zcela vážně. Neboť, jak píše autor: „Kristus a jeho kristusky chodívaj přesně na schůzky.“

Z dalších nových knih poslední doby jmenujme např. básnickou sbírku Linhartova generační souputníka Radka Fridricha. Podivný název jeho nové knihy Krooa krooa má podle autora vyjadřovat „tísnivé krkavčí zajíknutí, které se jako svědek vznáší nad krajinou a lidskými osudy v ní“. Stejně jako Linhart je tento tvůrce totiž těsně svázán se severočeským krajem, s jeho mytologií či přímo alchymií i s česko-německou historií, která ho opřádá. A právě tento motiv dvojdomosti dominuje v přítomné sbírce, vydané nakladatelstvím Host.

18.7.11

Vojtěch Variš (Týden)
Je to jedna z těch her na parodii pokleslé literatury, která se nakonec samá stává pokleslou literaturou: na tom samozřejmě není nic špatného, jde jen o to, udržet se nad hranicí, pod níž se ze zábavného stává už jen nuda. Patriku Linhartovi, známému démonovi podzemí současné české kultury, členu „radikálního baletu“ z Teplic Vyžvejklá bambule a dramatikovi, píšícímu pod jménem Pavel Jazyk, jdou nejvíce názvy, proklamace, pseudonymy a živá akce. Když se vedle sebe poskládají, časopisecky již vesměs publikované, povídky z let 1993-2009, jak je tomu v souboru Spící Hrůza (ten Hrůza s velkým počátečním písmenem, jde o jméno jednoho z hrdinů), vzniká spis, na němž jsou nejvtipnější sebeironické charakteristiky autora: „nikdy nedostal žádnou literární cenu“, „slizká vlezlost a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav“. Po přečtení povídek se vtipy z přebalu ukazují jako přesný popis reality. V Linhartových textech tu a tam probleskne zajímavá hříčka s jazykem či povedený vtip, ale jinak zůstávají na úrovni žertů z nižšího stupně gymnázia.

20.7.11

Dívali jsme se s Lucií na můj oblíbený film Proroctví z temnot v originále trefněji nazvaný The Mothman Prophecy s Rišárdém Geré v titulní úloze. Proroctví Molího muže jsou nejasná, avšak není pochyb o jeho přítomnosti. Napadlo mě, že také v Čechách by se mohl objevit a pod jména kupříkladu Franta Flastr prorokovat naprosté banality – například zvýšení cen kabanosu a utřinosů.

Napsal jsem Martinu L., že slavný islandský herec Ingvar Frederikson je jeho o dvacet let v čase posunutý dvojník – doppelgänger.

Rozhovor s Bohoušem na thema divácká obec

BVÚ: Uvědom si, že nás kromě Vívka nikdo nezná.

PEL: A myslíš, že nás Vívík zná všechny?

To je to, oč tu běží? Pravda?

30.7.11

Sen

Na starém zámku hospodaří dva bratři, oba jsou naložení v dusíku, ale mohou se pohybovat. Zámek, plný starých sbírek, od klumpů a šuntů po skvosty a perly, je zčásti předělaný na hotel. Největší lákadlem pro hosty jsou světoznámé sbírky dýk a mečů SS a unikátní sbírka láhví vody

Magický socialismus vs. banalita

Polemika Nicholase Goodricka-Clarka, autora knihy Okultní kořeny nacismu (č. Votobia 1998) s autory Jitra kouzelníků a jejich následovníky je poněkud matoucí. Respektive proč ne, ale je odpodivé věřit, že celá nacistická revoluce byla jen „špinavým válečným a rasistickým konfliktem“. Britský (sic!) historik dokazuje, že magický socialismus je konfabulací Jitra kouzelníků. Hitler prý nebyl okkultně spojen s Eckhartem ani s Haushofferem. Autor české recense na OKN několikrát opakuje slovo báchorky. Debil. Netřeba samozřejmě dělat z Hitlera mystika a mága, proroka a velkovezíra spojeného se Starcem z hory a Samčekem Mičebatem. Ovšem spojení tu je, tak jaképak copak. Na jedné straně máme záhadologické (jaké slovo!) trumpety typu Česala a Ecových „ďáblíků“, na straně druhé tzv. solidně stavěné historické výklady, jejichž údajná fakticita se opírá o pojetí dějin jako zápasu trivialit všeho druhu. Ale kde je aurea mediokritas, ptám se?

Pěkné slovo z Malé Velké Británie: brambeřice. A ze stejného soudku rozhovor dvou čarachánů:

Řekl jsem své ženě, že papež je vůl.

To je dost blbý, když je katolička.

O ní jsem to věděl, o něm ne.

červenec: antologie Tunel do pozítří, texty mystiků Temná múza.

4.8.11

WESP na zahradě vydržel letos nečekaně dlouho.

Zamýšleli jsme se nad kontrakulturou 60. let: Hesse, Tolkien a Richard Maurice Bucke (spisek Kosmické vědomí, 1901) a hippiesácká neosecesse.

6.8.11

Uspenského myšlenka: REINKARNACE DO MINULOSTI. Nedávno vědci změřili částici, která je rychlejší než světlo.

Sen o knize

Četl jsem knihu, kterou jsem se teprve chystal napsat. Tento zjevný rozpor jsem ve snovém světě nedokázal pochopit. Zdálo se mi, že se mi zdá, že je to naprosto v pořádku.

9.8.11

Pout do Dolního Slezska

Když jsme míjeli Ústí, vytanula mi na mysli Demlova věta: Kosti vybělené sluncem…

S Novákovejma jsme vyrazili do Wroclawi a následně do podzemních továren SS v Sovích horách. Hned první den jsme si zamilovali olympijský stadión připomínající Berlín 1936 – sídlo dodnes naplněné duchem Třetí říše, který přímo tryskotal s nesčetných vodotrysků. Asi proto se mi v capmu zdáli první noc samé bizzarní sny o rozličných způsobech zabíjení.

Wroclaw je každopádně moc milá, narozdíl od většinu Slezanů (nechci přímo říci Poláků, páč Poláky mám rád). Tito Slezané jsou im mindestens skurilně inertní. Tááák!

V Sovích horách v campu u místního podivína jsme pozorovali francouzskou bandu. S Martinem Novákem jsme následně složili poému o Francouzce.

Záhoří slezské

Tyčí se za tyčí

Její zápičí

Jednou jsme čekali hodinu, než ten kokot šlonzáckej otevřel výčep. Předpokládali jsme, že ta kiszka krwawa šla do hor a zlomila si haksnu, ale kdepák: po hodině vyšel z domu jakoby se nechumelilo. V posledních chvílích, kdy jsme mysleli, že už nikdy v ruce nepodržíme Żiwiec, ba ani Tyskie, ba ani Piast, zasípal Martin N. z posledních sil: „Smutný konec veselé partičky!“

Ve vesnici Čistá jsme si poprvé po týdnu dali české a teplé jídlo. Všem nám bylo vzápětí u krku trochu těsnohlídek, a postupně jsme se všichni vyprázdnili. Nečisté to bylo žrádlo!

17.8., 18.8 a 20.8.11

Cesta na Všechlapy, do Oseka a na Moldavu

Lucie, Albert a já jsme navštívili slovutnou nádrž všechlapskou. Betonová stěna prý začala nepatrně – ale co znamené nepatrně – praskat, a proto hladinu snížili asi o dva metry. Tolik škeblí jsem v životě nenasbíral. Největší atrakcí byl ovšem rybář se synem a jejich 18 prutů s čipem. Monstrosní!

Na oseckém koupališti jsme se pěkně zlili – a to prosím i ve vodě.

Finálem srpnových poutí byla cesta motorákem na Moldavu. Na moldavské pláni blízko hranic jsem s Lucií poprvé – jako dva nomádi – ve volné přírodě.

22.8.11

Antologie fantastické poesie, to jářku není špatný nápad.

Třeba vybírat z básní absurdních a hravých (Lear, Carrol, Fryntova báseň o obludě ze sna), horrorových, imaginativních a fantaskních: Lovecraft, C.A.Smith, Tolkien.

Dnes se ve zprávách mihli mluvčí jakýchsi institucí. Měli jména pistolníků, elfů, skřetů ze Šedých hor, nočních můr, Molích mužů: Loula a Žabža.

Měsíční povídky na červenec a srpen – Barva nebe lila.

srpen: Petr Hrbáč: Jak plyne čas (2011)

1.9.11

Albert byl dnes poprvé ve škole. Poprvé TAM.

Sehnat knížku Robera Bolana: Divocí detektivové!

Krásné české slovo: romotit značí šumivě znít. Není to podivné?

polovina září 11

Měsíc krásnější než celé posrané pochmurné léto, počasí se strašlivě mění. Připadám si jako bezmocný svědek v Lovecraftově novele Stín z hlubin času:

Vzdálený obzor byl vždy zamlžený a nezřetelný, ale viděl jsem, jak se za hranicemi města rozkládají rozlehlé džungle neznámých stromových kapradin, kalamit, lepidodender a sigillarií, jejichž fantaksní listoví se výsměšně kymácelo ve zvířených výparech.

Kolik jen máme na svědomí krásných výletů (tolik jsem jich za poslední tři roky dohromady a za všechny nepodnikl!): Modlanský rybník s růžemi zarostlým, zakletým sadem, cesta přes Vápenku do Zabrušan na pivo, cesta kolem oprámů v Újezdečku.

18.9.11

Horrorsow filmy aneb Co bychom měli vidět

Slavíček: Podobizna (1947) – děsivá noční můra z dětství, uhrančivý film, vskutku!

Karel Želenský: Šílený lékař (1919)

Jan Stanislav Kolár: Příchozí z temnot (1921)

Leo Marten: Opeřené stíny (1930) – variace na Poeovu povídku Metoda dra Téra…

Juraj Herz: Sběrné surovosti (1965)

Jarmil Jireš: Valérie a týden divů (1970)

Jan Švankmajer: Něco z Alenky (1987), Zánik domu Usherů (1980), Jáma, kyvadlo a naděje (1983), Lekce Faust (1994)

Peter Jackson: Brain Dead (1992)

Eva Klíčová (Respekt): Dekadent přežívá na severu

Povídky Patrika Linharta ukazují, že nejen románem je literatura živa

Básník, výtvarník a performer“ stojí v medailonku autora na předsádce povídkové knihy Patrika Linharta (36) Spící Hrůza. To je ovšem pouze orientační nástin jeho aktivit. Ač v občanských povoláních člověk nestálý, zůstává literatuře i svému životnímu přesvědčení věrný, přičemž v obojím ctí tradice jak dekadentní, tak punkové. Společným jmenovatelem všech Linhartových počinů je neochvějná odhodlanost vypořádat se s průměrností, a to jakýmikoli výrazovými prostředky, jak mimo jiné dokazují jeho pravidelné půlstránky Haló, tady čistička! ve čtrnáctideníku Tvar. Z dalších autorových projektů viz také vlastní literární revue Dekadent geniální, vědecké studio Stará milenka či působení v „radikálním baletu“ Vyžvejklá Bambule.

Linhartova vlastní literární tvorba se pak objevuje v časopisech, revue, sbornících, almanaších již od devadesátých let. Přesto autor zůstává víceméně neznámý, což ovšem není taková bolest při vědomí toho, jaké místo dnes ve společnosti zaujímá literatura. A jestliže se v současnosti většina autorů snaží vypořádat s trhem tím, že více či méně úspěšně spekuluje se čtenářskými očekáváními, aniž by sklouzla k triviální literatuře, tak Linhart z tohoto úhlu pohledu skoro zpozdile vyznává euforický étos raných devadesátých let (tehdy ostatně začaly vznikat první verze jeho textů) o tvorbě vyvěrající pouze z niterných pohnutek, aniž by se snažil realizovat sen většiny o tom, že „se literaturou uživí“. Toto smíření je dnes v próze vlastní opravdu málokomu.

Sběratel pindíků

Zmíněný postoj, či snad program, však trpí zásadním úskalím, které představuje určitá krize čtenářské sdělnosti. Ve Spícím Hrůzovi se to projevuje hned ve dvou rovinách. Tou první je dějová linka, v níž lze mnohdy jen obtížně rekonstruovat vztahové i dějové souvislosti a pointa má často charakter nonsensového zvratu. Některé povídky jeví rysy záznamu snu, jiné fantaskní vize, ale převažují jakoby autobiografií inspirované historky. Vyprávění je koncipováno z útržků absurdních dialogů, nenuceným střídáním ich a er-forem, přímých, nepřímých a polopřímých pásem řeči. Mezi stručně charakterizovanými postavami se koná přehlídka autorových alter eg (z nichž jedno jménem Patrik Vetrugin knihu i ilustrovalo). Výjevy s „Páťou a Ráďou“ se prolínají s pestrou společností duchů, mrtvol, jmenovcem Adolfa Hitlera či hegemonem Nehtem I.

Čtenářskou dychtivost by však tento mikrokosmos jen těžko uživil. Jeho interpretačně záchytné body jsou příliš roztroušeny ve všehochuti výsměšných póz, jež tu karikují patos titánství (Nehet I. v Opojení: útěcha z moci), onde si pohrávají s krimi (Nevinnost nade všechnu pochybnost), sebeironií zavání snad z gymnaziálních vzpomínek vzešlé úvahy mladých intelektuálů (Dráždění opic), absurdita náhlých proměn doprovází frašku na téma identity, jež je zároveň dalším uměleckým zesměšněním Adolfa Hitlera (Doktor z Arn­hemu). Mezi oběťmi vysmátého ironika najdeme zkrátka kdekoho od tyrana po mladé křesťany (Z temnot vane puch).

Celek působí jako improvizované etudy sběratele pindíků (rozuměj figurek z Člověče, nezlob se), jímž ale autor také je a jehož životním krédem je nevěřit ničemu. Pindíci – tedy jednoduše charakterizované postavy – jsou aktéry spíše hříček než dějových zápletek, parodických výstupů založených v zásadě na literární hře potměšile kombinující naivně křečovité výjevy vysmívající se světu, vlastnímu místu v něm. A sebeironií autor nešetří ani vůči svým vlastním intelektuálním a spisovatelským výbojům – Linhartův styl vychází z neustálého rozrušování případného čtenářského očekávání: kdykoli ochotně zvrátí děj, postavy podléhají náhlým metamorfózám. Pomyslná hrací plocha pak představuje severní Čechy, industriální krajinu mezi „metropolí a horami“, místo zavržené, a proto ideální pro rejdy podivínů a bizarní události.

Mnoho způsobů posměchu

Zatímco potlačená dějovost představuje pro většinu čtenářstva první záminku k rozmrzelosti, druhou může být podmínka nadhledu nad literárními postupy, kterou vyžaduje ocenění Linhartova humoru. Ovšem s tím je excentrický autor nejen smířen, jisté nepochopení snad i výstřednicky očekává. Svéráz Spícího Hrůzy může místy připomínat klasiky hororu, humor Ladislava Klímy a zároveň undergroundovou syrovost. Dominantním zdrojem komiky je nepochybně opulentní slovní zásoba, jíž autor disponuje. Archaismy, básnické obraty, terminologie, ale i obecná čeština, vulgarismy, slangy, zastaralý pravopis nepřizpůsobený češtině a z něho vyvěrající hříčky. S jednotlivými slovy vstupují do hry celé jazykové a literární kontexty, které jsou si natolik vzdálené, že nutně přerůstají v parodický sled překvapení, jenž si utahuje z čtenářské zkušenosti a z momentu zklamaného očekávání. Intelektuálně přepjaté naráží na banální, naivní se překlápí v existenciální obavu.

Linhartovy povídky se vymezují vůči všeobecné stravitelnosti jistou nekompromisností a odvahou neřešit vstřícnost autorského stylu. Zároveň povídky nelze osočit z nezávazného literárního žertu pro spřízněné duše, neboť za vší legrací nepřestává rezonovat obava z devalvace jazyka, jeho zanášení balastem rádoby efektních klišé, jež se tak ochotně skrze mocná média zabydlují v našem myšlení. Linhartova kniha tak svým způsobem patří i k experimentálním prózám reflektujícím možnosti psaní jako takového, přitom však bez jakékoli introvertní upjatosti, skoro by se dalo říci, že se nebojí vypadat jako čirý blábol.

Právě tento typ prózy, postoje, z literatury mizí. Čím dál více knih je napsáno podle pomyslného návodu na bestseller či alespoň literární cenu. Asi je to v pořádku, kdo by také četl záplavu podivínských titulů, přesto není od věci si četbu zásadních společenských románů proložit zdařilým výhonkem z literární periferie, který zpochybňuje jakýkoli zaručený recept na úspěch, provětrává zautomatizované vyjadřování, ignoruje étos o literatuře jako svědomí či kritické nastavování zrcadel. Pro mnohé čtenáře jen výsledek opileckého šklebu, na druhou stranu hodnotný příspěvek k „biodiverzitě“, kterou literatura nutně potřebuje, aby nezdegenerovala paralyzována strachem o komerční úspěšnost.


Je to skvěle napsané, ba co více: text si jako gourmet hořčici, totiž se slzami v očích, pochvaluji. V jednom jste však Linharta jaksi přechválila. Vzhledem k tomu, že zmíněná rubrika ve Tvaru je veškerým zdrojem jeho příjmů, nemá potřebu se čtenářsko-uživatelsky přátelsky přetvařovat (anebo toho ani literárně není schopen). Tak je mi kapek líto, že křižáci s étosem zrezivěli.

září: E. A.Poe: Bludná planeta, Ludvík Souček: Otazníky nad hroby, Aleš Česal: Tajemná místa Čech, Claude Faber: Anarchismus, Petr Hrbáč: Jak plyne čas. Martin Booth: Crowley, antologie Zelené peří, M. R. James: Výstraha zvědavcům, Lukáš Marvan: Deník Avátara, Ladislav Klíma: Slavná Nemesis.

3.10 až 30.10.11

Vídeň

Opravdu jsem si Vídeň i její osazenstvo zamiloval. Navzdory předpokladům. Rakousko jsem střídavě miloval i nesnášel. Podivná země – tolik emocí na těch pár kilometrů čtverečních.

Jedna typická noc je například tato: Četl jsem si večer v posteli, když u mě ve dvě v noci zazvonil soused a že si dáme šláftruňk. Spát jsem šel v osm ráno.

říjen: Altenberg: Střípky života, Verlaine: Ženy & Muži, Igor Malijevský: Družba, Gellner: Teplo zhaslého plamene, E.A.Poe: Zrádné srdce, Ladislav Klíma: Velký román, Deml: Sen jeden svítí, Zapomenuté světlo, Machen: Bílí lidé.

2.11.11

Šavrda z dybbuku neměl včera ani na pivo, k čemuž jsem právem poznamenal, že kdyby nevydával takové sračky, tak by na tom byl arci jináč! Jikrnáč jeden, pravda?

3.11.01

Zbýňa z Hurkenburku vyprávěl, že v době výkonu trestu jej za vzorné chování pustili s doprovodem do kina. Dávali film Nevinnost. Ještě, že to nebyl Shawshank Redempdation.

8.11.11

Když jsem v září četl Česko – návod k použití (1999, č. 2001), netušil jsem, že Jiří Gruša náhle zemře. Činím si nyní výpisek z jeho knihy, kde jsem občas trnul z výšin úžasu a ovšem i padal do hlubin nadšení. Jedním z těchto interessantních pádů byl i Grušův výklad o původu Krkonoš. Vznikly v prvohorách a tehdy prý jistě byly Riesengebirge, český název je však odvozen od slov kork (keltsky hora) a nes (hora starogermánsky) – tedy Korkhory i Korkeness. Tento výklad prý podporuje Ptolemaiem zmíněný kmen Korkontů usazený pod Askaburgem (snad Oškobrhem). Výklad tento podporuje podle mého i kornská hora Pendum Hill čili keltky-římsky-anglicky Horahora Hora, český atlas by snad mohl uvádět název Pendumhillská hora.

10.11.11

Zemřel Martin Jirous, Magor. Kácí se i v našem pralese. Brzy budeme na řadě my – my, kteří pasivně čekáme na budoucnost. Jediné, co jsme dokázali, je uvedení časoprostorového diskontinua do praxe. Trhani, současníci vesmíru – to je naše karma. Marná.

11.11.11

Promítání filmu Pepy Hlaváčka z Liberce Jablonecké povídky: Prosek 1972, kde jsem hrál milenku estébákova syna. A moc mi to slušelo. Vždycky jsem říkal, nahlas i potají, že bych rád byl ženou – ale nikdy ne pani.

14.11.11

Hledáme, kde se dá, zajímavá slova. Tak tu máme schlemiel – v jidiš permanentně nešťastná osoba (otázkou je, zda v důsledku okolností nebo je nešťastná za všech okolností) a pačemučka – čili osoba, která klade neskutečné množství otázek.

19.11.11

HRvN mi napsal sms, že pokud říkám, proč si pořizovali další dítě, tak ať jdu do píči. Pár dní před tím po mně v U Ptáčků hodil hořící cigaretu, neboť měl zato, že se dotýkám jeho židovské rodiny. Naprosto obsolentní! Vše se děje z několika důvodů – fotrovatí nebo opravdu je rodinnný život smyslem jeho existence a já mu v tom překážím, což mi lichotí a nebo – je pod tak velkým vlivem svého mistra milionáře, že zkrátka nevidí jiné čestné východisko, než radikálně zpřetrhat všechna pouta a svazky a začít nový dokonalý život zlaté rodiny, tj. navštěvovat se se sobě stejně movitými lidmi, pěstovat neškodné záliby, vytahovat se s auty svých přátel, a především tvrdit, že kniha a Trnovanech je vrcholem jeho životního literárního díla. V jistém smyslu je, ale ne v tom, jaký tomu on sám přikládá. V podstatě stejně jako Lautreamont nebo Proust touží po uznání. Zdá se, že srovnání pokulhává? Kdepak – i Ferda Mravenec je v jistém smyslu Reinhold Messner.

Sny o těle a změně

První noc (19.11) jsem se setkal s natropologem, který na osamoceném místě v horách našel pozůstatky předka lidského druhu. Nechal si voperovat kosti tohoto předchůdce a proměnil se v kolébku a následně v křeslo.

Druhou noc jsem psal seminární práci ze zbožíznalství. Profesor, kterému jsem práci odevzdal, si nechal do boku voperovat malou skříňku – cosi jako vestavěnou skříň do bytu, a tam si uložil různé cenosti, doklady a- nastojte – moji práci!

21.11.11

Dopsal jsem Alkomagii města Vídně – měsíční povídky z vídeňského im Gasthaus-Sein. Zamýšlená práce o krajině a básnictví získává obrysy, ale zároveň se ukazují jekési průrvy. Není to lehká věc, hoši.

Boje o českou poesii

Shromážděno v podobě e-mailů reagujucích na prohlášení Lubora K., že v dokumentu Martina L. vystupovat nebude, neboť nechce být spojován s excentrickým pijanem (já) a diagnostikovaným schizofrenikem (Vítek).

Ahoj Lubore, Patriku, Vítku a Boženo,
předminulý týden jsem vytrhnul z kontextu jeden argument z Luborova soukromého mailu, patrně úplně zaslepenej svou nasraností. Pominu to, že se taková věc nemá dělat za žádných okolností; těžko se mi ale existuje s tím, že bych mohl zapříčinit vzájemný nelad mezi lidmi, které mám rád a vážím si jich. Každopádně se stalo a já z toho vycházím přinejmenším dost bledě. Pokouším se tedy o omluvu. Doufám také, že nikdy neuvidím Lubora tak nasraného, a že se setkáme v blízké době na kafi či pivu; s Vítkem, že upečeme dlouho slibovanou svatomartinskou husu; s Boženou – až se zregeneruje – cokoliv; a s Patrikem třeba po 16 taky tu husu.
Přátelsky zdraví Martin

Ahoj Lubore, Patriku, Martine a Boženo,
z toho kontextu si nic nedělejte, také nejsem na Lubora nasraný, že mě a Patrika tak znectil ve své šéfredaktorské bohorovnosti monomaniaka, ačkoli mu přispíváme do listu; ani nejsem nasraný na Boženu, se kterou jsem si to vyříkal a vyzval jsem ji ke smlčení – ale já za to nemůžu, že je Božena
slepičí prdelka, která ani nedodrží úmluvu. Budu ale hrozně rád, když Lubor vynechá příště mimoliterární hodnocení našeho músického úsilí. Mě je to u prdele vy kundy, Magor měl funus a neserte mě, Vítek

Vítku, díky za reflexi, Magor nás všechny mrzí…Jiná věc je, že jsem docela vděčnej Boženě za „slepičení“, protože kdyby do téhle věci nedala energii, tak bych mohl za chvíli uvěřit své vlastní velikosti. Ještě jednou děkuju Boženě.

Martin

Už jsem si totiž zvyknul, že se v tuzemsku daří hulvátství, a když Lubor nazve své autory dementy a pijany, rád bych věděl, zač se považuje on?
Vít Kremlička

Ahoj děcka!
Musím na to všechno reagovat, protože mlčení by mohlo znamenat, že třeba chystám nějakou pekelnou reakci za pomoci pindíků. Před časem jsme si vyměnili podobné vyšťavené výrazy s kolegou z Vyžvejklé Bambule, a nebýt mého bystrého úsudku, který věk nezdolá a opilství neotupí, mohlo vše moc ošklivě dopadnout. Žádné omluvy tedy není od nikoho třeba, snad mi jen – nebo komukoli dalšímu – stačí poslat pohledový lístek s pár milými douškami a několik růží.
To, že každý vidíme básníka v jiném arcitypu, není důvod k takové batrachomyomachiádě – vzpomeňme si jen na některé nositele Nobelovi ceny za literaturu a medle vidíte, že přece jen máme spolu hodně společného.
A nyní z jiného soudku. Vítku, ideální by bylo, kdybychom se na post-svatomartinskou husu u Martina sešli 19.12 – páč má Lucie jediné volno, a páč další den čtu v Praze. Pokud ti to vyhovuje.
Jak se říká – napsáno od srdce a vytepáno upocenými prsty do klávesnice černé jak bezměsíčná noc
Patrik

A nyní, můj milý deníčku, osobní doušku:

Vskutku se nemohu na Lubora K. zlobit, nepochybně podle mého mínění propadl taoismu a je jako mistr Dýně prázdnou nádobou, kterou naplňuje pouze zloba, láska či lhostejnost protivníka nebo přítele. To, jak nás označil, je pouhým odrazem doby. A jak zcela správně kdosi řekl, doba je buď zlá, nebo horší. Trochu nabubřele snad ale není kouře bez ohýnku mi to připomíná okamžik, kdy v 50. letech se Nezval chystal navštívit Demla v Tasově. Jakýsi fámulus ho od toho zrazoval. „Ale co,“ řekl údajně mistr, „vyseru jim Zpěv míru a oni daj pokoj.“ I když mě napadá, že v případě nezval šlo téměř o existenci existenc, ale v tomto jen o goodwill čili, jak se říká v byznysu, o dobrou pověst.

Následující den odeslal Lubor K. všem účastníkům kursu slušného chování (boje o českou poesii) mail:

Vážení přátelé,
když už jsem takhle vyvolán, dovolím si přičinit malé vysvětlení. Martina Langera jsem pokládal za opravdu dobrého kamaráda, proto jsem při komunikaci s ním volil „kamarádský režim“, který pohříchu obnáší i skutečnost, že se příliš nezdržuju s pregnantností jednotlivých formulací, předpokládaje mlčky, že opravdu dobrý kamarád bude k mým sdělením přistupovat pozitivně a že si případně domyslí, co se mi nepodařilo říci obratně. Nu, nestalo se. Teď už mi tedy bolestně došlo, že jsem si měl s oním mailem dát trochu víc času a místo nějakých pokusů o obrazná či bůhvijaká pojmenování zformulovat naprosto doslovně a otrocky to, co bylo skutečným jádrem výpovědi – že totiž svoje prožívání světa pokládám za diametrálně odlišné od prožívání světa těch autorů, které Martin hodlal zachytit, a proto si myslím, že do jeho filmu nepatřím.
Vím zcela bezpečně, že jsem v tom mailu nikomu nechtěl křivdit, nikoho nechtěl urážet, nikomu ubližovat. Žel, stejně se nakonec křivdilo, uráželo a ubližovalo. To mne sice moc mrzí, ale zdůrazňuji, že vinu za to necítím vskutku žádnou.
S pozdravem L.

Únikové činnosti aneb Opus magnum, na nichž jsem od roku 96 pilně pracoval

Horrory roků + slovník autorů 1996 – stále

Čítanka český Jazyk 1996 – 1997 (knižně 1998)

Dějiny pindíků 1998 – stále

Opárno 1999 – 2000 (2003)

Vyprávění nočních hubeňourů 2000 – 2010

Vexilologický kabinet 2004 – 2007 (2009)

Antologie Údolí neklidu 2008 – 2010 (2010)

Gesamtkunstwerky čili Knižní outfit

V několika případech byl napsaný text tak jednotný a uzavřený, že jsem jej prostě přesunul do knihy jako v případě Kabinetu, jindy jsem si s tím, co do knihy vyberu hlavu zas tak nelámal jako v případě Měsíčních povídek, což bylo kapku na škodu. Proto jsem od jisté doby, začal knihu vytvářet, od textů, vzájemných vazeb, illustrací a všech doprovodných lárů, penátů a larvů, kteří každou knihu obývají.

22.11.11

Telefonní hovory na vojně, praví se v Dobrém vojáku Švejkovi, musí být krátké, jasné a stručné.

Avšak například hovory zamilovaných bývají dlouhé a jasné. Hovory přátel bývají nejasné a stručné. Hovory s Martinem Langerem – dlouhé a… ne, to opravdu nemohu napsat, co by si o mně lidi pomysleli!

Nad ránem jsem po diškursu s Martinem Langerem promyslel stavbu dílka o krajině a současně částečných životopisů mých milovaných mistrů či prostě jen milovaných soupodstatníků.

23.11.11

Nasadil jsem nové heslo, jak získat nové čtenáře: ONE OF YOU! A k tomu upřímný ksichtík přímo do kamery čtenářových očí.

Napadlo mě, že skuteční draci nemají dračí tváře. Zdánlivě vypadají jako my, ale jsou nepředstavitelně větší.

30.11.11

Ztracený pás totality

Napsat Ztracený pás totality jako povídku. Vyšel bych z Kolského vrtu.

Je možné, že peklo je prázdné, řekl jeden současný teolog.

Šílená zahradnice proměnila zahradu. Nasadila obří sršně a krysy na ptáčata a smíšením vznikla nová rasa – trpasličí národ. Ale tato stvoření, ať si říkají, jak chtějí, jsou navlas podobná člověku. Nepřátelé těchto „trpaslíků“ však vypustili démony do světa. Tito démoni vidí daleko do budoucnosti, ale ne dost daleko, aby předem znali následky svých činů. Spasitel lidstva využil své sádelnatosti a do boku si nechal implantovat trezůrek, ve kterém nosil flakón se solí Země.

Recenze na Spící Hrůzu na webu

Pro:

tajemné záznamy grafomana evidentně prochází přísnou autorskou revizí. patrik linhart je obdarovaný autor.

Proti:

aluze činí z knihy opakování ke státnicím ze srovnávací literatury – ale to je asi spíš přednost?

Produkt jsem si vybral, abych měl co číst. zkušenosti z produktem jsou takové, že slouží k tomu, nač jsem jej zakoupil – lze jej číst, přináší rozptýlení a mlčí, když nemá mluvit. produkt je vzhledem ke své fysické podobě a skladnosti vhodným společníkem a používá se tudíž adekvátně svému účelu – letní četby. cena je příliš nízká a proto si možná koupím dva až tři další exempláře 🙂

listopad: antologie Zelené peří. Doyle: Případy Sherlocka Holmese, Antologie Čas a smrt.

začátek prosince 11

Heslo pro nový rok: ODVAHU POD PAROU!

24.12.11

První Svatvečer s Lucií!

26.12.11

Od tý doby, co zrušili apartheid, nekupuju a nepiju jihoafrický víno,“ prohlásil Nelson Butela

28.12

Lucie, mámoš a já jsme si vyšplápli do kina na film podle Huntera S. Thompsona Rumový deník s Johny Deppem. Kvalita. Jde o to pít dál, porazit svou vůli. Poselství filmu má jistě i morální konotace. V jak bídném světě to žijeme. A to byly 50. léta na Estado libre y asociado e Puerto Rico.

29.12.11

Díval jsem na dokument o Janu Balabánovi. Překvapivě – patrně jen pro mě – měl smysl pro krásný druh poserské komiky. Vedle té čistě literární typu: Řekl jsem vrchní, že má pěknou píču, a že jí vomrdám, a hrozila, že už nám nenalejou. Karel to šel vyžehlit k výčepu, a porval se tam s pinglem.

Havlovy květiny uplavou po Labi: na to přišli Kocáb a David Černý. Pro Poláky prá je Černý symbol neotřele nonkonformního umělce. U nás – alternativní popina.

Albert vymyslel tobogán an zpětný chod, polautomatický ředič vína a vody v libovolném poměru a nástavec na falešné otisky prstů.

prosinec: Doyle: Případy Sherlocka Holmese, Borecký: Teorie komiky, Rej upírů, Meyrink: Netopýři, Petr Král: Medové kuželky, Petr Čichoň: Slezský román. Daniil Charms.

2.1. až 3.1.12

Napsal jsem povídku Soumrak bohů a po tuším třech letech konečně novou a geniální Ročenku Staré milenky.

V souvislosti s tím mě napadlo, co se – pokud vůbec něco – ode mne dá očekávat. O jednom románu Emila Hakla bylo napsáno, že je to jako 15. album Karla Gotta – nepřekvapí. Fridrichova poetika prý rovněž nepřekvapí, protože ji tak píše, a i když to pokaždé (téměř pokaždé) udělá jinak, je to halt jeho styl – a ten už je fridrichovský, haklovský atd. a nelze očekávat nějakou NOVINU, inovaci, nový neotřelý způsob.

Je přece rozdíl, když spekulativně vytvořím kostru podle vědecko-literárně-čtenářských parametrů, pravidel a očekávání a pak na ni napasuju cokoli, a když sice mám jak zpívá Wabi Daněk mám svůj svět, leč jsem vintřně puzen jej rozvíjet nebo naopak decimovat, jak je mi libo.

Kdo by mohl být v lize Zetmanů (pche X-men!)? Jejich dovednosti jsou mimo lidské chápání. Jsou jako představitelé absolutního Zla, neboť dovedou to, co je lidem od vyhnání z Ráje, zapovězeno. Květiny nelétají, stoly se nevydávají na pochod, vosa zničehonic neshoří – ale oni… Fifi d´Absinth, Lulu de Griotte, Jarda Pivko a Kumpel von Liquer.

5.1.12

Pamrd Petr holec z Reflexu si ztěžuje na niveau českého pohostinství, raději dává přednost fastfoodům. Dokonce i kuchtík, který mu v Itálii (sic!) připravoval steak, a neustále přitom odbíhal sledoval fotbalový přenos, resp. fotbalový formát, dokázal i za takto ztížených ba doslova polních, resp. hřištních podmínek vykouzlit steak přesně MEDIUM! Čičmunda je ten holec.

14.1.12

V Reflexu oublikovali anketu 10 nejhorších erotických scén v literatuře. Z výběru loňské várky knih zvítězil Jaro Balvín. Gratulujeme! Milé, že vedle Ajvaze, Kratochvila, ale též Viewegha, Obermannové a Urbana pamatovali i na mě.

5. PATRIK LINHART: SPÍCÍ HRŮZA

Na jedné kresbě byla uprostřed podivného propletence žilek připevněná fotografie. Zobrazovala dva vepřoidy, jejího prince a jeho zavalitou milenku, oba byli nazí a leželi na rozprostřených kresbách, které pokrývala žlutá močka. Paruky se jim při tom díle svezly na stranu a odhalily zarudlé plešiny. Žena svírala v ruce podlouhlou, zašpičatělou lasturu a strkala ji své sestře do prdele. Naštěstí tam byla jen z levé půlky.

REFLEX ŘÍKÁ: Poněkud perverzní milostná scéna, říkáte? A to ještě nepřetiskujeme tu, v níž na trampskou dívku Minnesotu při souloži s vtipálkem Ráďou přišla velká potřeba a ona do poslední chvíle věřila, že to vydrží. Nevydržela. Severočeský potrhlý performer, provokatér a pindík Linhart ve své loňské sbírce krátkých próziček a hříček opět nezklamal a připomněl čtenářům, jak snili o sexualitě v gymnaziálních lavicích.

Doslechl jsem se, že Jamajka chce vystoupit ze svazku s Impériem. Hyeny.

15.1.12

Hledal jsem jednotící prvek příběhů všude možně, kolem sebe i v sobě, nakonec jsem se podíval do deníkových zápisů, jestli by mi nepřivedl na dobrou myšlenku. Vida – objevil jsem rozdělující prvek – a knihu jsem otevřel a sjednotil.

JX Doležal si vzal jakousi kundu, která s ním odmítla jíti po zbytek život tímto soumračným údolím, neboť se ukázalo, že JXD se hulení nevzdá. Na webu hlasovalo 84 % čtenářů, že fandí JXD, 17 % (tak tak), že kundě. Totéž se stalo tělnaté Sinéad, kdy si po svatební noci plné zavalitých vášní, odešla do města shánět trávu, manžel se s ní rozvádí. Také on je kunda. Nádherné, snové žití.

Škola života. Život škole.

21.1.12

Pojal jsem úmysl vytvořit informatorium, antologii a kompendium, jež poreferuje o vítězstvích a z nich odvozených porážkách VSSM. Z mnoha variant jsem vybral po poradě s Lucií název Nonstop amok Staré milenky.

27.1.12

Řekl bych, že od posledního výtvarného návalu uplynulo nejméně půl roku. Vytvořil jsem během večera a popůlnočí a časného rána 19 kreseb souboru Posluchárna nočních hovorů – věnováno Lucii k narozeninám. Jsem totiž chudičký, leč naštěstí nesmírně talentovaný, což mohu doložit, právě touto větou.

Odpoledne se mi zdálo, že jsme s mámošem poslanci parlamentu za sekci Severozápad Čech, oddíl Problémy netopýrů. Největším odpůrcem spravedlivého boje naší sekce, našeho oddílu, byl muž s plísní na obličeji, spíše se skrvnou plísně místo obličeje. Zločinec největšího kalibru, nevyvážená osobnost a především divoký speleolog a rušič netopýrů.

Opět jsem byl malý kluk a čekal před ředitelnou. Na ceduli nad dveřmi se náhle rozsvítil nápis POSLEDNÍ LUMEN. Zaklepal jsem a vešel dovnitř. Závěs na okně ředitelovy pracovny se lehce zavlnil…

leden: Petr Čichoň: Slezský román, Stoker: Draculův host. Eco: Pražský hřbitov, G.Ch. Lichtenberg: Večery při svíčce. Kašpar noci. Soudce Ti. Jan Civín a jakub Chavalka: Hrdinové modernity. Altenberg: Minutové romány.

začátek února 12

Přepisy a revision povídek pro antologii Nonstop Amok Staré milenky: Neodeslané listy (6.2), Mor v Bruggách (6.2), Asfaltové jaro (6.2), Sen milované opice (12.2), Cesta do tajuplné země (12.2), Druid na Bornhaubergu (12.2.).

Povídku Dryáda, kterou jsem poprvé napsal v roce 93, přepsal v roce 03, jsem myslím konečně opatřil skvělou kvalifikaci. Povídky z bicyklu Panspermatické jsem přepracoval, takže z původního textu zůstaly patrně zachovány jen úvodní citáty z Poea. Vznikly tak povídky Odpolední návštěvníci a Únos ze středověku.

Slovníček mladého intelektuála

Zurčet – zrkat

Naříkat – achat

Konec zatmění – emerse

Rostlinný ornament – akant

Anankologie – nauka o osudu (velmi zajímavé!)

Sociální intoxikace – propagace společensky nevhodných jevů

Membot – maník propagující určitý mem

Doprošování – orace

Padouch – šuft

Zlehčující význam – depreciativum

Velebné parno – znoj

Kratochvíle – původně sport

Vysvětlit – explicírovat

Dřepdoma, totožnoslový, stepožilci, vládobažný, tmomil, jantarorodný, dopilkuba

19.2.12

Povídky Patrikus a Lenhart nebo Manhart jsem do antologie nedal. Jejich čas ještě – opět – nepřišel.

Uměřenost v literatuře je ohavností. Dobrou snad jen pro přítulné pány spisovatele v norských svetrech nebo ve strach s kárami.

Padlí hrdinové: plukovník Kammler (Čichoňův Slezský román) a kapitán Simonini (Ecův Pražský hřbitov) – mají více shod jistě nikoli náhodných, než se zdá při střelbě od boku.

20.2.12

Ano, je to tak, jak říká Redon-Proust ve Ve stínu kvetoucích dívek: říct co vidím, a ne co si myslím, že vidím, ať už vidím cokoli nebo bych měl vidět cokoli. A právě tak psát, bez ohledu na důsledky. A ty jsou pěkně palčivé a trpké jako plody práce plantážnických negrů.

Sledoval jsem různé americké seriály od Sběratelů kostí po NCIS, výsledkem je tento sen: Maník rozdává osobně metály – purpurová srdce vojákům, na které úřady zapomněly. Když však voják vyznamenání nepřijme, chlap ho zabije. Těsně předtím, než mu zasadil smrtící úder, se ho zeptal: „Otvíráš spíš zleva doprava nebo zprava doleva?“

27.2.12

Lucie a já: Sčítání pindického lidu. Říše má 3 849 pindíků. Následně jsme počítali, kolik litrů vína je třeba na opití všech pindíků s výjimkou sympatisantů hnutí EBA (Essex bez alkoholu).

Poněku jsem se podrousil a napadlo mě, že pokud Jasper Johns udělal sám sebe, bukanýr jeden, na americký fangli, zarobím si i já slušnou sumu na vlajce české na stejném principu namalované.

únor: Eco: Pražský hřbitov. J.-N. Kapferer: Fáma – nejstarší médium světa. Hugues Rebell: Nichina, Becket: Eseje, Bělyj: Kóťa Letajev. Hobit. Antologie Je to vražda, Watsone. Altenberg: Minutové romány.

začátek března 12

Výmluvné příjemnení pro postavu Habenicht.

6.3.12

Grupýk – osobák pro celebrity a top managery, který dotyčným soudruhům vytváří image, které je posouvá dál nejen lidsky, ale též mediálně. Někdy stačí tzv. minimální zsah do jejich osobnostní integridy, jindy je třeba dřevěné nohy, nošení fialového pulovru nebo jízda vlakem do zapadlé venkovské stanice na konci štreky.

Sen o Romanu Krajícovi

Přednášeli jsme společně na louce o umění a habišínských fondech. Hrozné bylo, že ani jeden z nás neměl nejmenší tušení, oč se jedná. Jedna studentka v pubertě a druhá sotva desetiletá mi neustále naznačovaly své vnady. Museli jsme uprchnout, abychom si nezničili kariéru. Vlak nám však ujel, neboť jsme museli po kolejích nahánět Krajícova opilého otce (ve skutečnosti jsem ho nikdy v požehnaném stavu neviděl). Bloumali jsme pak bezcíleně Šanovským parkem před kostelem sv. Alžběty a zastavila nás jakás žena. Máme synkovi přeložit dopis od jeho estonského otce psaný rusky. Dopis včetně obrázků byl namalovaný na zrcadle ve tvaru ikony. Na hoře stálo MILUJI TĚ, po stranách svisle RYCHLÝ AUŤÁKY a ÚTOK MOTOKÁRY, uprostřed RATATA = SVOBODA, dole byl namalovaný medvěd a nápis MEDVĚD TÁTA. Nakonec jsme vlak přece stihli a vyrazili do Bavorska učit děti z vyhořelé vesnice. Kde jinde než na louce.

Ze snu měl probudilo dudání kolejí. Zvedl jsem se, ale právě kolem nás projížděli popeláři. Vše, co se mi dosud zdálo, jsem si zapsal.

Hádal jsem se o existenci kardinála Napella z Meyrinkovy povídky. Krajíc říkal, že Meyrink ukoval řetěz příčin a následků mystických činů, otčiny a bratrství tak, že Hitler a jeho skupina byli odsouzeni k nezdaru a smrti, ještě dřív, než se poprvé veřejně manifestovali. Vypadalo to velmi rozumně. Pokrčil jsem rameny a šel domů. Na stole stál nový fíkus. Řízl jsem se čtvrtkou do prstu a krví pokapal dužnaté listy. V návalu zlomyslnosti jsem jeden baculatý list nastřihl nůžkami. Vzápětí jsem pocítil medový proud krve na zápěstí.

Dobrý termín neonormalisace: zmanipulovaná mystifikace.

11.3.12

Dokončil jsem Nonstop amok Staré milenky – doplnil jsem Universální kalendář.

14.3.12

Studie Karl May byl sedativem mých nočních můr.

16.3.12

Jeli jsme s Lucií na pohřeb Romana Poláka do Strašnického krematoria.

18.3.12

Výlet na Lipskou horu.

Nad ránem se mi zdál sen: otevřel jsem Knihu mrtvých a byly v ní staré i nové, zaprášené, zpuchřelé i čestvě natřené loutky.

19.3.12

Napsal jsem povídku Potulný učitel Habenicht.

Psal Vítek Kremlička o setkání z minulého týdne v Teplicích:

Chodil jsem potom po Teplicích, a všichni vypadali, že tam jsou právě první den – že to tam neznají.divný den, divné jaro, byl jsem potom jak sklíčený v okovech – to nebyla svěrací kazajka Londonova, to byla železná obruč skutá mi na hruď přesně na míru; žalem jsem střízliv klopýtal.nikde nikdo.snad tě někdy pochopím.

konec března 12

Číst knihu ve čtečce jest jako mrdat virtuální pichnu.

Když autor říká já, myslí my.

Když říká my, myslí já.

Prostě mu to myslí.

Sen o kouzelném knoflíku

Vypravil mne do poloviny osmdesátých let v Teplicích. Zažloutlé domy, šedivý popílek na bílém sněhu, chodníky zakryté dřevenými arkádami, na které bez ustání dopadají kousky fasád a tašky ze střech.

V knihovně se schází parta odbojných umělců, všichni jsou mladí až mladičtí. Poučen současností snažím se jim vlít leccos přínosného do hlavy, ale nevěří mým proroctvím z budoucnosti. Jsou to cyničtí pankáči plní enthusiasmu. Pokouším se odnést něco z té ztracené doby plné tgajného nadšení, ale kouzelný knoflík, který mě do minulosti přenesl to ztěžuje. Každá cesta zpět, jen komplikuje můj návrat do současnosti.

březen: Jakub Šofar: Fucking not Peking, Hlas krve. Vražda jako krásné umění. Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád, F. K. Rich: The Modern Drunkard, Meyrink: Dům alchymistův, Josef Moník: Švejk it easy. Kašpar noci.

11.4.12

Cesta z Teplic do Duchcova přes KNAK a pak stopem do Kruháku – několik piv a morganů a to vše s dvackou v kapse.

V hospodě u Ády nás napadlo vyprávět vtipy pozpátku.

A čevo trícať?

A čevó skolko?

Trícať!

Skólko?

duben: Tomáš Glanc: Souostroví Rusko, Borges: Další pátrání, Chrám i tvrz.

1.5.12

Výlet do Opárna s Lucií

Krásná cesta podél potoka od Čertova mlýna do Žernosek. Převoz nejezdí. Do Opárna jsme jeli vlakem. Do oken nám nahlížela ještě pustá dálnice. Mrtvé údolí před velkým hlukem.

2.5.12

Jsem příliš sejmutelný. Ale mám stavět barikády, palisády, hradby?

Na každém stromě úřední datel.

V Borgesovi: Chtěl jsem se zabývat metafysikou, ale pokaždé mi do toho vlezlo štěstí.

Sedím s někým dvě tři hodiny a teprve potom pochopím: známe se baže se známe. Ale proč, proč jsme se nepoznali?

3.5.12

Sedíme s Novákovejma U hvězdiček.

Krysa řekl: „Někdy mlčím tak dlouho, že mám obavu otevřít hubu.“

Na kojení na veřejnosti je něco tak ponižující i pobuřujícího zároveň. Kdo je však ponížen? Kojitelka, kojenec, divák?

4.5.12

V hospodě na Hvězdě

Čtrnáctiletá holka na koloběžce: „Tatí, my chceme jít domu!“

Táta: „Kdo je to my?“

Nicméně neuplynula ani hodina a šli.

Přišel Bazar, přisedl si ke kosmatému hřmotnému chlapovi, mlčel a čekal.

Chlap to nevydržel a řekl: „Ne, a dneska to platí dvojnásob!“

Bazar: „Tak já ti aspoň vysypu popelník.“

Odběhl s popelníkem a pak si zase přisedl. Čekal dál.

Kluk, cca 6 let: „policejní auto! Auto! Vezou tátu! Ne, vodvezou.“

Vietnamci vyrábí ADDIDAS, BRITISH NIGHT a trika s nápisem Rivaldo.

Krajinu budeme lžící bagru dojídat.

U Ptáčků

To je prý český spisovatel. Hanba!“

Zachytit chůzi debila je snem každého kreslíře.

9.5.12

O Kubíčkovi z party literárně angažovaných: Předstírá, že se chce stát intelektuální ikonou XXI. století, ale ve skutečnosti poctivě dělá revoluci.

Michele Baladránová, Opičí revue

Na knihu Patrika Linharta Spící hrůza (dybbuk, 2011) jsem se velmi těšila. Jeho pravidelná rubrika v Tvaru patří mezi mé oblíbené. Jeho drzost a sebevědomí mi bývají občas sympatické. Nejsympatičtější je mi ovšem jeho jazyková hra, která se nachází samozřejmě i v knize, ale to je tak jediné, co v ní upoutá. Nesourodý cyklus povídek obsahuje životní momentky. Na začátku knihy dostáváme několik návodů, jak knihu číst. Například se můžeme ubírat detektivní linií. Jakoby autor hledal alespoň nějaký systém.
Co ale bije do očí? Linhart zde více než jako prozaik působí jako básník. Povídky by se blížily básním v próze, kdyby nebyly narušovány prapodivnou snahou o vyprávění, jež vnáší do čtenáře maximálně zmatenost. Klasické postupy Linhart porušuje. Jazyk je vyloženě básnický, nabitý množstvím metafor. Vůbec jazyková hra jako by byla Linhartovou největší radostí a zároveň je největším jeho umem. Narativní principy jsou zde spíše deformovány, ne-li popírány. Čte-li čtenář knihu jako vyprávění příběhů, moc si z ní nevezme. Neboť povídky snad lépe číst jako básně, jakkoliv to při prvním pohledu na knihu může znít uhozeně. Posuďte sami: „Nad Klerikem táhla Bílá paní mračna. Země byla členitá jako život sám a Kyanidová hora se chvěla ve fialovém soumraku.(…) V těchto časech klouzalo všechno hladce jako po slupce banánu.“ (s. 114). I když zároveň cítíme autorovu vysmívavost a záměrné přehánění, ale to je právě to, co dodává textu šťávu.
Ocenit lze Linhartovu hravost. Uprostřed knihy najdeme heslář, který jako slovník funguje jen opravdu velmi bídně. Slouží zde samozřejmě jako další komická složka, namísto toho, aby však pojmy „vysvětloval“, dostává se nám spíše rozvíjení textu nebo všelijakých úvah či odboček. Kniha je také proložena Šťastnou Kellynou, očividně parodií na časopisy pro ženy. Vidíme tedy, že si Linhart s knihou vyhrál.Nejvýraznější prvek je však, jak už jsem naznačila, Linhartův smysl pro jazyk, jazyk bohatý a neokoukaný. Proplouvání skrze jazykové vrstvy vytváří komický prvek. Práce s aluzemi (např. Obecný kurs sémiotiky) působí taktéž hravě, pobaví: „Proč chcete tu skříň?“ vyhrkla stařena, která dosud bezcílně šukala po místnosti. (s. 37).
Čtenář si jistě všimne častých variací na autorovo jméno typu Lenhart nebo Sinhart. Autora mi připomínají i jiné části textu: „Nikdy nekritisuji a nepošklebuji se a nejsem sarkastický a z nikoho si nedělám legraci. Mně se totiž nelíbí ledajaká vtipnost. Mám rád jen takovou legru, když se například řekne: Robert Musil, ten moc zkusil. To je přece k popukání. Nebo slovní hříčky typu genithálie. Takový jsem já.“ (s. 155)Linhart se zajímavým způsobem zaměřuje na detaily. Představeno je nám neobyčejné vnímání světa, nicméně lehce fragmentárně. Tak přemýšlím, jestli to autor nepsal jako experiment. Experiment toužící po výzkumu čtenáře. Existuje takový trend, že dobrá literatura je ta, které není rozumět. Pak je to výborné. Na místě je otázka, kdo vůbec může být čtenářem. Prodejnost knihy bude bezpochyby větší než počet čtenářů, kteří ji celou přečtou. Hledat v ní smysl, nemá smysl. Raději rovnou hledejte chaos, nebudete pak zklamáni.
Psala jsem již o básnictví. A opravdu, více než obsah potěší smysl pro výraz, to nelze Linhartovi upřít, jinak se ale ukazuje, že větší prostor, než který se autorovi dostává třeba právě v jeho pravidelné rubrice, je mu najednou na škodu. Množství zabije podstatu. Originalita se ztrácí, neboť jsme jí přehlceni, a nevyvstává na povrch žádná nová kvalita… V knize se začnete plácat a vůbec jako by ani nebyla určena k přečtení, ale ideálně spíše k náhodnému pročítání. Jinak se velice rychle v množství textu ztratíte, veškeré snahy koncentrovat svoji pozornost vyjdou vniveč.

To od vás není pěkné. Prý chaos. A příběh bez příběhu. Jakkoli jsem kapku thymidní, musím se ozvat. A pochválit vás. Z mého hlediska jde sice o příběhy jako fíky, ale snad je opravdu lépe pročítat, náhodně si vybírat. Naprosto nechápu, proč mi za takovou howadinu nedali Magnesii nebo aspoň Kyselku či jinou minerální cenu. Ale opravdu jsem se napravil. A vyšel čtenáři a světlu vstříc – a to formičkou krátkých povídek, kde pointa vyráží dveře s rozumem – leč na rozsahu tak deseti umně tesaných vět se to snese.

9.5.12

Tři výpravné sny

Zdálo se mi o vlčákovi, tmě v pokoji a ukradené třetí pojistce a cestě tirákem.

Potom o výletu po divné krajině s vílami, rvačce o čepici. Kdosi křičel: „Rychle pryč, to je zlý místo!“ Mrtví policisté odpovídali: „Měli jste být jinde.“ Pak nás zatkli a zase pustili. Ale než nás pustili, ukázali nám naší celu smrti. Páchla topinkami a byla měkká jako chleba.

Poslední sen. Ukrytá dílna v areálu organisace Poznej přírodu. Pracuji zde tajně s partou mladých přírodozpytců. Jsme poslední naděje Třetí říše. Chráníme zlomocné rostliny a ničíme ty léčivé. Pořádáme závody na manipulačních vozítkách. Kolem stojí sochy Harryho Pottera.

Dánský herec se jmenuje Thure Lindhardt.

22.5.12

Na výzvu Dana Podhradského začínám psát knihu o modernímu alkoholikovi.

26.5.12

Z emailové korespondence s Romanem Szpukem:

Vzpomínka stále živá:
S hanbou jsme utekli do Teplic, kde v ten okamžik naštěstí hrály Už jsme doma. Doma jsme si zahojili své bolístky. Na place byl totiž i Roman Szpuk. Myslím, že od jedné do čtyř jsme nedělali nic jiného, než vyluzovali jazzové melodie tlukáním o stůl. Dopoledne jsme strávili v hospodě U Zuba a večer šli do kotelny Beethovenových lázní, kde operoval básník Martin David. Radim Husák
odpadl cestou, ale šikovný Roman Szpuk byl stále s. Zapadla mu však hlava do bundy a vypadal jako bezhlavý. Jen zdůli své lkavé bezhlavosti vykřikoval na Davida a na mě: „Narvi si to do mozku!“
Jsi v poho? Píčo?
Tvůj Patrik

Já a v poho? Kdepak. Tentokrát je to ale horší, než „kdysi“. Celý březen jsem byl v blázinci a považ, nikoliv kvůli chlastu. V podstatě žiju ze dne na den, na stanici třeba řežu ručně dříví na zimu, ráno cvičím, abych se dostal do života atd. Sere mě to. Poezie je pryč, něco se prostě v mojí hlavě změnilo.
Hele, zrovna na ČT24 mluví zpěvák z Visacího zámku. Kapela prý slaví 30 let. Hm, a říká: dneska už u nás existuje jen pseudopunk. Není proti čemu se vyhranit. To vidím taky. Ano, protože ZEVŠECHSTRAN. A co Ty? Jak ses najednou rozhodl k ženitbě: Co od toho čekáš? Promiň, jestli považuješ můj dotaz za impertinentní.
Roman

Já myslím, že je právě teď jasná možnost se vyhranit. Potkal tě asi syndrom básnického vyhoření. Byl jsi v blázinci z nějakého weltschmerz, weltangst? To se jistě změní. Počítám, že velmi nečekaně. nemůže tomu ostatně ani jinak být.
Ženitba je lovely. Obešel já polí pět, Lucie je právě to poslední pole, a tu je třeba vzít osud pořádně do rukouch! Ano, je to tak! Ubi nihil vales, ibi nihil velix – ale to v tomto případě neplatí. Svatba je teprve ten pořádnej punk!
Patrik

Kdepak veltšmerz. Ale svět se mi zmuchlal a vytřeštil. Nerozuměl jsem mu. Viděl jsem vše asi tak, jak to je, a přesto to bylo jiné. To se nedá popsat. Myslel jsem, že je to můj konec. Nezbyl mi ani jeden z mých 33 životů. Jakož je psáno v dnešních zprávách: Američan se po 33 letech přiznal k vraždě zmizelého školáka a za 33 let vězení pro lékaře sníží USA pomoc Pákistánu o 33 miliónů.

Roman

Nestoudná magie čísel. Asi je nutné tím projít. V Anglii obklíčili bílého tygra, ale ukázalo se, že je plyšový v životní velikosti. Přesto ho dali na karenténu, Takových případů ti vyjmenuji desítky. Chlap o svatební noci utloukl v kuchyni tchyni, protože si myslel, že je to mýval, kterým jim přišel sežrat svatební dort. Vidíš? Kdo si myslí, že stojí nohama na zemi, nestojí zjevně na této Zemi!
Třeba čerpat útěchu ze všech energií, co jich nám nabízí. Například dnes máme slunce v konejšivé modři. Zítra hraje Hudba Praha a Plastici v Teplicích. Večer si vzpomenu na Charmse a Demla a uklidním se. Nikde přece není řečeno, že i když peklo existuje, může být prázdné.
Patrik

No jo, bílý tygr, s dřevěnými srnkami jsem zažil totéž vloni o pouti na Velehrad. Šli jsme k nim šeptem a co je šeptem, to zdřevění. Ve zprávách jsou opravdu děsivé podrobnosti, třeba právě TEĎ: „Třiadvacetiletá Carmen Ríos Garcíová vlastními prsty vydloubala oční bulvy svému pětiletému synovi Fernandovi, protože při satanistickém rituálu neuposlechl příkazu zavřít oči před blížícím se koncem světa.“ Ale my teď s Pavlem KUKALEM řešíme onačejší problém. Mohl bys nám pomoci, máš skvělý vkus. Líbí se Ti více německá pilotka Hana Reitschová nebo sovětská pilotka zvaná Bílá růže od Stalingradu Lidya Litvak?

Roman

Jan Neruda

Jsem Čech, můj znak je lev!
Jsem Čech, chci krev, jen krev!
Však moderní Čech jinak na to musí:
Čech moderní když krev chce, chce – krev husí.
Ta lahoda, ta chuť –
ach, srdce klidné buď,
ať mluví jen, kdo zkusí!
Vem po 3 krejcařích krev ze 2 husí
a měj se k činu!
Na kastrol másla čerstvého tři loty dej,
pár k tomu kmínů,
a cibulinku k tomu nakrájej,
ať jemná je, droboulinkatá.
Když pak je cibulka už zlatá,
(jak libý zjev!)
dej tam tu hezky rozmačkanou krev.
A když se to už, jak se říká, „dělá“,
by nezůstala krev snad přec zas celá
a nevypadala jak hlíny kousky,
dej ještě trochu nastrouhané housky.
A má-li to pak příliš suchou líci,
dej dobré polívčičky k tomu lžíci

konec května 12
Mně se dělá z písmen špatně, vypadaj jak včelí úly, ale drsný zlí včelí úly!

31.5.12

Napsat knihu, která neskutečnýmn způsobem popíše, pochopí, odhalí svět. To je můj cíl. Opárno, vlájky impéria, pindíci. A teď krajina Edenu, kniha o alku, a další krajiny. Skrze malinké snad pochopím.

 květen: L. Souček: Otazníky nad hroby.

2.6.12

Sen o mluvícím plyšákovi a úřadu pro likvidaci zázraků.

začátek června 12

Já někdy opravdu bojuji s krabicí! A mám rád povrchní písničky.

10.6.12

Vrátím knihám, co mi daly. Vrátím obrazům sny. Tady na periferii ubohosti a kokotství vracím příběhům obrazy a snům příběhy. Především však slibuji nasazení a dobrodružství. Děs, který mám v sobě oslabuje pouze alkohol, děkuji mu za mnoho.

GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Černé slunce : árijské kulty, esoterický neonacismus a politika identity. Přeložil Miloslav Korbelík. Praha : Eminent, 2006. Záznam knihy naleznete v Souborném katalogu ČR na adrese http://sigma.nkp.cz/F/ spolu s údaji, ve kterých knihovnáh se titul nachází.

Wilhelm Landig: Rebellen für Thule (1991)

30.6.12

SVATBA!

 červen: Sant´Anna: noční let. Poe.

23.7.12

BVÚ o Lunhardu:

Já vnímám Lunhard jako Teplice křížený s Litvínovem. Je to pro mě místo, kde se střetly hvězdy s hovny, jurodivé pětiletkové nadšení s pravou vírou hnědých košil, rytíř s velkorypadlem, psí píča s povislým pérem vážky, armády osvoboditelů i okupantů s obnaženým moudím krajiny, a to celé s Neoseveročechy, kteří jsou v podstatě na výspě tohoto chemického ráje, chudoby a satelitů pravými božími hovady. Jak lze žít v místě, kde ti mizí půda pod nohama, kde je naprodej vše, ale přitom nic nemá cenu, kde po vytěžení člověka, rudy a uhlí nezbude nic než Nietzscheho nadčlověk plačící u posledního trsu pochcané trávy?

Lucie: Ta s tim nadělá. Kdyždými někoho zabili v koncentráku.

Patrik: U vaší rodiny se spíš sluší říct, každej někoho zabil v koncentráku.

Lucie: Tak to prr! Pracovní tábor – to je něco jinýho.

29.7.12

Miluji Lucii a být ženatý je krásné.

Dnes je to na den 20 let, kdy jsem napsal svou první povídku – s Vencou Patčem.

konec července 12

Manželka Jekatěrina s hrůzou sledovala, jak si její opilý manžel otevřel v kuchyni okno, zakymácel se a vypadl z jejich moskevského bytu. Dvaadvacetiletý Roskov měl však štěstí a za několik chvil se po schodech vysoukal zpět do pátého patra nacházejícího se zhruba 16 metrů nad zemí jen
s několika škrábanci. Jeho manželka se však rozhodla zavolat ambulanci a začala ho peskovat za to,
co se stalo. Alexej nevydržel dlouho, vstal a z okna vyskočil znovu, tentokrát již dobrovolně. Druhý skok už ho stál několik pohmožděnin, ale nic vážnějšího se mu i tak nestalo. Pít prý už nebude
Udivení lékaři jen konstatovali, že muž nemá žádná vnitřní zranění a bude za několik dní zcela v pořádku. Roskov slíbil, že s alkoholem po extrémně šťastné události přestane
.

 červenec: Váchal: Kalendýř tolerancý, Olič, Borges, V. Mikeš: Škodlivý prostor.

4.8.12

Symfonie noci a úsvitu

Vzdálený hukot vlaku, ulicí projelo auto, v rákosí pod oknem se ozval šelest, možná ježek. Skřeky lelka. Na úsvitu zakokrhal kohout. Lelkokohout proletěl za oknem. Vítr narážel do domu.

Indové se urazili při úvodním ceremoniálu na OH v Londýně. Neznámý čtenář to glosoval slovy: Trvám na opakování ceremoniálu!

5.8.12

Hele, pošli mi ten Tvůj seznam knížek, jak jsi psal. Určitě je aktualizovanej. Já myslím, že by ho stálo za to udělat elektronicky – třeba za 50 kaček… Jako orientační čtení, nebo doporučující
věc – já myslím, že by byl zajímavej. Ještě nevím, jak jej uchopit, ale myslím na něj průběžně deset let. Fakt ho vnímám jako důležitej.

Dál: studie, nebo úvaha, cos mi poslal je dobrá a teď – buď ji použijeme tak jak je, anebo se necháš zblbnout mým editorským vedením a vykřísnem z ní ještě cosi zásadního. Neboť Ty trefuješ problémy dobře, vtipně, ale je to moc článek do novin. Chtěl bych Ti zkusit ukázat, kde a jak přitlačit, aby to šlo do živýho. Já myslím, že je škoda být občas žurnalistickej tam, kde dokážeš být jízlivý, cílový, nekompromisní. Je to dbré, abychom si rozuměli, na naše poměry jistě, ale komentující postoje ať si nechá Leština.Ty musíš mít tah na branku. Neuhýbat. Neusnadňovat jim to. Nekomentovat. Neshazovat se (to jsem zaznamenal zejména v dopise starostce, tam jsi ji měl,
svini otlemenou přiskřipnout až na zeď a vyrvat jí srdce zaživa – ne smířlivě plkat o čemsi. Mě se moc líbilo, jaks psal, že seš jen poutník, co jde po krajině. Tohle jí narvat do držky, krávě jedný a nepředkousávat možnou reakci.) Já myslím, že to uměl Havlíček Borovský, s chutí jsem četl jeho
novinové sebrané články, jak ten byl neústupnej a nekompromisbní! Jak to uměl dát sežrat. Drsnej byl víc než Šalda – a ten taky uměl cenit zuby. Musíš si víc věřit. Vůču takový krávě jsi Bůh a dej si to! Přiznej si to. Vyser se na skromnost jež je údělem podprůměrných! Rozezvuč tu strunu a setni
ji, žeň ji z města biči, vyštípej ji až na okraj společnosti – jinak s tou krávou nehneš. A to samý musíme (nemusíme, ale pak je to plk) udělat s Tvým materiálem. Je to dobrý, ale krotký a připosraný. Uč se to říkat napřímo, tak jako to umíš strefit v povídkách – znovu jsem četl a tam kde stavíš scénu z detailu, tam kde jdeš jako soudní patolog po každý buňce, tam seš moc dobrej.
Dnes není čas na hrátky a na kličky, ty svině jsou tak vytuněný a vyhoněný, že tam kde uhneš – končíš. Vzpomeň si na Borowitze: Já ten první výstřel vynechávám.

Dál! Potřebuju Vás víc ze severu. chci Vás dostat do povědomí jako sudetskou úderku, kolonu číslo šest, psychopatoušký komando! Je to nutný, jako celek Vás udělám líp, než jen jako sólistu.
Ovšem žádný Balvínoviny – ty seš jednička.Ale udělaj toto: zkus mi vytipovat další lidi, kteří jsou na Tvý vlně a dobře píšou. Základ bvude v patafyzice, ale tu nebudeme zjevovat. To je starý a na to každej mmrdá. Já potřebuju jasnou proklamaci. Takže:

a) vytipuj lidi, co by k Tobě šli. (odpovídej po bodech!)
– Je to hrabě Neuvirth?
– Je to Radim, nebo ten jeho rukopis je doplněk?
– Je to z jakési úcty Urban?
– Brycz a spol – ty ani nezmiňuju, ale Ty budeš znát další.
– Je to na sborník? – Maj na to aby měli samostný věci?

Dál: chci se začít starat o ty vaše filmy. Nějak to propojit. Já Acta beru jako jednu z nejlepších věcí, co tady vznikly od roku 90. A to nejsem zas úplnej úchyl a varuju.

Dál: má Neuvirth víc fotek jako ten pohřebák v milence? Jestli jo, chci ho udělat jako fotografa. On má vidění! Dál: Co starý páky jako Antoška a ten patafyzikální maniak (a teď jsem zapomněl), ale Ty víš. Nejsou vyšumělý? Napiš to natvrdo, já jí to nevykecám!
Dál: Co Wanek? Dá se s ním udělat něco?
Dál: neposer se z mých požadavků, já to zvládnu, ale mít Vás v balíku víc, budeš vidět líp.
Odpověz buzno neodkladně, nemá to odklad.
BVU, slimejš ze starejch rašelinišť a antioxidantskejch bází

14.8.12

Ryje, ryje na krchově

černá svině křen,

kdo jí bude ocas líbat?

Třeba tuhle ten!

Miloš Doležal

polovina srpna 12

Slzy Roberta Smithe – nejsilnější lak na vlasy na světě!

Král modů v britském seriálu Mighty Boosh

Špička radovesického kostela vyrazila z haldy. Výsypka klesá.

polovina srpna 12

Není na nebi hvězd,

kde září moje pěst.

Beránci utichli,

cikáni odešli spát,

kapela budí frky,

začíná hrát.

22.8 – 23.8.12

Přespali jsme s Albertem a Kryštofem Novákem na Milešovce. Vypili jsme při nočním pozorování Mordoru pod námi láhev Rohana a stali se z nás Rohanští jezdci.

Výstava Pavla Kremla v teplické Jízdárně. Provedl nás.

Zajímavá informace o výhrůžné dopise Jany z Arku husitům.

Ich küsse dein Händchen, Mündchen, Brüstlein und Hinterchen.

Z dopisu Ladislava Klímy ženě Franze Böhlera.

30.8.12

Nezaujímám nekompromisní postoje, žiju nekompromisní život

Bojovník, provokatér, duchovní punker a exhibicionista – pro někoho pozér, pro jiného naděje české literatury. Spisovatel Patrik Linhart nechodí pro slovo daleko a říká věci, které vytěsňuje naše eukorektní (impotentní) kultura kamsi do zapovězena. Sedmatřicetiletý autor jde ve šlépějích nejlepších českých uměleckých kacířů: jeho pohled ze severu země, kde žije na okraji povrchového dolu, je drsný a nebere si vůči naší epoše servítky. Tím je cenný.
Text: Jan Nejedlý & BVÚ

Řekni, proč vy, umělci ze severu, chodíte pořád v kanadách?
Chodím ve steelkách, protože kdybych si mezitím koupil nějaký hodobóžový boty, tak nebudu mít za rok na nové steelky. Spořím.

K čemu je proboha potřebuješ?
Když se tak člověk poflakuje po jevišti s Vyžvejklou Bambulí (původně pánský parodistický striptýz vystupující od počátku devadesátých let – pozn. redakce) a rozkope všechno od petlahve Ivety Bartošové po ledničku Moniky Načevy, obyčejný boty nevydrží.  

Kdybychom vedli rozhovor s někým, kdo je poměrně úspěšný jako ty, ale v jiném oboru než je literatura, asi bychom se bavili o jeho nerozbitném bavoráku. Předpokládám, že to jsou tvé jediné boty.
To ne. Náhodou jsem svůj botník ještě obohatil o ruské důstojnické holínky a paragánské kanady vzor 70. Jsem v podstatě blížencem té mindži ze Sexu ve městě, která frčí na jehlách a lodičkách. K Severu to patří.

Co ještě patří k Severu? Šlapky na e-padesát pět a velkorypadla?
Situace se začíná měnit. Mám-li být doslovný, tak nevěstince mizí jako houby po dešti. Myslím, že brzy to chytnou do ruky developeři a dobijou to tady.

To ještě jde?
Jasně. Z hald budou golfový rezorty, centra měst se změní v neobývaný obchodní rezorty a na okrajích obcí vyrostou city-sputnik rezorty.

To bude ale ráj! Kalová jezírka se mávnutím proutku promění na malá česká moře. Z Německa můžete navozit šlapadla a bradwursty…
My z pohraničí tam už teď nakupujeme skoro všechno. Jejich mlíko s chutí mlíka a vajíčka se žlutými žloutky pak posíláme po stovkách svým bohatším bližním ve vnitrozemí… Možná nepomůžeme domácí ekonomice, ale zato se neotrávíme těma předraženejma sračkama, co tu posledních deset gangsterští obchodníci označujou za jídlo.

Vidíš, jak si žijete. A to se tvrdí, jakou tu máte nouzi… Máte třeba nouzi o práci?
Tady nesežene práci nikdo, kdo nechodí v předklonu a není ochoten pálit nanuky v nějaké progresivní neofašistické firmě.

Ale to zas může být pro spisovatele silně imaginativní, ne?
Imaginaci se tu daří líp než kdekoli jinde. Pokud máš ovšem makabrozní vkus.

Levá pravá mafie

S kumpány z Vyžvejklé Bambule jste se před lety strefovali do Jiřího Paroubka. Šli jste po něm dokonce převlečeni za Střapečka a Metličku na jeho veřejném mítingu… Viděl jsem na youtube, jak jste mu pronikli na pódium a on byl úplně paf…
Lidé jako je pan inženýr Paroubek musí být bez milosti odstaveni a zesměšněni. On byl ostatně případ, který si o to sám říkal.

Teď řeknu něco provokujícího: on byl tehdy představitel jediné reálné opoziční strany a vy jste vlastně přispěli k jeho celonárodní šikaně. Nemáš pocit, že jste zabránili politické výměně a třeba i změně kurzu k sociálnějšímu chování vlády?
To není pravda. Začali jsme s fenomenem Paroubek pracovat ještě před tím, než se stal premiérem. Ale naplno jsme se do něj opřeli, když už právě jako premiér začal v Teplicích prosazovat své mafiánské kolegy. Naše akce přispěly k tomu, že se na Severu tito lidé nedostali k moci, a dokonce postupně vyklidili své posice. Nejbrutálnější akce začínala slovy: „Je to premiér, tak na něj ser!“ Z toho je snad jasný, že nebyl v opozici.

Dobře, ale to, na co si od začátku rozhovoru stěžuješ, je přeci důsledek pravicové politiky…
Budeš se divit. Jsem salonní dekadent, aktivní punker a ultralevičák, přesto však budu volit v Teplicích pravicového primátora a senátora Kuberu, protože dokázal, že stojí za svým názorem, že miluje hnízdo, ze kterýho vyšel. Teplice jsou i díky němu krásnější.

Není to paradoxní?
A můžu za to, že u nás není levicová strana jakou byla třeba sociální demokracie za první republiky? Můžu za to, že ve státní politice není jedinej politik, který by měl zájem náš stát zvednout z tohohle svinstva? Zastával ses Paroubka. Já ti to řeknu takhle: rád sejmu a zesměšním každého hajzla, u kterého poznám, že tahle země je pro něj jen dobytčák.

A co když přijdou ještě horší?
Už přišli. A to ještě nic není. Já myslím, že generace dnešních náctiletých strčí brzy všechny ty dnešní loutkoherce hravě do kapsy. Mají na to mustr, vidí to každý den. V Číně doby Tchangů řekl jeden státník: „Dokud je Dračí trůn pevný a nezkažený, bude dobrým otcem i rádcem těm nejníže postaveným náčelníkům.“

Jakoby mluvil o českém trůnu, ale naruby…
Jasně! Koukni, jak nás drancujou! Kolik je tady na Severu občanských sdružení, celá plejáda veřejně prospěšných aktivit, kde shání nové pracovníky formou několikahodinových pohovorů – a ve finále ti nabídnou práci zdarma. Hrajou si na managery nadnárodních korporací, který chtěj naoko pomoct a z vlastních zaměstnanců vyrábějí sociální případy.

To je smutné… Ale navenek to pěkně vypadá. V Praze máme pocit, že se Sever pomalu krásně sám opravuje.
A o to jde! A ty si tady můžeš vybrat: buď slizký ekolog, sociální pracovník v hodně divné partě a nebo developer a bankovní neofašista.

Vedle toho, co popisuješ, vypadá nakonec slavný spisovatel Paroubek skoro až jako ňouma… Za něj to byly ještě takové nevinné hrátky s čertem. Co ale s tím můžeš dělat ty, spisovatel, který má knížky kdesi vzadu v regálu?
Abych ti odpověděl – dnes to vidím tak, že se postavím proti zlu, ať má třeba přívětivě zelenou tvář ekologa, co nežere ještěrky, ale lobbuje i proti rodnýmu kraji… Nebo ať vypadá jako ta naše vypečená hejtmanka, co nechá skrz Český středohoří postavit dálnici, aby se i její stařičká maminka mohla podívat na tu krásu… Tak to zdůvodňovala. Nezaujímám nějaké nekompromisní postoje, žiju nekompromisní život Tedy v rámci možností…

V moci Zorgů, Mordoru a hlupáků

Před dvaceti lety vyhlašoval Klaus, že se zanedlouho budeme mít jako v Německu. A dnes tento stát ruší onkologické operace, protože na ně nemá peníze. Není tohle nakonec už bod nula, za který jít nemůžeme?
Pamatuji si z osmdesátých let titulek z bolševického tisku KAPITALISMUS STOJÍ NA OKRAJI PROPASTI – DOHODNIT A PŘEDHONIT! Teď můžeme hrdě říct, že se nám to podařilo. Stačí si přečíst Georga von Lichtenberga a zjistíme, že jsme na tom jen o něco málo hůř než Hannoversko na konci osmnáctého století. Pokud Klaus nespecifikoval, jaké Německo myslel, tak nekecal a všechno splnil.

Mluvíš o vývoji opačným směrem, který ve svých denících popisoval komunisty v podstatě zlikvidovaný režisér Pavel Juráček. Vzít žárovku, rozbít ji a s velkým haló uvést na trh louč a vyhrožovat objevem svíčky…

Jo, přesně! Nám, těm „rozumným“ a „všechápajícím“ dolním deseti mega, se naplňuje velice pěkná odměna za naši loajalitu… Kdo z emo chlapců a gothických děvčátek nechtěl prožít Frodovu a Samovu cestu Mordorem? Teď v Mordoru žijeme – a jak napsala Svatava Antošová ve své Vlčí slině: A z paláců chčijou skřetům na pařáty!

Víš, co mě bytostně nasírá? Že oligarchie chce nejen majetek a politickou moc, ale také už respekt, uznání a dokonce i tvořit kulturu. Vzpomeň si, jak před třemi, čtyřmi lety pražský radní pro kulturu Richter si na erární kalkulačce vypočetl, že největším škůdcem české společnosti je Jiří Suchý a zarazil mu dotace. Takový usráně! Dokonce se objevila skoro vlajkařská plakátová kampaň s portréty nejdrzejších ředitelů divadel a větou: „Chceme vaše peníze…“
Já mám nakonec štěstí, že nežiju v Praze. Pokud jde o moje město, jsem toho názoru, že teplická kultura patří do podzemí a do všemožných levných hospod. Ten Richter je typický vypatlaný manažer dnešní doby, Zorg z Pátého elementu, řadový protivník Chucka Norrise, nebo děsivý developer ve Vraždách z Midsomeru, jenž po právu záhy zhebne. Jsou to jen bubáci pro dospělý. Těžko říci, jaký kulturní obzor měl tenhle týpek. Člověk podvědomě hledá v umění své alter ego.

Můžeš teď – ze své pozice štamgasta pracovního úřadu – alespoň lépe pochopit předcházející generace, kterým jsme se ještě nedávno posmívali za jejich levicové blouznění, během něhož usedli na lep komunistům?
Právě z tohohle důvodu raději nesedám na lep nikomu. V každé partaji bych vyčníval asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty. Otázkou je, zda lidi, které tohle trojčení oligarchů a jejich posluhovačů postihuje, vůbec chtějí změnu. Mně to přijde děsně zmatené. Na jedné straně většina kmene podléhá slastnému střídání dnů ohně – cukrů – chlebů – her, na druhé straně se anarchisté a kindrpunkáči organizují do nějakých obskurních uskupení… Mají třeba sekce fazónka, transparenty, bistra a imbissy… Až si založí odbory, padnu na hlavu.

Třeba je to celé jen zkouška, co vydrží člověk. Třeba nás jen testují. Není Nečas, který vymyslel, že první tři dny nemoci budou za trest neplacené, nakonec jen komparsem, který po představení jde domů a říká: Miruš, namaž mi chléb sádlem, tak jsem dneska vystřih toho hnusáka, že jsem sám sebe dojal, kydni mi tam kečup, ať se rozšoupnem?
Jak se píše ve slavné knize postpostmoderní filosofie Bytí a Nečas, není čas na nějaké láteření. Netuším, jak to je v soukromém sektoru, ale když jsem se ucházel o práci v občanském sdružení Jurta, nabídli mi, že když absolvuji pár týdnů práce na zkušenou, tak potom uváží, jestli mě zaměstnají na zkušební dobu. Zeptal jsem, zda si tu práci u nich budu muset zaplatit. Moje drzost je šokovala. V další charitativní organisaci zaměřené na pomoc zadluženým klientům chtěli týpka s VŠ – tak jsem coby inženýr ekonomie naklusal, ale nabídli mi takové love, že do měsíce bych byl vlastním klientem.

Právě o tom mluvím! Tohle musí být nějaký experiment. Jen uvažuju, co jejich PR oddělení vymyslí dál. Půjde se o víkendech robotovat do tunelu Blanka? Naženou nás do pravomájových průvodů oslavit nekompromisním postojem vítězství pravdy a lásky nad člověkem?
No a teď si představ, že tu jsou experti, kteří tvrdí, že nejsme vůbec v žádné v krizi. Frapantně nás tedy čeká ještě něco horšího. A ti levicově orientovaní, kteří by měli řvát, si zakládají think tank. Nevím, co to znamená, ale vím, že to zní právě tak nesmyslně jako bivaginální sliznice.

Souhlasím. V naší zemi nejde o pravici a levici. Ale sedláckým rozumem – když je někdo dlouho u lizu, tak musí odstaven, aby se alespoň na chvíli přetrhly zlodějské vazby. Pokud se to nestane, padne i král. Ale český lid si klidně zvolí Nečase a Kalouska…
Lid už volil dost dlouho, teď jsme na řadě my, lidé!

Zpět k umění. Potřebujeme něco hezkého na závěr. Co se ti v poslední době nepodařilo?
Opět jsem zapomněl požádat o stípko na výchovný grantový pobyt ve Finsku. Ostatně Úvalský tvrdí, že mě tam česká literární obec chce vylákat a posléze nechat bez prostředků, patrně v naději, že splynu s místními blonďatými červenolícími hegeši a stanu se protagonistou neškodného Suomi Rocku.

 srpen: Klíma: Selen, Spisy II, R. H. Benson, Huysmans: naruby, Příběhy temnot, V. Novotný: Zápisník dr. No.

6.9.12

To je dobří. Dříve se vydávaly tituly jako Z kuchařek našich babiček, Ze světa našich babiček, Z mudrosloví našich babiček a nyjčko Svět dvacetiletých babiček, Was macht babitszchka?

Někdy dáme přednost absolutnímu, nadzemskému řekl bych zlu, před tím každodenním, které vyrábíme jako Baťa cvičky. Ale co víme o Zlu? Nic. Tak si ho jen na růžovo malujeme.

Paní de Brianon má obvod krku a pasu 38 cm

10.9.12

Napsal mi Lukáš Marvan:

Problém lidského světa je, že osvobodit se od chtivosti nenávisti a blbosti (rovná se utrpení) může jen každý sám a lidé si nevěří, každý sám si myslí, že je hovno, že nic nezmůže, při tom je to p řesně naopak. Ale říkej to lidem a hlavně pachatelům dobra. To jsou ti, kdo chtějí zlepšit svět, aniž by byli ochotni hnout prstem u sebe. Patriku, doufám, že nejsi žádný pachatel dobra. To bys mě zklamal. Vždycky jsi mi byl sympatický svým směřováním ke svobodě.

polovina září 12

Čtení v Hradci Králové – Svatka, Engelein. Následující den začala prohibice a v Sherwoodu mě přepadli z pořadu Nikdo není dokonalý.

Klíčová slova:

PRAVĚK JE KŮŮL!

ORLICE NAD LABEM

MAGNESIA TEQUILA

V nizozemském Harlemu pozvala holčina na oslavu narozeniny kamarády přes fcb. Přišlo jich na pěti tisíc a polůicie je rozháněla dva dny. Lucie to komentovala slovy:

„Ten zná toho, ten zná toho a ani jeden nemusí znát sebe.“

Můj nejmilejší vtip o zvířátkách se týká liščí hry v karty.

Napsal mi kamarád po spářce v Praze: Aby mu shořeli všichni pindíci v pekle – i ty dobrý!!!

Pořídit si výpisky z Hesseho Tessinu: z povídek Cizí město na jihu a Protiklady. Jsou to geniální postřehy, dnes snad ještě markantnější než tehdy.

Soutěž o nejhezčí německé slovo:

Ziegeficker, Jünglingin.

HrvN na otázku spolužáka, kde bydlí, odpověděl: „To ti můžu říct naprosto přesně!“

21.9.12

V Krásném nakladatelství vychází Památný den v Duxu.

Napadlo mě napsat Illustrované dějiny kapes britského námořnictva.

Výrobní ředitel Becherovky se jmenuje Darebník.

23.9.12

Krooa krooa maily s Engeleinem

ahoj,
to je nahoda, zrovna na tebe myslim a fakt te mam rad, pro me jsi zase v HK dokazal v cem je tva sila, tva odvaha, ale zaroven vtip a naprosta inteligence (vzdycky se mi vybavi zpevak Sex Pistols, kdyz vidim tve blasfemie), ale drime v tobe to citlive male decko a to je moc dobre.
Predstav si, ze vcera jsem byl na prezentaci knihy Jmeno Vokolek na zamku a byl tam Jan Sulc z Torstu, ktery mi rikal, ze se davaji do kupy dopisy Emila Julise a ze si se mnou take dopisoval, divil jsem se, jak to vi a on mi rekla, ze si
Julis psal v zaveru zivota pouze se tremi lidmi s mladsi generace a ja jsem jednim z nich. Ty dopisy jsem hledal asi dve hodiny na pude, mam tam hrozny bordel, az jsem je nasel – a hle dvakrat se tam zminuje o tvem Oparnu –
Mesicnich povidkach, dosti pochvalne.
Blahopreji k e-booku, mrknu se na to. 17. rijna jeste nevim, co a jak, mam vzdy ve stredu synky, tak uvidim. ¨
Kazdopadne srdecne te zdravim krooa krooa do Duxu.
raf

Pamatuji si na ten dopis od Juliše, ten jeden, kde zhruba píše, že mě původně něják moc nemusel, ale pak pochopil, jaký jsem to neopracovatelný běs. Poslal jsi mi totiž kopii. A pochvala od takového básníka se pamatuje, ostatně jako si pamatuju všechno. Ten druhý dopis bych opravdu rád viděl.
Je to pěkné, ideální sudetská dvojka Johny Rotten, král modů, a Otto Rahn, Indiana Jones z Ahnenerbe! KRAJNÍ MEZE SEVERU.
Pokud ti to nevyjde, bylo by pěkné udělat si nějaký výlet – třeba na Porta Bohemica, když je to léto staré ženy. Mmchd. moje povídky z Vídně chce Vaněk udělat do Vánoc. Léto staré ženy – Obrázky z Vídně, ale škoda, že nemá prachy na německej či rakouskej překlad.
krooa krooa!
Patrik

září: Hesse: Tessin.

začátek října 12

V této pustině nemůže žít lidská bytost a zůstat taková, jakou jsou jiní lidé.

Daphne du Maurier, Hospoda Jamajka

Juden, Juden über alles, napsal Závoďák.

Povolání: zmahač ohňů

Plán pro Nonstop amok

Přišel jsem na to náhodou. Nedokážu tomu dát přesný tvar. Ale je to asi takto: Běsové budou pokřikovat.

Do I. Dílu – slovo najednou, ve II. Dílu nahradit slovem náhodou.

Určit hlavní linie děje – cca pět:

  • rodiče – děti

  • ženy

  • škola/ robota a lopota

  • DG – VB – psaní/ čtení

  • introspekce a krajina

  • hospody

30.10.12

Vyhledal jsem na webu zajímavé malíře – Švýcar Cuno Amiet (Pont-avenský vliv), Ivar Arosenius a odtud jsem se dostal k malíři anglické imaginativní školy Charlese Robinsona (*1863) – illustroval Stevensona, Wilda atd. A konečně odtud na stránky současného malíře a lovecfaftiána z Manchesteru Johna Coultharta, autora kalendáře Cthulhu.

5.11.12

Ve snu jsem pozoroval ovce. Chodily po dvou. Řekl jsem si: začíná nový věk. Těsně po probuzení jsem musel nahlas říct slova: Jsem Čchi Ho, císař podzemní říše.

18.11.12

Píšu Nonstop amok, ale na alkomagii jsem ještě téměř nesáhl.

Zajímavý myslitel: Julius Evola.

6.12.12

Včera umřel Martin Vácha. Tak jsem si pustil Smashing – Disarm – a Váchu. Kurva.
Neni to jen tak a nejde to říci jednou větou. Je to strašná linie smrtí. Od Zelenky přes Bijoura a Duchcovku, Radima Husáka, Rybu až po Kamýk.

polovina prosince 12
Basilika Matky Boží v Yamassoukro: obrovská stavba, stále prázdná, protože od dob diktátora-stavitele se už nenašli žádní věřící.

Ad Brno
Jak o mně soudí? Myslím, že u nich velkou bernou minci nemám. (myslím, že Fajkus mě měl něják podivně rád už dlouho – a nebo je to dobrák od kosti) Řekni mi to!

Ad beach boys
Zatímco mé tvůrčí schopnosti rostou, hvězda má zapadá – i když lze namítnout, že nikdy nevyšla a teprve jen a jen vyčuhuje za pahorky.
Albert namíchal jed pro Lucii, dal jí to jako dárek, aby otrávila všechny, kteří jí kdy zradí a ublíží. Mámoš si uvědomila, jaký jsem děvkař a namítla (ještě než to dal Lucii): A co když táta Lucii zradí, tak ho má taky otrávit? – Ne, aspoň si táta uvědomí, že u týhle holky to udělat nesmí.

začátek ledna 13

Zdálo se mi o paralením světě. Všechno bylo podobné. Chtěli jsme vyjít na cestu, ale pořád se nám to hatilo. Konečně jsme vyšli na louku s lesními jahodami. Sledovali jsme silnici, přes níž tekl potok.

NONSTOP AMOK

Liberální fundamentalismus, odvrhnout černé a bílé, možnost nebýt pro ani proti. Není to tak špatné, ale cítím v tom hodně křeče. I když jinakost je mi blízká. Zavání snad podivínstvím?

Výlet na Radobýl

Seděli jsme příliš dlouho – do soumraku v žalhostické hospodě. Kopec už byl nedobytný. Zavřený. Došli jsme jen k lomu. Cesta nad ním se ztrácela v temnotě.

Četl jsem si staré Hosty. Zajímavá úvaha na téma kritika vs. tzv. Teorie od Fr. Richarda. Výrazná postava negace literatury ve prospěch apoteosu braku je Terry Eagleton, papež literární teorie, kniha Úvod do literární teorie (1983, č. 2005). Více in Host 10/2005

Žádný tomu nevěří

já však vím, že vaří

milá má copatá

hvězdy si k večeři.

Quido Machulka

8.1.13

Mikropříběhy tohohle podivína jsou zábavně nihilistické. Připomínají mi ironickou tvorbu dalších dvou českých talentů, Marka Šindelky a Davida Zábranského.

Jan Stránský, e-Monokl

13.1.13

S projektem e- souhlasí Tomáš Řezníček, Kalif, Martin David, Jaromír Urban – co jsem jim do píči mohl říct během tvýho mlčení? Že ses na to vysral, ne?! Ano, řekl jsem že to nefunguje, jak sis představoval. Jenže to byla pouze moje odpověď za tebe – ty ses neozval 10 týdnů. Kunde!
Bohouši, co jsem mohl říct všem, kterým jsem řekl, že už opravdu funguješ? Všem, který tě znaj – a pochybujou o tobě?  – Řekl jsem , že Bohouš našel novou cestu a je plný energie a nikoho nezradí. Zlomil jsem i martina  Davida, skeptického velmi.
A co jsem taky mohl říct sobě, když jsem u tebe vydak knihu, kterou nikdy v životě neuvidim? A co jsem taky řekl, když Tvar a Host měli zájem a chtěli napsat recense – na knihu fysickou od tebe vydanou?

14.1.13

Zdálo se mi o Čichoňovi. Vydal ve snu sbírku Zimoviště polí širých a oslavnou poému o alpace.

V Instinktu v debilní rubrice o vaření psali o jakémsi pyré či co, které vyžadují servírování v miskách zvaných kokotky. Kokoti!

konec ledna 13

Výtečný film z Johny Deppem Co žere Gilberta Grapea (1993).

In margine malá doba ledová proběhla v l. 1500 – 1800.

leden: Smích a písně Montmartru, Robert Janda: Omamné odéry. Chesterton: Hlava caesarova.

4.2.13

Sen

Vraždící zombíci (takřka pleonasmus) pronásledují Lucii a mě. Zastaví je až vhodný citát sociálního autora. Máme v držení i fotoaparát, který snímá budoucí události.

5.2.13

Navštívili jsme hřbitov v Jeníkově. Je podivné, kolik zde je dětských hrobů. Nikde jsem takové množství neviděl a navštívil jsem mnoho hřbitovů. Byla zde i podivuhodná jména: Xenophon, Hingerichtet a Blandina. To je prý matka Julia Payera. Místní patriot ji na své náklady vztyčil mohylu a místní řepy to zneklidnilo.

Večer jsme šli na Nespoutaného Djanga a následně do nonstopu garáž.

9.2.13

Sen

Slova ze snu: Avantgarda je zastavený čas. Dále se mi zdálo o Petru Královi, který poskytoval rozhovory zásadně v pekárně, zatímco Jarry (nebo král Ubu) jezdil na čtyřkolce.

polovina února 13

Jaromír slavil zimní slunovrat, nadával na křesťany a dne skončil ležící na prahu mezi chodbou a vlastním bytem. „Ten nahoře,“ řekl, „mě potrestal.“

Sen

Sleduji divadlo-film o obřích dětech, které potřebují ochránce. Ale všichni ochránci jsou proti nim tak nepatrní, že spíše sami potřebují ochránit. Na konci běží titulky. Křestní jména jsou obrovská, ale příjmení tvůrců malinká. Koncovky jsou přechylovány i u mužů a dokonce měněny. Jakási žena říká: „To maj ty svině za to, že nám furt cpou to ová!“

ZAJÍMAVÉ KNIHY

Bioy Casares vydal Fantastické povídky (č. 1981), povídka Sen hrdinů (1954)

Thomas Disch (*1940, Des Moines)

r Obchodník. Příběh děsu (1984), Lékař. Horrový příběh (1991, č. 1993)

Samuel Delany (*1942 v New Yorku)

r Babylón 17 (1966) Einsteinova křižovatka (1967)

Harlan Ellison (*1934 v Clevelandu)

sp Příběhy ptáka smrti (1975)

Jiří Drašnar (*1948 v Náchodě)

sp Noc na pláži (2001)

r-essay Venuše spící v krajině (2004)

Provozovnu McDonaldu přepadli zaměstnanci. Media to komentovala: „Rozhodli se ukrojit si větší část z koláče zisků“.

Jako dítě jsem chtěl mít přezdívu Kopčem. Vzpomněl jsem si na to po tolika letech. Je to postava z Lovců mamutů.

Pěkná slova

alkakáč – alkakáč

justovat – připravit

Vědci, kteří se hlísí k thesi o špice času, tvrdí, že věci se nedají vrátit. Člověk, svět, vesmír – všichni spějí neodvratně k zániku. Od časů dinosaurů se den prodloužil o 15 minut. Měsíc se vzdaluje od Země.

SEZNAM PÍČOVIN

Seznam vynálezů a zlepšováků, které jednoduchou činnost zkomplikovali nebo znemožnili či vedli k jednoznačné debilisaci lidstva. Například televise sem nepatří. Ale smartphone už patrně ano, tablet a jeho deriváty docela jistě.

únor: antologie Krušno hoří, Encyklopedie sci-fi. Vít Kremlička: Korespondence.

1.3.13

Závoďák je u nás na návštěvě už třetí týden.

1 kg krokodýlího přijde na 600 ká.

Na Islandu testovali masné výrobky kvůli konině. Nenašli vůbec žádné maso.

Postřeh z wikipedie. Podíváme-li si na narození v jakémkoli dni, tak všechny významné osobnosti narozené cca za posledních čtyřicet let, jsou téměř bez výjimky sportsmeni.

Zákon politické indiskrece: chcete-li žvanit, dejte si drink. Jistě, pane ministře.

Vítek Kremlička mi napsal: „Kdo dvakrát dává, třikrát dává“.

polovina března 13

Bude jaro? Zatím vanou studené protivětry a z hor se valí jejich přítel Děsivín.

Udělal jsem svůj první rozhovor – s lidskou bytostí, jak říkají indiáni (sami sobě) – s Tichem.

Průměrný muž má prý za život devět partnerek.

březen: Jerofejev: Moskva – Petušky.

začátek dubna 13

Co je řimsologie? – To je řimsologie. Z knihy o řimsologii.

7.4.13

Přesně je to rok, kdy jsem si na okraj sešitu napsal, že nebe je sněžné něžné.

2.5.13

Příjezd do Lille. Flanderská rovina. Před nádražím policejní prohlídka. Francouzský vtip o Lourdách: Vytáhnou ho i s vozíkem a ten má nový kola.

3.5.13

Cesta vozem Lille – Armantier – Dunkerque – Zuydcote a zpět.

Od roku 07 jsem zase cítil móře.

Byla to úžasná cesta k moři. Smutné osiky vroubily kanál, v zahradě blázince mě však rozveselili růžové magnólie.

11.5.13

Jump in some else´s train. Tedy. Když ti ujel vlak, skoč do vlaku někoho jiného.

Popisoval jsem chování lidí na nádraží: „Publikum, teda lidi, prostě publikum…“

14.5.13

Cesta do Březnice a Bobulova.

Když jedu zpátky, tak Nad Logistic parkem Úžice krouží nazgúl.

19.5.13

Věčnost přítomného času

Psát básně tomu,

kdo tě nepochybně miluje,

je to jediné

smysluplné barbarství.

Žlutý tulipán

na žluté stěně

růžová pivoňka

nahlas se směje.

20.6.13

Výpisky z díla Hugo Gordona Schauera

affekt, chokantní, bravoura, zaparádovat

1889 v kritice na Emanuela z Čenkova píše k verši při písni, již hrá kapela/ vždy – před bitvou:

Pochybuji, že při této příležitosti kdy zahrají Kde domov můj. Snad někdy v budoucnu?

A. K. Lešan (Klášterský):

Dej sílu všem, kdo pracují v dole!

Byť spřádají jen věty holé…

Fichte: Niemand muss müssen!

s. 386 myšlenka vroucí vášně HGS: Všechno jde, když chceme, praví triviální přísloví. A tuto pravdu lidstvu hlásati jest krásným úkolem poesie, která pochopila své sociální poslání!

O Hviezdoslavovi: …celá báseňjepříroda, je noc: víme, že jsme na vesnici, že jsme v noci. (…) Jakým způsobem básník docílí tohoto účinku? To jest jeho věc a jen když ho docílí, nikomu do toho nic není, zdá-lise apparát jeho málo poetickým, prosaickým, u přirovnání s lyriky, bez ustání lunou a rosou pracujícími.

O Vrchlickém: jeho osobní rovnice, která je podivuhodnou směsicí nadšení a cynismu.

Dále, že takové knihy může číst vzdělná luza nikoli intelligence.

O liberalismu – jenž hesla a frase rád přijímá za skutečnosti.

O maloměšťácích – jejichž každý den vyplněn jest samým nic.

O sbírce Z našich zkazek Marušky Popelkové:

komu nebyl těžký mlat,

a kdo mečem nedal ránu vedle,

kdo se udržeti mohl v sedle,

každý spěchal Němcům naklepat.

HGS komentuje slovy: S jakým humorem dovedli staří Češi němcům naklapat. Ale musí tomu býti moc dávno, dnes už jenom dovedeme – na Němce klepat.

konec června 13

Střípky zla z diskuse na webu A2:

Jasně, co je víc, než lidskost, a s pečlivou rozvážností obcovat jak sám se sebou, tak i s bytostmi za plotem?
Ale děs a hrůza se mě jmou a pučí, když se kouknu, s jakou čilostí si všude kolem sebe našinec do země zatlouká kůly, tyče, ploty staví.
Dobrodějní lidumilci, nadití rozumem a humanitou zavádí režim dobra, leč kdo si dnes ještě vzpomene, na hysterii kolem Honzy Těsnouška a jeho Rasistické poezie, zda von vám imperativně a kategoricky spíš neměl fakt na mysli černoušky na Václaváku!?
Všichni ti bdělí hošové, jak vytypltovali ne-li sám kukluxklan pod duchnou!

V dobách jako jsou ty naše domácí dnešní, kdy všecko jest třeba zbezbariérovět, nikdo nesmí být vyloučen, vymezen, omezen; nebylo by upřímnější a vhodnější hovořit o autoregulační dobrovolně podstupované sebekontrole?

Z jedné strany jest do všech skulinek society rvána a nacpávám rozum, avšak z druhé strany ulice hajní, strážci kategorického imperativu zdá se nedůvěřují nikomu a ničemu, a už vůbec ne způsobilosti k osobnímu úsudku, nedej bože názoru!
Vykolíkováván je prostor, v němž jedinec podléhá povinnosti chovat se jednat v souladu s imperativem… čeče, Emane, ale ten Max ti dneska fakt sluší! … avšak své launy jest mu ventilovat toliko za zavřenými dveřmi záchodu.

Jakub Vaníček:

Zdá se, že Milan Děžinský navazuje na tradici oportunních vykladačů – může se přihlásit k prof. Medovi, který se ještě dnes snaží tímtéž způsobem zastřít konkrétní věty, které napsali právě Durych a Deml.

Sorry, ale anarchistu a básníka čtu ve Tvaru, tenhle text napsal sice tentýž člověk, avšak způsob, jak a kde byl publikován (dopis ze severních Čech je něco úplně jiného než tvarovská Čistička nebo sbírka veršů), odhaluje jakési spodní proudy, které nemají s anarchismem vůbec nic společného.

konec srpna 13

Myšlení o tom, co chybí, absence presence – o Kokoliovi.

28.9.13

USA chystají vesmírný superletoun, který z ostatních letadel udělá dětské hračky Nejmodernější bezpilotní letouny mají vedle nově vyvíjeného vesmírného superletounu Spacejet vypadat jako papírové vlaštovky….

Medvěd na Slovensku zaútočil na dívku, jejího otce s holí pokousal

Cizinec na střelnici vypálil 30 nábojů a zastřelil se před očima instruktora

Polský letoun musel přistát na Islandu, kvůli poruše ho nepustili přes Norsko

Proč mnohé diety selžou během jediného týdne

Do USA připlula gigantická žlutá kachna – to že byla v Amstru nikoho netankuje

4.10.13

To jsou studené dny! Napadlo mě, když jsem močil, zda je vůbec dobré zbavovat se za takové zimy, jaká vládne v bytě, chcanek, které jistě musí být teplé (jinak by se z nich nekouřilo) a tedy nám v těle ohřívají potrubí.

4.1.14

V sobotu jsem naznal toto: Kudly do kundy, do Opárna musím jet! Není vyhnutí, leda vyhynutí.

8.1.14

Homér, báseň z 8.1.90

Balada o odchodu

Já jsem básník mám spoustu času

občas mě i někdo pozdraví

Básníci kdysi hledali krásu

tohle však jednoho unaví

Tak ty máš strach, běž do prdele

Konečně zápěstí krvácí

mějte se tu všichni skvěle

já už se nazpátek nevracím

Jakub Deml: „Humor – bratr snu.“

Nicméně se musím ptát, zda ztroskotal jeho sen o obci přátel Božích a národě z důvodů jeho egosolismu? Vždyť už jen ty názvy knih: Moji přátelé, Z mého okovu, Můj očistec, Mé svědectví… cosi evokují.

14.1.14

V podvečer jsem psal literární topografickou studii o Cajthamlovi-Liberté, v níž jsem zmínil katastrofu na dole Jupiter, která mu dle mého názoru zavdala příčinu k napsání básně Trojice. Teď jsem se podíval do svého kalendáře a zjistil jsem, že právě tento den k ní došlo. Jaká shoda.

To za Duchcovem bylo.

Prach se hnal silnicí.

Z obrámů se kouřilo

a vzduch vál smrtící.

Ve výši klenba mraků

v hřbet bila Krušných hor

a nezjevil se zraku

na blízku živý tvor.

Tři starci ale stáli

kde šla do cesty mez,

a ztrnulí se zdáli,

světec, havíř a pes.

Bez hlavy světec chladný,

bez nohy havíř zas

pes jednooký. Žádný

z těch tří nevydal hlas.

Jen zpustošená země

dým horký dýchala,

jak by o pomstu temně

a marně volala.

začátek února 14

Čas se smršťuje jako bláznivý, nezastavíš ho ty ani my, chlapče stříbrohlávku, pro nějž již nespočtukrát hlavičky sněženek odzvonily předjaří.

18.3.14

Co kdybych napsal polemiku či přímo nějakej drsnej vejšplecht a prošpikoval jej minami? Ty přece nejsou na první pohled patrné, ale zabloudíš do těch ošidných písmenek pohledem, mozek to přežvýká a bum!

Představ si lyrický subjekt v básni, kterou je v rozporu s názory a postoji autora. To by byla mela! Zatím to je případ básníků, kteří jsou rádi, že něco zveršují, ať už je to cokoli. Prostě mají takový blikanec a báseň je na světě. Mohlo by se tomu říkat poesie subjektivních blikanců, kde autor neodpovídá mluvčímu.


2 komentáře to “DENÍKY STARÉ MILENKY”

  1. Ještě jsem nečtla krásnější větu než: „Nad ránem se můj mluvící polštář změnil v mluvící les. H.Hustolesová

  2. Vostrý jak brus, aneb lavly… V. N.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: